Zhruba na jihovýchod od České Lípy, mezi vesnicemi Velenice a Lindava protéká malebným údolím řeka Svitávka. Je to údolí plné zajímavých zákoutí, pískovcových skal, zákrutů říčky a starobylých domů. Ale nejen přírodními krásami tohle údolí oplývá, ale je tu také mnoho památek na činnost našich předků. A na některé se dnes podíváme.
Pojedete-li nebo půjdete-li z Velenic do Lindavy údolím Svitávky, kousek před mostem přes Svitávku uvidíte po levé straně silnice velkou, zčásti roubenou a zčásti hrázděnou chalupu. Je to bývalá brusírna zrcadel. Kousek od ní směrem na Velenice vás možná zaujme odbočka po panelové cestě do kopce a šipka "Jeskyně". Panelová cesta nás dovede po pár krocích pod vysokou, otesanou skalní stěnu, přímo k několika vchodům do podzemí. Jsou to tzv. Velenické komory. Dala jim vzniknout těžba písku, ale největšího využití se dočkaly za II. světové války, kdy zde byla podzemní továrna Wehrmachtu na letecké náboje. Po válce byla továrna opuštěna, sloužila jako sklady zeleniny a pak byla zcela bez využití.
Nyní však slouží jako motorkářská hospoda, vchody do podzemí jsou zasklené a prohlídka nevyužité části podzemí je možná za vstupné 20 Kč. Všechny tyhle úpravy však působí jako pěst na oko a proto tu nenajdete žádný obrázek. Ale obrázky z doby, kdy zde hospoda ještě nebyla si můžete prohlédnout na stránce CMA.
Nyní se vrátíme k bývalé brusírně zrcadel. Přímo naproti ní přes silnici odbočuje do stráně malá pěšinka. Ta nás po několika krocích dovede ke skalní rozsedlině, kterou po několika krkolomných schůdcích sejdeme do podzemí. Jde o bývalý náhon brusírny zrcadel, kterým však dnes už voda neteče a tak se jím dá pohodlně chodit. Zajímavý je oblouk z pískovcových kamenů, kterým voda podtékala silnici k brusírně. Tato chodba je však polozasypaná a tak se místo toho vydáme na opačnou stranu do temnoty podzemí.
Zpočátku je chodba docela nízká a člověk se musí hodně sehnout, ale postupně se zvyšuje, až se dá jít pohodlně. Na stěnách je vidět stopy nástrojů, ale občas se objeví i mělký výklenek - možná kdysi sloužil na postavení světla nebo na odkládání různých věcí. V širších částech náhonu je po straně i malý chodníček, který usnadňoval procházení náhonem, když zde ještě tekla voda. Té v něm teklo hodně, dosud je vidět na stěnách, kam až sahala.
Po několika desítkách metrů dojdeme ke křižovatce - nalevo zde odbočuje postranní chodba. Když se jí dáte, zazáří na vás po chvilce chůze denní světlo a z podzemí se vynoříte na opačné straně skalního masivu, u kamenného můstku a u řeky Svitávky. Tato postranní chodba zřejmě sloužila jako přepad při vyšším stavu vody v náhonu.
My však budeme pokračovat hlavní chodbou. Z té napravo odbočuje polozasypaná odbočka. Tou se dá projít jen vsedě až vleže. Vede kousek jedním směrem, pak se lomí do pravého úhlu a po dalším plazení se octnete opět v hlavní chodbě náhonu.
Po dalších asi 30 metrech i zde na nás zazáří denní světlo velkým otvotrem v boku a stropě chodby. Ten vede do velké jeskyně, kterou však nevytvořila příroda, ale pilné ruce lidí, kteří zde těžili písek a velkým vchodem ho vyváželi ven. I tento vchod vede do údolí na opačné straně skalního masivu, než je brusírna zrcadel, odkud jsme vyšli. V této jeskyni je ještě jedna velká chodba, ale ta končí po pár metrech slepě.
Chodba náhonu však vede dál, ale ta se po několika dalších metrech chůze končí na denním světle. Ale podzemním divům není ještě konec. Když ujdeme asi necelý kilometr proti proudu Svitávky (stále podél polozasypaného koryta náhonu, které už je ale místy neznatelné), octneme se u dalšího skalního masivu a u místa, kde kousek teče podzemím celá řeka Svitávka. Lidé zde získali potřebný spád tím, že vyrovnali meandr řeky a místo toho ji svedli do velké, ve skále vytesané komory, odkud dodnes voda padá malou kaskádou. Dovnitř se dostaneme suchou nohou - opět chodbou bývalého náhonu, která začína pod úrovní cesty a dostaneme se tam po několika zrádně kluzkých schůdcích. Obrázky, obtékané tímto textem jsou oba z tohoho místa.
Nad vchodem do chodby je vytesán letopočet - 179. - poslední čislici letopočtu poškodil zub času. Po pár krocích chůze nízkou chodbou příjdeme do samotné komory. Naproti prosvíta světlo vchodu a voda teče doleva, kde mizí za hranou kaskády. Kdysi tu bylo velké stavidlo, ale z něho zbyly jen zohýbané kovové traverzy.
Podzemním zajímavostem údolí Svitávky není ještě konec. Když se vrátíme k brusírně zrcadel, vydáme se od ní tentokrát po silnici na Lindavu. Po chvilince chůze příjdeme k mostu přes Svitávku, který je postaven z velkých dřevěných trámů a auta ho přejíždějí z velkým rámusem. Přejdeme ho a za ním ve skalní stěně vpravo se černají velké vchody do podzemí.
Jsou to vchody do podivuhodné prostory, vzniklé těžbou písku. Je to prostor, plný zákoutí, sloupů a výklenků, kde prosvítající denní světlo vytváří podivuhodné kontrasty. Tohle zajímavé místo se jmenuje Pusté kostely a jeho působivost nezaujala jen turisty, ale také filmaře, kteří právě sem zasadili scény z pekla z pohádky S čerty nejsou žerty.
I když moje fotogalerie je více než velká, další působivé obrázky z těchto míst najdete na stránce speleologické společnosti CMA - konkrétně v sekcích Náhon u Velenic a Jez s komorou u Velenic (v této sekci najdete i obrázky z Pustých kostelů).



                                      

Zpět do rubriky Vandrování