Na počátku byla kniha... spisovatel Horace Walpole ji sepsal a Otrantský zámek ji pojmenoval. Před dychtivými čtenáři v ní ožíval do té doby nevídaný svět - tajemný svět dávného a téměř zapomenutého středověku, plný gotických hradů a opatství, tajných chodeb, svět duchů a proroctví, naplňující čtenáře strachem z tajuplného neznáma. Svět, který v tvořivějších z nich probudil touhu v duchu prožít a sepsat podobný příběh. Touha ta nezřídka dosáhla svého cíle a zrodila tak díla, jimž se začalo říkat gotické romány a jež plynoucí čas proměnil v žánr oblíbený dodnes - horory.

Čtenáři četli gotické romány a snili, poté zatoužili okusit a zažít tajemnost románových míst a vnést si kouzlo dávné historie do svých vlastních životů. Začali se toulat divokou přírodou, skalami a horami, cílem jejich putování se stávaly do té doby zapomenuté hrady a jejich zříceniny, starobylé kláštery a kostely i dávná památná místa. Na nich před vnitřním zrakem těch, kdož je hledali, ožívali dávní hrdinové, bojovníci a rytíři, znovu zněly zapomenuté písně o bojích, vášních i nešťastných láskách, náhle bylo prožíváno to, co druhdy utonulo v prachu zapomnění a znovu z něj povstalo. Stejná touha po tajemstvích historie dala základ novým stavbám a místům v duchu a stylu historie vymyšleným a postaveným. Tak daly romány vzniknout nové době, jenž později byla podle nich nazvána dobou romantismu.

Kniha však stála i na počátku našeho dnešního společného putování. V Knihkupectví Českého ráje koupená a jednomu z nejkrásnějších jeho míst zasvěcená.



Kniha jménem Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála v Čechách.

Malá Skála leží v krásném údolí řeky Jizery, v objetí lesnatých vrchů plných skal, v nichž dávná historie zanechala stopy v podobě zřícenin několika hradů. Dotek historie a divoká krása přírody uchvátila v době romantismu pána jménem František Zachariáš Römisch, jenž tu našel to pravé místo pro naplnění svého snu o malém ráji v duchu doby romantismu.

Nechal budovat cesty, sázet aleje, stavět vyhlídková místa a odpočívadla, sázet stromy a květiny... ale hlavně se rozhodl oslavit bájné hrdiny a rytíře, velikány dějin i své současnosti budováním pomníčků a tesáním nápisů do skal. Dlouhý skalnatý hřeben na pravém břehu Jizery, jemuž do té doby kralovaly zříceniny středověkého hradu Vranova, tak proměnil v Pantheon oslavující umění, lidské ctnosti a výjimečné lidi i činy. Za oněch časů se Pantheonem toulal i básník Franz Ferdinand Effenberger a byl jím okouzlen do takové míry, že své nadšení vtělil do knihy, která je průvodcem po Pantheonu, jaký býval v době své největší krásy.

Když pan Römisch odešel na cestu poslední, Pantheon začal pustnout. Doba se měnila, v sykotu páry a nových obzorů sny o budoucnosti převládly nad dávnými hrdinskými příběhy, hrdiny nové doby se stali vynálezci a inženýři. Doba romantismu však přesto zanechala své dědictví... lidé objevili krásu toulání přírodou a poznávání odkazu předků... proto i přes občasnou kritiku milovníků středověkých hradů i českých vlastenců zůstával Pantheon vítaným cílem poutníků. Jak však doba plynula, déšť začal smývat nápisy na skalách, pomníčky a památníčky pozvolna pokryl mech, i vandalsky vyjádřené vlastenectví si někdy zvolilo Pantheon za svůj cíl... plynoucí pokrok také ledacos pohltil... až nakonec zbylo jen pár míst, němě vypovídajících o tom, jak málo čas zanechá z našich snů.

Pantheon oněměl... však v roce 2015 díky pánovi jménem David Junek, překladateli panu Vratislavu Jiljímu Slezákovi a nakladatelství Argo spatřila světlo světa česká verze knihy pana Effenbergera... a jejím prostřednictvím Pantheon znovu promluvil! Před vnitřním zrakem čtenářovým zazářila místa dávno zaniklá nebo zapomenutá ve své původní kráse... a tohle snění o minulosti probudilo touhu poznat a prožít dávnou krásu těch míst, i když z ní jen málo zbylo. To je důvodem, proč vedeni zelenou značkou právě v dnešní podmračený podzimní den putujeme Malou Skálou vstříc nepoznanému.

Kdo však chce putovat za historií, nemusí z Malé Skály chodit někam daleko, dost jí najde i v jejích ulicích.



Půvabné roubené chaloupky i velké statky zčásti roubené a zčásti zděné z pískovcových kvádrů, kapličky, křížky i reliéfy vytesané do skal - to vše činí procházku po Malé Skále příjemnou a plnou zajímavostí.



Po vznosném mostě pro pěší a cyklisty překračujeme poklidnou Jizeru.



Z mostu je pěkně vidět nad silnicí se tyčící vysoká a špičatá skála jako impozantní příslib krásy a tajemství, skrývajících se ve stromoví za ní. Tam dnes povedou naše kroky... však nedáváme se přímou cestou k ní. Nezřídka je totiž život bohatší, když nespěcháme a nedereme se nejkratší cestou k cíli. Proto se dál necháváme vést zelenou značkou kolem další krásné roubenky...



...po úbočí sousedního vrchu mezi domy a přes les až na místo, které bylo panu Römischovi domovem a v knize pana Effenbergera počátkem putování - k maloskalskému zámku.

Těsně pod ním láká naše oči malá odbočka, slibující nás dovést do zámecké zahrady. Ta bývala za pana Römische skvostem, pozdější majitelé a správci však ledacos poničili, i čas a nezájem doby socialismu zanechal své stopy. Přesto je část zahrady, jíž nyní směřují naše kroky, půvabným místem plným vůně podzimního usínání.



Zahrada zažila dobu úpadku a pustnutí, teď však každý krok svědčí o tom, že prožívá lepší časy. Cestička nás vede mezi keři a stromy, až nás dovede k půvabnému domku skrytému v zeleni.



Neokázalé, nenápadné, avšak působivé místo to je - rukou lidskou pečlivě a s láskou opečovávané a přece působící nesešněrovaným, přirozeným dojmem. Vše tu budí v nitru pocit, že krásná duše, jenž prožívá tu život, svůj vnitřní soulad přenáší na své okolí... a to pak týmž souladem oslovuje každého, kdo sem zavítá a otevře mu svou mysl, své srdce. Vděčně v duchu pronáším svůj dík tomu neznámému... a tiše odcházím pryč s pocitem nezvaného návštěvníka. Hic habitat felicitas... tady sídlí štěstí.

V sousedství zámku se za cestou tyčí k nebi další zajímavá stavba.



Je to kaple svatého Vavřince, postavená koncem 19. století nákladem pána jménem Ludvík Oppenheimer, tehdejšího majitele Malé Skály. Na dohled od ní stojí samotný zámek, jehož krásy si však dnes ani trochu neužijeme, protože se pilně pracuje na tom, aby krásný byl.



Hromady hlíny, zámek zakrytý lešením a síťovinou, černá plachta vlaje místo střechy na postranní budově, všude čilý ruch... zdá se, že zámku nastaly lepší časy a to díky současným majitelům, rodině Balestrazzi. I díky jejich příspěvku dnes spolu putujeme, protože i oni přispěli na vydání knihy pana Effenbergera a za to jim patří můj velký dík a vděk. Krásně opravený už je sousední někdejší zámecký pivovar.



Pan Effenberger stoupal od zámku kvetoucími sady k dřevěnému altánku, naplněnému romantickými obrazy a poté „cestou, co naplní vážností“ na místo, působivě nazvané Niva smrti. Dnes jsou nad zámkem domy a zahrady, cesta i s altánkem se už dávno staly historií... ale přesto naše kroky směřují na místo zasvěcené smrti.



Cesta nám poskytuje zajímavé výhledy - na hřeben Suchých skal, který odtud vypadá jako jedna velká skála, zajímavější je však neobvyklý pohled na místo, jemuž je dnešní cesta věnovaná - Vranovský hřeben, pojmenovaný podle středověkého hradu Vranova, jehož zříceniny jsou dodnes skryté mezi skalami.



Mezi jeho skalami a na jejich vrcholech jsou místa známá téměř každému, kdo kdy do Českého ráje zavítal... hrad Vranov nebo vyhlídka Zahrádka... jsou tam však také místa od doby romantismu úplně zapomenutá. Bude-li nám štěstí přát, poznáme dnes spolu alespoň některá z nich.

Domy a zahrádky jsou po pár krocích vystřídány lesem, plným vlhkých podzimních vůní... a po nedlouhé chůzi jsme u cíle.



V objetí stromoví je tu skryté nevelké místo tvaru kruhu, zčásti zapuštěné do úbočí kopce a zčásti vynesené nad jeho úroveň, zaplněné nejrůznějšími kamennými náhrobky a sochami na místech, kde někdo spočinul v zemi navždy. Půvabné místo to je... místo plné klidu a smíru... hřbitůvek, jenž již zapomněl na dávné hoře a smutek nebudí.



Ač jinak dnes vyhlíží, není těžké poznat, že Lesní hřbitůvek je dávnou Nivou smrti. Ve středu velkými balvany zvýrazněném dodnes spočívá kamenná deska, na přání pana Römische sem zapuštěná.



Pokloňte se tomu, kdož zemřel, pořben byl a povstal z mrtvých.

Nad deskou v samém středu Nivy smrti stával bělostný kříž, jemuž byl text na desce věnován... kříž už tady dnes není, jen podstavec s textem, v němž pan Römisch nabádá své dědice a následovníky, aby se o tohle údolí a vrchy kolem dobře starali.



V místě, kde kruh Nivy smrti býval nejvíce zapuštěn do nitra vrchu, černala se jeskyně symbolizující Boží hrob. Z ní vycházel anděl hlásající zvěst, že ten, jehož hledáme, vstal z mrtvých, aby žil navěky.



Někdejší Boží hrob se však později stal skutečnou hrobkou... vandalové však mrtvým nedopřávali klidu, proto byla hrobka nakonec zazděna. Nad vandalskou rukou poničenou krásou nám však může srdce krvácet dodnes...



Tady... ve skromném hrobě s honosným náhrobkem...



...sní svůj věčný sen pán, po jehož stopách dnes putujeme a jehož dílo obdivujeme - pan František Zachariáš Römisch.



Pod stromy, jenž dávají vám chladný stín,
pějí svým šepotem vrcholům skal,
s posvátnou radostí, majíc v srdci mír,
vzpomeňte s láskou, kdo vzejít jim dal.

Přítel všech lidí tu po léta žil,
kolem tu zanechal přemnoho stop.
Až jednou zbudoval vše o čem snil,
a vršek tento ukryl jeho hrob.

FRANTIŠEK ZACHARIÁŠ,
ŠLECHTIC Z RÖMISCH
narozen v Mikulášovicích 12. prosince 1757
zemřel 6. listopadu 1832
PÁN NA MALÉ SKÁLE

Verše moje jsou však jen nedokonalým překladem epitafu pana Römische. K mé velké radosti na svého dávného dobrodince lidé nezapomínají, jeho hrob sice osadila příroda, jak by si to asi on sám přál, ale náhrobek v podobě malé kaple je pečlivě opravený.



Kousek od hrobu pana Römische sní svůj věčný sen spisovatelka Jarmila Glazarová.



Překrásnou kovanou brankou opouštíme tohle místo tichého vzpomínání, pokračování naší cesty tone však v nejistotě. Pan Effenberger kdysi odtud mohl přejít po lávce vysoko nad porostem mladých bříz na opačnou stranu údolí... my už si ji však dnes ani představit nedokážeme a proto využíváme traktory rozježděnou lesní cestu, jenž nás dovede až do údolí drobného Vranského potoka.



Přicházíme na širší cestu vedoucí údolím, dáváme se po ní vlevo... a když vyjdeme z lesa, našim udiveným očím se po levé straně zjeví rybník.



Rybník! Tak přece tu je! Mapa o něm neměla tušení, však v knize pana Effenbergera o něm psáno je... a v jeho nebeském zrcadle se odráží mraky dodnes. Na malém kopečku u hráze stávalo kamenné sedadlo, z něhož romantičtí poutníci na hřeben Suchých skal s údivem hleděli a jeho krásu opěvovali. My už nemáme na co usednout, kopeček se však zachoval a z jeho vršku i naše oči může potěšit týž výhled.



Však i doba současná putování cestou touto obohatila... tam, kde za dob romantismu nebývalo nic, dnes stojí kruhový altánek s dřevěnými lavičkami a stolečkem pro znavené poutníky a cyklisty. Na křižovatce cest u něho se scházejících volíme širokou vozovou cestu vzhůru do lesa vedoucí a šipkou „Hrad Vranov - Pantheon“ označenou. Po nedlouhých a nijak únavných chvílích staneme na další křižovatce, kde náš pohled upoutá pozoruhodné místo.



Pomník v podobě velkého zdobeného sarkofágu připomínal císařovnu Marii Terezii, dokud nápisy na něm deště, bouře a sněhy nesmazaly a nezanechaly jen monument stále více pohřbený v listech, písku a keřích. Symbolem byl zmaru a zapomnění... však teď se duše naše raduje, když ho nacházíme obnovený a mnohem krásnější, než byl před několika lety.



O pár kroků blíže, za červeně značkovanou cestou z hradu Vranova na hrad Frýdštejn, stojí pod špicemi skal starodávná roubenka, jenž už za pana Römische tu stávala a Maternovsko se jí říká.



Ta už nikomu dnes není útulným domovem, však nocleh v ní může najít poutník znavený, než vydá se nazítří zase dál.

My se od pomníku Marie Terezie vydáváme napravo po stezce vedoucí nás do kopce podél skal. Uprostřed stoupání zamíříme doleva a staneme na podivuhodném místě.



Mezi zdmi z mohutných kvádrů pne se lomený oblouk vznosné brány, jíž dal čas a porosty mechů vzezření věkovitého vchodu do prastarých ruin. Kdo přistoupí blíže, spatří v oblouku brány písmena, jenž neznalém pouhou ozdobou zdají se býti, však dohromady tvoří nápis AEUSSERES PANTHEON - Vnější Pantheon. Dlouho prodlévám před branou, která stojí přede mnou jako zhmotnění mých snů...



...a poté do ní vstupuji s posvátným mrazením... stejně jako pan Effenberger, však z důvodu úplně jiného. Pan Effenberger cítil mrazení, protože putoval k památníkům nezapomenutelných ze svého lidu, svého rodu. Mne mrazí ze síly okamžiku, o němž jsem tak dlouho snil... a teď konečně se sen stává skutečností. Mnohokrát už jsem těmito místy putoval netuše co se skrývá na dohled... až dnešek konečně odhalí tajemství a my budeme spolu putovat po zapomenutých stezkách doby romantismu.



Na vršku nad branou tyčí se skála, co obyčejná se nám dnes zdá, však i ona bývala za časů pana Römische pomníčkem, z něhož však už jméno Starhemberg čas úplně smyl.



Hrabě Ernst Rüdiger von Starhemberg si vysloužil své místo v Pantheonu roku 1683, kdy byl velitelem Vídně za tureckého obležení a i díky jeho velení a osobní statečnosti Turci Vídeň nedobyli.

Stezka pokračuje dál po vrcholu až tam, kde další cestě vpřed zabrání mohutná a vysoká skála.



Krásná skála to je, na pohled se však zdá, že tu vždy hospodařila a tvořila jen příroda. Vzdor dojmu tomu i sem druhdy zasáhlo umění panem Römischem podnícené... před skalou stával obětní stůl v gotickém slohu z kamene vytesaný a na skále samé runami vepsáno bylo jméno severského boha hudby a básníků, jenž pod jménem Bragi byl opěvován. Tam, kde kdysi jméno dávného boha poutníci četli...



...dnes lidé našeho věku ryjí nápisy jen jim srozumitelné.

Stejně jako tisíce jiných došli jsme až sem a stejně jako oni vracíme se směrem k bráně. Ale zatímco jiní se vrací se zklamáním, my s nadějí, že najdeme zapomenutou stezku vedoucí nás odtud k zapomenutým místům.



Naše naděje se plní a my úzkou, zapomenutou cestičkou scházíme z kopce do údolí podél stále vyšší a vyšší skalní stěny. Však čas a voda postavily nám do cesty velkou překážku... cestička je stržená a každý další krok po ní hrozí pádem do hlubin. Zdá se, že dál vpřed už se dá jít jen za cenu velkého nebezpečí... rozsedlina mezi skalami ale dává naději, že by na opačné straně skal mohla být cesta lepší... protahuji se skrz ní... a stanu na truchlivém místě.



Velkolepý památník v podobě kamenné pyramidy býval tu postaven pro uctění památky císaře, jehož jméno Josef II. kdysi zlatě svítilo z černého podkladu. Schody, dveře, pyramida, ozdoby, nápisy... to vše mu skládalo hold... ale jen málo z toho kamenného holdu zůstalo. Jen pár kamenů...



...vytesaná mělká prostora ve skále a několik poničených ozdob...



...vydávají svědectví o marnosti našeho snažení. Sic transit gloria mundi. Tak pomíjí sláva světa.

Však zvláštním způsobem naplnila se slova, jenž byla kdysi na pomníku vtesána...

Navěky patří mu vítězná sláva! Až obelisk jednou
zřítí se z podstavce a nebude k potomstvu mluviti již,
ruiny sotva již zlákají poutníka sem, přec pak
vítězství, sláva mu zůstanou věčně!

Kamenná pyramida dávno již se zřítila, však vzpomínka na císaře Josefa II. je živá stále.

Od ruin pomníku vede po opačné straně skal neurovnaná stezka k někdejšímu vchodu do těchto míst ze stezky Vnějším Pantheonem.



Stačí jen popojít pár kroků po ní... a poutník současný vydechne údivem stejně jako ten z doby romantismu...



Před ním se tyčí do nebes skála monumentální jako věž katedrály a vysoko v její rozsoše září výraznou žlutou barvou pomníček, věnovaný vojevůdci Karlu Filipovi Schwarzenbergovi a bitvě u Lipska.

Na působivém místě se ocitáme... napravo strmý svah lesem porostlý, nalevo monumentální hradba skal... křivolakou stezkou kráčíme blíž ke skalní věži... když tu zasvítí podivuhodná zlatá a rzivá barva i po naší levé ruce...



Hle, jak čas tu spravedlivě měřil...

Kde vybledla sláva generálů,
císařům čas lesk koruny vzal.
V prach upadla moc a síla králů,
duch dramatikův kráčí stále dál.

Proklínán či zapomenut bývá
pán za něhož se jiní měli bít.
Však slova vroucná, vášnivá i tklivá
v nás dodnes mocně bouří s touhou znít.

Mnohé jméno patřící těm nejmocnějším z mocných čas z Pantheonu vymazal... pomníček nesmrtelného dramatika Williama Shakespeara dodnes zachován je ve své původní kráse... se jménem, letopočtem... i ozdobou s vavřínovým věncem na vrcholu.



Čarovné je pro mě stanout tady... na místě, o němž jsem tak dlouho snil... a jenž předčí i mé sny z nejkrásnějších. Dlouhé minuty tu jen tiše stojím... vždyť kolik takových chvil v životě zažijeme... a kdo ví, zda se sem ještě někdy vrátím...

Konečně se nazpět obracím a zapomenutou stezkou...



...stoupám až k někdejšímu vchodu...



...jímž vycházím na pěšinku Vnějším Pantheonem, naštěstí už dále zuřivou silou živlů neponičenou. Stromy se náhle rozestupují a odhalují pohled na protější stranu údolí, kde v lese vedle zahrádek skryta je našim očím dávná Niva smrti.



Pohleďme na to, co je zjevné, však nezapomeňme hledat i to, co skryté je a zapomenuté, vždyť nezřídka oboje nedaleko sebe bývá.



A neplatí to jen o oblíbených cestách, vedle nichž na dohled vedou ty zapomenuté. Zapomenutá cesta, po níž naše kroky teď směřují, stoupá až na úroveň vrcholů skal nad námi.



Skalní římsa umožňuje nám projít na protihlehlou stranu skal a my s údivem staneme pod pomníčkem generála Karla Schwarzenberga, na nějž jsme před krátkým časem hleděli zdola.



Jen část nápisu na něm odolala síle živlů, bičujících někdy skály divou silou. Bývalo tu napsáno:

SCHWARZENBERG
LEIPZIG
MDCCCXX

SCHWARZENBERG
LIPSKO
1820

Z římsy pod pomníčkem těší oči naše úchvatný výhled na skály kolem nás.



Vracíme se zpátky na stezku a stoupáme dál vzhůru majíc po pravé ruce monumentální skalní věže, které bývaly nejvyššími věžemi hradu Vranova. Do jejich výšin odtud nelze dohlédnout, však přec díváme se... neboť někde tady kamenná lavice cestu krášlívala a u ní citát z díla filozofa Mosese Mendelssohna. Všemocný čas tady čaroval a těžké je poznat, co je dílem přírody a co troskami díla člověka.



Stále výš stoupáme a s každým krokem velkolepější je pohled nazpátek.



Několik téměř v jehličí pohřbených schodů zbývá nám zdolat... a staneme na dalším podivuhodném místě.



Oltář kamenný, jenž tu podle pana Effenbergera býval, dávno již se stal obětí na oltáři času neb chamtivosti lidské. Oblouk kamenný zve pohostinně poutníka k usednutí dodnes. Ač nápis ten už tu dnes není, díky knize víme, že Pohostinnosti bylo místo to půvabné zasvěcené. Však přec čas jeden z nápisů nám tu zanechal.



V pohostinné Tuskulum
čí divočinu změnil um
Kdo vtiskl vrchům jejich tvar
pralesům i věžím skal
Čí ruka zemi divokou
změnila v požehnanou
Kdo neúnavně vzejít dal
jablkům, hroznům šťavnatým
mechem poutníkům poskládal
sedátko měkké, v loubí stín
Kameni potomkům báseň hraj
Jizero, šiř zvěst po Čechách
kdo divokou zemi změnil v háj
Jediný lidumil
Jediný Römisch

Na památku
od jeho choti
Marie Theresie
MDCCCIXX

Není tu více stromů rukou lidskou vsazených, však ruka Přírody přec místo to požehnané proměnila v půvabnou lesní zahrádku, v níž se památky doby minulé snoubí s bujícím životem. Však někteří lidé nevědomí z vrcholu skály nad námi do neznámých hlubin odhodí co se jim nehodí a soulad zdejší jejich vinou utrpí. Když se smutkem z pomíjivosti krásných chvil opouštíme tohle nezapomenutelné místo, žádné památky na ně již tu není.

Pěšinka nás vede mírně dolů, když tu upoutá na skále pozornost naši další z vtesaných pomníčků, podléhajících síle času.



NICLAS
GRAF ZRINI
UNGARNS LEONIDAS
MDLXVI

MIKULÁŠ
HRABĚ ZRINSKÝ
UHERSKÝ LEONIDAS
1566

Mikuláš Šubič Zrinský proslul jako udatný bojovník s Turky, jež v mnoha bitvách porazil. V roce 1566 byl však obležen obrovskou armádou nepřátel na hradě jménem Szigetvár a když se postavení jeho stalo v hořícím hradě neudržitelným, vyjel se svými vojáky ven a raději padl v hrdinném boji, než by se vzdal. Podobně jako král Sparty Leónidás, který se svými vojáky padl v boji s obrovskou přesilou Peršanů.

Dál vede zapomenutá stezka doby romantismu vysoko nad cestou dnešní, stále podél nebetyčné hradby skal, co kdysi nezdolatelnou hradbou hradu Vranova bývala.



Dovedla nás k dalšímu pomníčku vtesanému do skály, jejž nezadržitelné plynutí času bezmála smazalo.



Dávno již zmizely kamenné sloupy, po vlysu se štítem, kopím a přilbou jen prázdný rám zbyl a pod ním nápis jen obtížně již čitelný...

JAROSLAV ZE ŠTERNBERKA
VÍTĚZ NAD TATARY
Zachránil vlast a polovinu Evropy uchránil od krvavého zpustošení.
MCCXLI

Zvěčněn tu je Jaroslav ze Šternberka, o jehož hrdinském boji a slavném vítězství nad Tatary u Olomouce psali kronikáři, i v proslaveném Rukopisu královédvorském je o něm psáno. Však jako čas smývá ze skály pomníček jeho, i aureole hrdiny ubral na zářivosti, neb dnes je za pověst pouhou považován, toliko špetkou historické pravdy okořeněnou.

Cestička je stále krásnější a romantičtější, schody listím a mechem pokryté vedou nás dolů, souběžně se skalami tyčícími se do oblak.



Dovedou nás k dalšímu z podivuhodných míst Vnějšího Pantheonu.



Stanuli jsme na místě, kde se druhdy rozkládalo předhradí středověkého hradu Vranova. Do té doby neproniknutelná hradba skal se tu rozestupuje a odhaluje průrvu vytvořenou zčásti rukou přírody, zčásti rukama lidskýma, jíž stoupají vzhůru nespočetnýma nohama prošlapané schody.



Tudy páni i kmáni scházívali od hradního paláce brankou do předhradí. O mnoho staletí později tudy chodili poutníci Vnějším Pantheonem kratší cestou přímo do srdce Vnitřního Pantheonu, k Síni tří mocnářů. Dnes je však cesta zahrazená, my bychom tudy však tak jako tak nesměřovali své kroky, neboť putujeme po stopách pana Effenbergera a ten se o tomto vchodu ve své knize nezmiňuje.

Místo toho upíráme oči ke vchodu, černajícímu se ve skále. Jen prázdný rám zbyl nad ním po nápisu, připomínajícím hrdinu a barda Ossiana, pod nímž stál letopočet 1819. Nápis byl vzpomínkou na dílo zvané Ossianovy zpěvy, jehož historie připomíná historii našich Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Stejně byly Ossianovy zpěvy považovány nejprve za prastaré dílo z dávných dob, stejně se vedly spory o jejich pravost, stejně byly inspirací pro nevšední umělecká díla. Teď vcházíme do prostory lidskýma rukame ve skále vytesané, která bývala možná již ve středověku součástí hradu Vranova.



Jen prázdné rámce na stěnách zůstaly po verších z Ossianových zpěvů i po jménech bájných hrdinů Ullina, Gaula, Fingala, Minony, Alpina.



Vycházíme ven a oči naše pátrají po druhé jeskyni, panem Effenbergerem v knize zmiňované. Jen skalní bloky o sebe opřené ukončují cestu vpřed... a nízoučký průchod ve skále, nad nímž jméno Comala patřící věrné milé hrdiny Fingala v rámečku stávalo.



Směr naší další cesty značí krásné schody, v serpentinách scházející pod skály. Ty však zhruba v polovině klesání k někdejšímu vranovskému předhradí mizí... kdysi kýmsi zřejmě za zbytečné považované, a následně vykopané a odvezené... nebo zmizelé vinou snahy uvrhnout Vnější Pantheon do opuštěnosti a zapomnění.

Když staneme na rovině vranovského předhradí, upoutá naši pozornost prostorný vchod do někdejšího hradního sklepení.



Nad jeho vchodem dodnes stojí v mechem porostlém rámečku špatně už čitelný nápis:

Obšťastňovateli země z ohně zrozenému.

Kdysi ho doplňovala i socha římského boha vína Bakcha. Vcházíme dovnitř a popatříme na prostornou skalní místnost s lavicí kamennou po jedné straně ze skály vytesanou, z malé části i po straně druhé.



I sklep zdejší obohacovaly nápisy na stěnách, však jen rámečky zaplněné novodobou změtí písmen a srdíček je připomínají. V knize však o nich zmínky není... a ony odsouzeny tak jsou k věčnému zapomnění.

Blízko sklepa černé ozdobné mřížoví...



...chrání poutníky k bráně hradu Vranova směřující od pádu do jícnu hluboké hradní studny.



Velmi hluboká studna tato bývala, až na úroveň samotné řeky Jizery sahala, dnes je však už z části zasypaná a vodu už z ní nikdo nenabere. Nezdržujeme se u ní dlouho a cestou miliony nohou vyšlapanou...



...vydáváme se k bráně hradu Vranova. Cesta se stáčí, hradba skal přerušena je úzkou průrvou, jíž zdobí romantická brána s lomeným obloukem.



Ozdobná písmena na oblouku brány tvoří nápis INNERES PANTHEON - Vnitřní Pantheon. Vzdor očekávání mému brána je otevřená a pohostinně nás zve dovnitř, vyslyšme tedy její pozvání a projděme, byť hrad Vranov zapomenutým místem není, přec i řeč nápisů jeho umlkla a jen kniha pana Effenbergera znovu znít jim dopřává, naslouchejme jim tedy spolu.

Plny povzbuzení byly třeba ty, po nichž už u brány není ani památky... ať vejde každý a zapomene na chmurné dny, týdny nebo roky, na veškeré své hoře a nymfy lesní nechť dají mu zapomenout na veškerá trápení.

V dřevěném domečku vedle brány kraluje milá tmavovlasá paní, u níž si kupuji vstupenku a protože je tu v dnešním podmračeném pátečním časném odpoledni klid jindy nevídaný, dlouho si s ní povídám... mimo jiné i o svém dnešním putování i o její touze podobnou cestu zapomenutými místy Pantheonu někdy podniknout. Kdo ví, třeba i ona si jednou přečte mé povídání a nechá se jím inspirovat.

Čas však kvapí, proto se vydávám po schodech k druhé bráně hradu Vranova.



Možná vás zaujalo, že píši stále o hradu a přitom putujeme místy z doby romantismu. Vranov však nebyl romantickým hradem, Vranov byl hradem opravdovým, středověkým, na kterém se žilo, milovalo, plánovaly se odtud bitvy. Krátká jeho historie hezky je popsána na tabuli uvnitř hradu.



Na hradě Vranově smíchána je historie středověká s historií z dobou romantismu v jeden celek, těžké je poznat, co památkou je středověkou a co romantickou...



Uprostřed stoupání k bráně nalézáme prostoru, působící dojmem části středověké místnosti, jíž však pan Römisch nazval Dvoranou Sineda, barda Josefova. Jen jméno SINED dodnes zůstalo vtesáno do skály ozdobným písmem.



Místo je vzpomínkou na rakouského básníka, jezuitského kněze, knihovníka a znalce motýlů, který se jmenoval Johann Nepomuk Cosmas Michael Denis. Proslavil se mnoha uměleckými překlady a mezi nimi i překladem Ossianových zpěvů, které ho inspirovaly k jeho vlastním bardským básním v podobném duchu, jež vydával pod jménem SINED, stvořeným obrácením jeho skutečného příjmení.

Projdeme branou a za ní padnou naše oči na mechem porostlý oltář, jemuž dlouho prázdnota vládla, však obětaví lidé o hrad se teď starající jej znovu obohatili o obraz, který z něj kdysi záříval.



Kroky naše odtud vedou po schodišti úzkou skalní průrvou, která však za časů života hradu Vranova nebyla nikterak půvabným místem.



Za oněch dnů totiž sloužila jako hradní smetiště, na nějž hodili obyvatelé hradu všechno to, co se jim už nehodilo. Dnes už tam však žádné středověké smetí nenajdeme... co bylo pro naše předky veteší na vyhození, to se po staletích stalo cenným svědectvím o životě na hradě a ledacos z toho bývávalo vystavené v malém muzeu v prvním patře letohrádku. Jak ošemetné je hovořit o hodnotě věcí... co cenné dnes je, cenu časem ztratí, co k smíchu bývá, nad tím jednou budou vzdychat obdivem.

Pro pana Effenbergera byla tahle cesta dolů a zase nahoru symbolem osudu a cesty životními strastmi... neboť i v životě někdy sejdeme až na samé dno a jen díky naději najdeme zase cestu vzhůru. Naději... a také víře...



Podivuhodné bylo místo, na němž jsme po cestě vzhůru po schodech stanuli. Místo, zasvěcené víře.



Stupně... rozvalený oltář... výklenek a časem napůl setřený nápis... to všechno v knize pana Effenbergera znovu ožívá... na oltáři kdysi stával nápis, který v překladu znamenal „Čistá a neposkvrněná služba Bohu“. Nápis na skále dones opěvuje Stvořitele, že dal světu našemu počátek a řád. Ještě podivuhodnější místo však čekalo poutníky doby romantismu na protilehlé straně.



Nad vchodem do místnosti, za doby středověku útočiště strážným poskytující, zčásti dodnes zachovaný nápis hlásal „Skrytost a ticho“ a když poutník doby romantismu vešel dovnitř, uvítala ho magická hra barev od slunečních paprsků, pronikajících sem okny z barevných sklíček. V těch kouzelných barvách padly oči jeho na obrázek krásné ženy, pod nímž ve výklenku stála urna s nápisem „Nezapomenutelná“. V jiném rámečku na stěně verše pěly o tom, jak samota dokázala vrátit do zmučené duše znovu klid, řád a soulad. Místnost byla zařízená nábytkem z kořenů, na stěně visel poutnický oděv a jiný nápis nabádal nás, abychom nelpěli na věcech, které dnes cennými se mohou zdát a zítra se promění v nic.



Kde jsi, Nezapomenutelná
Čas sebral nám Tě
Odsoudil k zapomnění
A nás dnes bolí srdce
Pro Tebe
Pro všechno krásné,
co jednou pomine
A zůstane jen smutek

Dál vede cesta naše pod kamenný můstek...



...po pěšice, jíž zprava lemují nebetyčné skály, zleva propast bezedná.



Před pádem do ní nás chrání zábradlí... a také na skále smutné kamenné varování jako němá a přec výmluvná připomínka mladého života bezmála před šedesáti lety tady pod skalou vyhasnuvšího.



Po pár krocích zjeví se očím našim pomník, jejž dva bloky skalní opřené o sebe před ničivou silou živlů ochránily a on tu proto stojí téměř takový, jaký býval.



Jen nápis na něm špatně již je čitelný. Věnován byl českému králi právem patřícímu v našich srdcích k nejnesmrtelnějším - Jiřímu z Poděbrad. Nápis na vedlejší skále oslavoval jeho ušlechtilý charakter, neúnavnou práci pro blaho země, válečnickou udatnost i snahu o mír. Ač byl pan Römisch sudetským Němcem - proto všechny pomníčky hovoří k poutníkům řečí německou - v srdci svém měl místo i pro výjimečné hrdiny a vládce země české.

Jen o pár kroků dále nás staré a prošlapané strmé schody zvou do výšin takřka nebeských. Když po nich vystoupáme, ocitneme se na nejvyšší skále, na místě, kde početné zářezy ve skále jsou vzpomínkou na středověkou strážní věž. Ta kralovala celému okolí a strážní z ní hleděli na tři další hrady. Z nich dodnes upoutává náš pohled svou velkou věží a zříceninami paláce hrad Frýdštejn.



Zatímco trosky hradu jménem Zbirohy za řekou Jizerou dávno pohltil les a hrádek Drábovnu proti němu přes Jizeru položený připomíná už jen několik záseků ve skále.



Nejvýrazněji však pohled přitahuje působivý hřeben skal za Jizerou, jemuž se říká Suché skály.



Dnes již stejně jako za časů pana Römische nejvyšší vranovské skále vévodí kříž.



Po strmém sestupu z výšin dál vede cesta naše mezi skály na nejzazším místě hradu Vranova. Tam na malé plošince stával pomníček, jejž čas a ruce vandalů proměnily v bídné trosky. Však jiné ruce, tvořivější a obětavější nad jiné, před několika málo lety pozdvihly k novému životu pomníček, zasvěcený největšímu z Čechů.



Znovu z něj litery hlásají jeho jméno...

CAROL IV.
PATER PATRIAE
MCCCLXXVIII

KAREL IV.
OTEC VLASTI
1378

Letopočet je vzpomínkou na nešťastný rok, kdy se římský císař a král český Karel IV. rozžehnal s tímto světem. Však ve svém díle a v našich srdcích žije ten nezapomenutelný panovník dodnes.

Na sousední skále ve velikém rámu vryto je množství jmen.



Mnoho bylo těch, jež chtěl pan Römisch ve svém Pantheonu zvěčnit navždy. Však šalebná lidská paměť nestálá je a pro nás dnes jsou mnozí z nich jen pouhým jménem bez vzpomínky. Vzpomínkou je i vyhlídka z nejzazší ze skal Vranova, z níž bylo možné popatřit do Vnějšího Pantheonu na pyramidu Josefa II. a půvabnou zahradu kolem. Nehledám cestu tam, kde není již co bývalo.

Vracíme se ve stopách svých zpátky, projdeme znovu pod kamenným můstkem a po pár dalších krocích i přes něj a staneme před nejvýraznější památkou na středověký hrad Vranov - zříceninou toho, co podle názorů jedněch byl hradní palác, v očích druhých z ruin povstává mohutná obytná věž. Nad do skály vtesaným vchodem stávalo jediné slovo - SPOKOJENOST. Kdo jím projde, ocitne se v místnosti, vytesané ve skále.



Na její zadní stěně dodnes se nám zachovala už hodně špatně čitelná báseň.



Báseň, jejíž krásný rytmus a vyznění žádné české přebásnění nedokáže vystihnout.

ZUFRIEDEN SEYN IST GROSSE KUNST
ZUFRIEDEN SCHEINEN GROSSE DUNST
ZUFRIEDEN WERDEN GROSSES GLÜCK
ZUFRIEDEN BLEIBEN MEISTERSTÜCK

Ani já v mých snahách o překlad nedošel valného úspěchu...

SPOKOJEN BÝT JE UMĚNÍM
PŘEDSTÍRAT KLAMU VĚZENÍM
ZÍSKAT JI ŠTĚSTÍM VELIKÝM
UDRŽET KOUSKEM MISTROVSKÝM

Spokojenost mít, to veliké je umění
Spokojenost předstírat, toť klamu chmurné vězení
Spokojenost získat, štěstí jest vpravdě čisté
Spokojenost udržet, to musíš býti mistrem

V sousedství jeskyně zachoval se nám krásný středověký sklep se zděnou valenou klenbou.



Při pohledu z jeho nitra můžeme obdivovat umění středověkých mistrů zednických.



Sklep kdys v dobách romantismu také dveře míval,
zasvěcení od génia nedostal však žádné,
proto tu pan Effenberger dlouho nepobýval,
zanedlouho s překvapním stál na skále vnadné.



Výhled odtud tolik okouzlil jeho duši, až se okouzlení proměnilo ve tři stránky v jeho knize, zaplněné slovy obdivu a verši.



Nebudeme se snažit ho v tom předstihnout, jen mlčky pohledem pohladíme líbeznou krajinu, vlnící se až k vzdáleným horám. Poté sestoupíme zpět a cesta nás po pár krocích přivede ke středověké kamenné místnosti, za časů hradu sloužící za strážní stanoviště severního předhradí.



Pan Römisch nechal do ni vtesat latinský nápis AMICITAE SACRUM a zasvětil ji tak jednomu z nejkrásnějších lidských citů - „posvátnému přátelství“. Láska citem krásnějším zdá se být, však jedné nebo jednomu jenom může patřit, přátelství však v našem srdci místo své má pro každého. K nečitelnosti omšelé verše na zdi místnosti pějí, že chudý jest pán světa bez přítele, však za přítele celý svět dát obohacení je veliké.

Dnes nevšimne si každý, že vedle jeskyně za ohrazením staré schody vedou až tam, kudy se přes zaniklý můstek chodilo k sedadlu vytesanému do skály.



Na něm nápis je možná dodnes vytesán...

AUF DIESEM SITZ
SASS HANNS RITZ
MCDXXXVI

NA TOMTO SEDÁTKU
SEDÁVAL HANNS RITZ
1436

Kdo byl Hanns Ritz, to pan Effenberger nevěděl. Věděl to pan Römisch, věděl, nepověděl a už nepoví, tak nevíme to ani my. Vědomost ta upadla do zapomnění, stejně jako cesta k němu.

Další z hradních prostor jeskyni vzezřením připomínající...



...dává jméno nadpis u ní do skály vtesaný.



JESKYNĚ RINGULFA
BARDA HERMANNOVA

Početné verše v ní se vztahují k významné události dávných germánských dějin, zvané Bitva v Teutoburském lese, v níž spojené germánské kmeny pod vedením Arminia, zvaného též Hermann, zmasakrovaly tři římské legie a připravily tak Římské říši jednu z největších porážek v jejích dějinách.

Vyjdeme z jeskyně a když shlédneme dolů z vedlejší zídky, spatříme místo nám už dobře známé... průrvu mezi skalami a schody jí scházející do Vnějšího Pantheonu k Ossianově jeskyni. Tudy býval ve středověku hlavní vstup do hradu. Dnes je vstup zahrazený novodobou zdí, u níž právě stojíme.



A teď... teď je před námi srdce hradu Vranova i srdce Pantheonu.



Tady, obklopen skalami, stával za středověku vranovský hradní palác. Nad kuchyní v přízemí se pnulo několik dalších pater, kde měl své pokoje pán hradu. Málo však z něho do dnešních dob zbylo, neboť pan Römisch z hradního paláce vytvořil památník velké války, která mnoho let zaměstnávala mysl jeho i všech jeho současníků. Na čelní stěně vytesán je nápis:

PAMÁTNÍK
SPOLKU NÁRODŮ A BOJE
ZA OSVOBOZENÍ NĚMECKÝCH ZEMÍ A EVROPY
1813, 1814, 1815

Tady se možná zrodila myšlenka vytvoření Pantheonu, tady vyrostl nejvelkolepější památník jako připomínka dlouhých roků válek, jimž se dnes v dějepisných knihách říká Napoleonské války. Takhle památník kdysi vypadal.



V jeho středu dodnes stojí podstavec s nápisem VLASTI A JEJÍM UDATNÝM OBRÁNCŮM 1814, na němž bývala přilbice, meč a maršálská hůl. V obou rozích stávaly oltáře - na jednom byl nápis MÍR, na druhém SVORNOST. V prostorném výklenku v zadní stěně, v němž za středověku žhnulo topeniště hradní kuchyně, stávalo na podstavcích sedm uren se jmény generálů spojeneckého vojska. Pět dalších uren se skrývalo ve výklencích v bočních stěnách a ty byly vzpomínkou na dvě hrdinské ženy a tři muže, jež všechny válka připravila nakonec o život.

Z výklenků vysoko ve skalních stěnách shlíželi kamenní vládci - z čelní stěny rakouský císař František I., z pravé ruský car Alexandr I. z levé pruský král Fridrich Vilém III. Kolem nich byla vtesána jména vojevůdců, kteří se zasloužili o konečné vítězství. Na jiných plochách bylo vtesáno mnoho dalších jmen.

Tahle výjimečná prostora, dnes zvaná „Síň tří mocnářů“, však také vzbuzovala výjimečné vášně. Milovníci středověkých hradů se dívali na dílo pana Römische s odporem a vyčítali mu, že jím poničil nejcennější část hradu. Vlastencům připadal památník až příliš německý. Nakonec v něm našlo své uplatnění vlastenectví, vyjádřené vandalským způsobem...



Co bylo kovové, to zmizelo, i urny se jmény jsou už jen vzpomínkou pouhou, jen kamenní vládcové jsou dosud na svých místech.



Ani jeden však už na nás více neshlíží, neboť žádný z nich nemá hlavu. Některé nápisy nesou stopy po střelách.

Z památníku napoleonských válek tak zbyly ubohé trosky, podobné ohlodaným kostím. Tady už není nad čím snít... co obdivovat...

Vracíme se zpátky jednou branou až bráně druhé, však naše cesta hradem Vranovem ještě nekončí... na konci někdejšího parkánu, jak byl zván prostor u hradby, na nás čeká nejvýraznější a zdaleka viditelný symbol Pantheonu - letohrádek v podobě malého kostelíku.



Na jeho místě se ve středověku tyčila mohutná kamenná bašta, číníc tak nepřekonatelnou překážku na cestě útočníkům, kteří by chtěli hrad napadnout z míst, kde se strmé skály mění v prudkou skalnatou stráň. Předkové naši v době romantismu však trosky bašty měli za ruiny prastarého hradního kostela, proto postavili letohrádek v podobě kostelíku. Cesta naše vede k němu přes parkán před několika lety z velké části se zřítivší do údolí, jenž vzkříšen byl obětavými lidmi k novému životu.



Dveřmi s lomeným obloukem gotického stylu vstupujeme do přízemí, do vznosné prostory kostelní loď připomínající, jíž však ve skutečnosti nikdy nebyla. Z malované klenby na nás shlížejí čeští zemští patroni jako jediná připomínka dávné výmalby letohrádku z většiny nepřeživší dobu nezájmu a chátrání.

Kde v chrámu oltář bývá, tam nás v letohrádku zvou druhé dveře ke vstupu do záře denního světla. Když pozvání vyslyšíme, ocitneme se na půlkruhovité terásce připomínající středověkou věž s cimbuřím. Více však než ona potěší oko naše skvostný výhled odtud se nám naskytnuvší.



Hřeben Suchých skal, Malá Skála od jednoho konce k druhému, lesnaté vrchy kolem i okolní skály a hlavně žloutnoucí stromy - to vše září nám vstříc i v dnešním podmračeném podzimním dni.



Když nabažíme se pohledem, vracíme se zpátky do letohrádku a po schodech...



...stoupáme do patra.

V něm nalezneme jednu místnost menší a jednu velkou. Kdysi tu bývalo malé muzeum, přechovávající památky na středověk při budování Pantheonu ze země vykopané... však za dob chátrání vše se ztratilo a není již tu více ničeho. Jen výstavy krásných obrázků a fotografií těšívají tu pohled náš.



Teď však se zájmem neskrývaným hledíme na dveře, jež jiní míjejí s nezájmem shledavše je zavřenými a zamčenými.



Podobu dveří zeleně natřených má tu pro nás vytoužená vstupní brána do míst tajemných, nezbádaných, na nejzapomenutější místa celého Pantheonu.

„A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno.“

Tak praví Ježíš v 9. verši 11. kapitoly Evangelia podle Lukáše. Jediný krok by stačil... však já se neodhodlal prosit ani tlouci, proto cesta má mnohem delší byla... však hledal jsem a nalezl.



Neznámým nám je vranovský letohrádek z této vnější strany. Dveře zamčené skryté jsou v půvabném podloubíčku, v němž se zdi letohrádku snoubí se skalou. V drobném přístavku možná točité schodiště vede do temného a nezbádaného sklepení pod podlahou přízemí letohrádku ležícího, kam zřejmě jen nemnozí smějí zavítat. My mezi nimi nejsme, však trápit se nebudeme pro tušená tajemství nám nepřístupná, půjdeme se radovat z těch, jež teď máme na dosah.



Zapomenutá stezka od letohrádku směřující skýtá úchvatný výhled na Malou Skálu a údolí Jizery.



Mnohé se tu změnilo od dob putování pana Effenbergera, ten píše o zřícenině, z níž se až později zrodil letohrádek. Mnohé tu však je už jen vzpomínkou v knize - třeba místo půvabné s kamenným sedátkem a stolcem v sousedství někdejší zříceniny skryté a Janovým koutkem zvané. Jméno to zní vzpomínkou na mladšího bratra pana Römische, jenž ho objevil a jenž si ho zamiloval... však ani památky dnes již po něm není. Naposledy pohlédneme na letohrádek...



...a vydáme se po další ze zapomenutých stezek doby romantismu podél hradby skal vedoucí za poznáním jejích tajemství.



Ve skále na samém jejím začátku, nad Janovým koutkem se tyčící, vepsáno bylo jméno Vladislav III. jako vzpomínka na českého knížete Vladislava Jindřicha, který se radši vzdal po pár měsících knížecího titulu, než by vedl bratrovražedou válku s Přemyslem Otakarem I. Boj byl odvrácen, zavládl mír a oba bratři vládli ve svornosti až do smrti - Přemysl Království českému a Vladislav Jindřich po 27 let Markrabství moravskému.

V sousedství Janova koutku bývalo místo přelíbezné - terasa plná růží a ze skály sousední zářil nápis, připomínající „Českého Odyssea“ Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, vzdělaného renesančního cestovatele, spisovatele a básníka, popis jehož života by vystačil na několik poutavých knih. Žel z místa toho půvabného nezachovalo se nám nic.



Nápisy v kameni připomínaly kdesi na stezce této nezapomenutelného českého knížete Břetislava I. a také mocný královský pár Václava II. a Gutu Habsburskou. Však snad je vítr a déšť smyly již ze skal, snad se jen skryly pohledu mému ne dost pozornému, kdopak ví.

Směřujeme dál podél divoké hradby skal, když vtom nenápadný průchod na opačnou stranu skal přitáhne pozornost mou. Nahlédnu a vzápětí se jím protahuji, neb na straně druhé širší římsa povlovně stoupá podél skal do výše a tu se zdá, že i v jehličí takřka pohřebných několik schodů se skrývá. Cesta ta však je stále strmější, propast po levici hlubší, schody tu již nic nepřipomíná... však když na návrat již pomalu začínám myslet, zjeví se mým očím několik dalších ve skálu vtesaných schodů.



S novou nadějí v srdci po nich vystoupám a udiven stanu na vysoké skále zčásti stromy obklopené, však přesto úchvatný výhled skýtající.



Teď již není žádných pochyb - právě se spolu díváme na zapomenuté vyhlídky zvané Kazatelna.



Oproti časům, kdy pan Effenberger tudy putoval a vyhlídku Kazatelnu s nadšením na třech stránkách své knihy opěvoval, vyrostl kolem vysoký borový les, přesto se tu kocháme výhledem na Suché skály i na obě strany údolí Jizery.



Dlouho na vyhlídce prodlévám, však kvapící čas nutí mě obrátit se zády k výhledu čarovnému a vydat se nazpět dolů po stezce nejisté, vysokou vrstvou borových jehliček zasypané.



Pln napětí a s hrdlem trochu staženým přec dolů jsem šťastně sestoupil a cesta naše společná pokračuje dál po věkovitých schodech mechem pokrytých.



Zapomenutá stezka pohřbená v borovém jehličí vine se mezi skalami a balvany stále mírně dolů.



Schody nás přivedly na místo, kde se cesty dělí - jedna stezka vede podél skal vzhůru, dolů směřují další kamenné schody. U nich na skále je k poznání pomníček už téměř podlehnuvší síle času.



Jen několik posledních neznatelných písmen ještě zbývá, z nichž sotva by již někdo poznal, co zde stálo psáno. Však díky knize pana Effenbergera víme, že v pomníčku vtesáno bylo:

HOFER UND SPECKBACHER
ISEL - INNSBRUCK
MDCCCIX

Jména ta váží se k dějinám země jménem Tyrolsko. Hrdá země od roku 1805 úpěla pod vládou Bavorska, jemuž byla předhozena jako kořist za spojenectví s napoleonskou Francií. Vláda to byla špatná - byly uvaleny vysoké daně, znemožňován obchod, staré zvyky byly zakazovány, dávná privilegia rušena a když mladí muži měli být proti své vůli odvedeni do bavorské armády, pohár trpělivosti přetekl. V roce 1809 vypuklo Tyrolské povstání. Vedl ho člověk jménem Andreas Hofer. Povstání přerostlo ve válku, v níž však vítězství slavil Napoleon, rebelové tak zůstali osamoceni a po hrdinném boji nakonec podlehli. Andreas Hofer se skrýval, byl však za 1 500 zlatých zrazen a jeho život vyhasl před popravčí četou. Velkým hrdinou povstání byl i neohrožený bojovník a výtečný taktik Josef Speckbacher, který se dovedl po porážce povstání vyhnout všem nástrahám, pokračoval v boji a nakonec se dožil Napoleonovy porážky a osvobození Tyrolska od nenáviděného bavorského jha.

Válka, do níž se kvůli Tyrolsku hnalo Rakousko a jenž je zvána „Válka páté koalice“, byla téměř nepřetržitou sérií francouzských vítězství a rakouských porážek. Jen jediná bitva se stala výjimkou...

Stoupáme strmou stezkou podél hradby skal až na místo, kde na kruhové plošince, poskládané z velkých kamenů, stojí z velkého balvanu vytesaný pomníček.



Důležitější je však velká deska, vtesaná do skály na protilehlé straně plošinky a ozdobená kamennou přilbicí.



Písmeny vyhlazenými na ní psáno jest:

DEM SIEGERN VON ASPERN
XXII. MAI 1809

VÍTĚZŮM OD ASPERNU
22. května 1809

Zapomenutý pomníček, věnovaný zapomenutým hrdinům zapomenuté bitvy. V Bitvě u Aspernu rakouská vojska po tuhém boji zabránila Francouzům přejít Dunaj a uštědřila Napoleonovi první válečnou porážku. Bohužel pro ně vyhraná bitva rozhodně neznamenala vyhranou válku - už o dva měsíce později se přechod Dunaje podařil a Rakušané byli krutě poraženi v Bitvě u Wagramu, kterážto porážka rozhodla celou válku.

V balvanu na opačné straně vepsána je báseň.



V prach obrátí se padlí hrdinové
té veliké Smrti zasvěcení
Z cti jejich zaplanou tu ohně nové
V svatyni, kde žijí nesmrtelní

Žel i sem, v tato opuštěná místa, zavítal ten, jenž nenechal se jimi oslovit, však počátečními písmeny jména svého přímo v básni se zvěčnil a pomník lidské hlouposti a vandalismu tu tak zanechal.

Z plošinky mezi oběma pomníčky skýtá se nám pohled jak ze starých obrazů.



Sestupujeme zpátky na rozcestí, věnujeme poslední pohled pomníčku hrdinných Tyrolanů...



...a dáváme se cestou, vedoucí nás strmým a skalnatým úbočím dolů pod skály.



Mnoho schodů kamenných vede nás dolů, kapradiny po nich místy kladou své vějíře zelené a skrývají pod nimi mezery po vypadaných kamenech, v nichž poutník nepozorný snadno ztratí půdu pod nohama. Dovedou nás až dolů pod skály, kde slyšíme již hlasy ze zahrad maloskalských i štěkot psů. Zdá se, že cesta Pantheonem tu končí, však zdání je to klamné. Pronikneme houštinou mladých bříz a když se vysoké skály po naší levici promění v mírnější stráň, narazíme další kamenné schody, vedoucí nás tentokrát vzhůru, vstříc mohutné plošině, vymezené kamennými zídkami.



Pan Effenberger tady před námi předestírá vábivý obraz zahrádky, plné ušlechtilých stromů, růží a záplavy květů. Dnes tuhle plošinu osazuje sama příroda a činí z ní také místo na podívání příjemné.



Kdo postoupil blíž ke skalám, našel tu na kameni vytesané jméno co náhrobek duše krásné, ušlechtilé, však předčasně zesnulé, jenž znělo Minna von Hippel. Však zdá se, že vzpomínka na paní tu již jen v knize pana Effenbergera se zachovala. Kdo vystoupal odtud po schodech vzhůru do průchodu mezi skály, ten nalezl kruhovou plošinku a na skalách nápisy, opěvující prvního císaře z rodu habsburského jménem Rudolf I. Habsburský. Dávní nepřátelé opěvováni byli v Pantheonu oba - soupeř jeho v boji o císařskou korunu Přemysl Otakar II. vzpomínán byl nápisem do skály vtesaným na počátku cesty Vnějším Pantheonem, však čas vzpomínku na něj smyl, nebo zůstala skryta našim očím, stejně jako nenápadná cestička k pomníku Rudolfovu.

Teď spolu stoupáme po schodišti na protilehlou skalnatou výšinu.



V pár chvílích staneme na jejím vrcholu, na dávné vyhlídce lesem dnes pohlcené. Jen jediné slovo tu do skály vtesáno jest.



Dalšímu z ušlechtilých lidských citů je místo zdejší věnované - NADŠENÍ. Na rozdíl od lásky neb přátelství o něm většinou nepřemýšlíme - a přece je silou, jenž nás pohání vpřed, pomáhá nám překonávat strázně a stoupat k výšinám.

Sestupujeme zpátky na plošinu, mezi omechovatělými balvany přecházíme na druhou stranu skal a po schodech sestupujeme dolů, k jednomu z nejkrásnější pomníčků Pantheonu.



Na jeho čelní straně zasazena je deska s nápisem.



BÜRGEROVU UDATNÉMU MUŽI
A KERHEROVI
ŘÁDNÉMU NÁMOŘNÍKOVI
Z QUIBERONU

I zadní strana pomníčku nese desku a v ní vepsanou báseň.



Báseň o tom, že i pod zástěrou může tlouci ušlechtilé srdce, jenž nečiní vše pro peníze a odměnu pak odmítá.

V knize pana Efffenbergera čteme o tom, čím si námořník zasloužil své zvěčnení v Pantheonu.

Ten 12. října 1820 nasadil dvakrát svůj život, aby zachránil matku s dítětem, která za bouře čekala na smrt, zatímco se lidé a lodník bez ohledu na ni zachránili v člunu a nebýt velkodušného námořníka, byla by se i s dítětem nevyhnutelně stala kořistí vln.

Hrdinství to upadlo v zapomnění, jen díky panu Römischovi zachovalo se nám o něm svědectví.

Svědectví o dobách mnohem dávnějších nese skála nad ním.



Před nesčetnými miliony let tu nebylo ani památky po skalách, stromech, kopcích ani řece... modře tu v paprscích slunečních zářila hladina nekonečného moře. Na jeho písčném dně proudy vodní vytvořily malé vlnky, zvané čeřiny... statisíce a miliony let plynuly, země se zdvihla, moře se stalo minulostí - pak v době třetihor mohutné síly z nitra Země, probuzené srážkou africké litosférické desky s eurasijskou, obrátily někdejší mořské dno z vodorovného uložení do polohy téměř svislé... a my teď můžeme obdivovat čeřiny dávného moře, které se za stamiliony let proměnily v kámen.



Po schodech od pomníčku sestupujeme na krásnou širokou cestu, vedoucí od hradu Vranova k vyhlídce Zahrádce... a tady přichází čas se pro dnešek rozloučit. Sluníčko se sklání k obzoru, čas kvapí a ač bych rád, není pro mě možná dál dnes putovat.

Však putování našeho společného nemusí být ještě konec. Ač jsme nejkrásnější místa Pantheonu spolu poznali, pár tajemství ještě zůstalo. Neobjevili jsme spolu zapomenutou Jeskyni kněžny Libuše, necítili dávný smutek u Oltáře Katynčiny oběti...



...nepodívali se spolu z oblíbené vyhlídky Zahrádky, za pana Römische zvané Belvedér...



...ani nehledali zapomenutou zahrádku, po choti pana Römische nazvanou Tereziina tišina.

Pan Effenberger putoval Pantheonem v době, kdy přítel jeho pan Römisch byl ještě plný sil, proto není divu, že se Pantheon rozrůstal dále a dnes jsou v něm místa, o nichž nemůže být psáno v knize, vydané před jejich zrozením. Najdeme je při cestě od brány Vnějšího Pantheonu dál k hradu Frýdštejnu. Mnoho dalších pomníčků tam je, známých i zapomenutých, jako je třeba ve stráni pod značenou cestou skrytý pomníček Evžena Savojského a jeho oslnivého vítězství v Bitvě u Zenty.



V ta místa se vypravím, až slunce se znovu zjeví ve větvích... a naše putování pak bude pokračovat.

Po mnoha večerech psaní dopsal Tomáš na sklonku 24. listopadu 2016



Zpět do rubriky Vandrování