Když stoupáte Obřím dolem, určitě vás zaujmou okolní scenérie a tak cestičku, která odbočuje vlevo blízko velké serpentiny naproti lavičkám asi přehlédnete. Ale věřte, že ta nenápadná cestička vede k místům více než zajímavým a proto se po ní teď vypravíme.
Kdybychom se po ní ale vydali sami, daleko bychom nedošli. Cestička totiž po pár desítkách metrů chůze končí u dřevěného domečku a u kameny obestavěného vchodu do podzemí. Tam se ale bez průvodce nemůže a tak je nutné předem zavolat do informačního centra v Peci pod Sněžkou a objednat se na prohlídku.
Nu a to jsme udělali a tak se nás nyní ujali průvodci z České speleologické společnosti v Albeřicích. Díky spoustě dřiny a nemalých finančních nákladů nadšených lidí z této společnosti bylo totiž podzemí Obřího dolu zpřístupněno a jen díky nim se tam můžeme podívat. Nejdřív je ale nutné nafasovat nezbytné vybavení - moderní verzi hornického perkeltu, ale hlavně přilbu se světlem, protože podzemí není jinak osvětleno.
Kousek od vchodu do dolu stojí důlní vozík. Ten je tu ale jen na ozdobu, v dole, kam se podíváme nikdy důlní vlaky nejezdily.
A ten okamžik nastal právě teď. Mřížová vrátka se před námi otevírají a vítá nás temnota a vlkost podzemí. Úzká chodba nás vede do nitra Sněžky. Po chvíli chůze se stěny rozestoupí a my staneme na lávce nad temnou hladinou podzemího jezírka. Ocitli jsme se totiž v bývalém dolu Barbora, který byl původně samostatný, ale po svém vytěžení byl propojen tzv. dědičnou štolou se sousedním dolem Kovárna. Dědičná štola je vodorovná štola k odvádění vody z dolu a dědičná se jí říká proto, že sloužila celým generacím havířů, kteří ji mezi sebou dědili. A co se vlastně v dole Barbora a Kovárna těžilo?
Byly to rudy arzenopyrit a pyrhotin, ze kterých se získávaly produkty, kterými se natíraly boky lodí, na které se díky tomu nepřichytávaly řasy a vodní tvorové.
Teď však projdeme krátkou spojovací štolou a staneme v obrovské a neuvěřitelně členité prostoře dolů Gustav a Kovárna. Přejdeme po můstku, za nímž je na stěně pověšen plán celého dolu, kde s velkým překvapení zjistíme, že obrovská prostora, která je nad námi jen jen malou částí dolu, že jeho převážná většina je skryta v temných hlubinách pod námi. Tam se ale bohužel zatím nedostaneme. Zajímavostí nás tu ale čeká i tak dost. První z nich nás čeká hned vedle kovového schodiště. Staří havíři tu stoupali do dřevených kmenech s vydlabanými stupy - tzv. lezcích, které se tu zachovaly a jak na ně po staletí kapala voda, obohacená minerály, tak jejich některé části zkameněly a ty jsou tu teď vystavené.
Život starých havířů poznáme nejlépe po vystoupání první části schodů. Tady máme příležitost potěžkat si malé dřevěné necičky z vydlabaného kmenu, ve kterých se vynášela z dolu narubaná ruda, větší dřevěné necičky, ve kterých se nosila hlušina, ale hlavně je tu přiležitost vyrubat si s želízkem a mlátkem kousek rudy. Není to ale vůbec nic snadného, hornina je opravdu hodně tvrdá. Po pěti minutách usilovné snahy se člověk dívá na prostory dolu jinýma očima a musí vyjádřit havířům, kteří ho za staletí dřiny vytvořili, velký obdiv.
Havíři postupovali vždycky tam, kde byla ruda nejkvalitnější a díky tomu vznikly neuvěřitelně členité prostory, které připomínají jeskyni - plné strmých šachet, pilířů a sloupů. Na konci schodů je poslední zajímavá prostora dolu - velká jeskyně s prastarými dřevěnými podpěrami, velkým sloupem a mnoha výklenky a zákoutími.
A pak už nás čeká jen cesta zpátky na světlo.
Zkrátka, prohlídku dolu v Obřím dole vám můžu vřele doporučit.





Zpět do rubriky Vandrování