Hostinné je krásné město s historií, sahájící do hlubin temného středověku a úžasným geniem loci. Stojí zato se procházet po jeho náměstí a okolních ulicích i zavítat do jeho blízkého okolí. Dnes se podíváme na dvě z výrazných památek tohoto města - do radnice a na její věž a do obou expozic muzea, sídlícího v nově opraveném bývalém františkánském klášteře.

V sobotu 13. října se v Hostinném odehrává zajímavá akce. Při příležitosti blahořečení čtrnácti umučených františkánských mnichů je dnes otevřeno muzeum v klášteře - to v říjnu bývá otevřené jen ve všední dny - a je zpřístupněna radniční věž. Proto právě teď stojíme spolu na náměstí v Hostinném.



Historie Hostinného začíná už v hodně dávné minulosti a již za doby gotiky tu stálo kamenné město, obklopené hradbami z velkých kvádrů z červeného pískovce. V té době už tu stála také gotická radnice. V době renesance byla italským stavitelem Carlem Valmadim důkladně přestavěná a hlavně byla postavena dominanta radnice, která je dnes nejcharakterističtější památkou Hostinného - věž se dvěma obry.



Dnes se otevírá veřejnost, ale nepůjdeme tam těmi velkými vraty v jejím přízemí - tudy bychom se tam nedostali, slyšel jsem, že se za nimi skrývá vchod do sklepa. Procházíme vchodem do radnice a šipky nás vedou členitými chodbami radnice až do prostor, kde bývalo městské muzeum předtím, než se přestěhovalo do kláštera. Kupujeme si vstupenku za před časem obvyklou, dnes už historickou cenu 10 Kč a procházíme skleněnými dveřmi do čistě vybíleného prvního patra věže, ze kterého stoupají schody vzhůru.



Kromě schodiště dominují této prostoře i tři obrovská kamenná závaží, zavěšená na kladkách a lanech, která pohánějí stroj radničních hodin. Ve stěně je zasazená i deska se jmény hostinnských lékárníků.



Lana pokračují od závaží a kladek nahoru ke hřídelím hodinového stroje dřevěnou šachtou, ve které se houpe také kyvadlo, které je vidět i zvenčí oválným okénkem.



Stoupáme po schodech vzhůru kolem zamčených dřevěných dveří, kterými se prochází k hodinovému stroji.



Ještě se skloníme pod několika trámy a staneme v malé prostoře, nad níž se zdvíhají už jen krovy věže. Otevíráme dřevěné dveře a vcházíme na ochoz.



Kdo by čekal z věže ohromující výhled, byl by zklamaný. Pěkný je ale výhled na náměstí a okolní domy.







Výhled na sever bohuže velmi omezuje vysoká střecha radnice, kterou ochoz věže o moc nepřevyšuje.



Na tuhle věž se tak dostat, to by bylo. Ale bude to těžká věc, i samotný kostel bývá téměř vždycky zavřený, jen jednou jsem tam byl a návštěva rozhodně stojí zato.



Dlouho se díváme dolů z věže a pak se vydáváme na zpáteční cestu nitrem věže. Dole u vchodu objevujeme jedno nerozluštěné tajemství - ze zdi tam čouhají zbytky jakýchsi kovových úchytů a zdí prochází skrz šikmo dolů otvor, na jehož konci jsou tři kladky.



Procházela tu tedy tři lanka - ale co se s nimi ovládalo... kdo ví.

Naše zvědavost byla ukojená, proto si při zpáteční cestě prohlížíme i samotnou radnici a cesta to není ani trochu nudná. Radnice má za sebou od svých gotických časů spoustu úprav a přestaveb - každá nechala něco starého a přidala něco nového.



Moc zajímavý je strop, osvětlující jedno ze schodišť v radnici, který tvoří mohutná dřevěná žebra a mléčně skleněné panely, usazené do tvaru hvězdy. Hodně mi to připomíná stavební prvky secese nebo stylu art deco.



Stačí však popojít několik kroků a ve zdi sousedního světlíku obdivujeme nádherné pozdně gotické okno.



Svědka jiného času najdeme, když sejdeme po schodišti dolů a odbočíme vlevo.



Zakoutí s několika dveřmi a zrcadly je zaklenuto renesanční hřebínkovou klenbou.



Je tu i historický kámen s vytesaným letopočtem.
Ze zákoutí scházíme po krátkých schodech, míjíme volební místnost, kde právě občané Hostinného rozhodují o tom, kdo bude vládnout Královéhradeckému kraji v příštích čtyřech letech a staneme v klenutém mázhausu v přízemí radnice. Z něho vede několikero dveří z různých dob. Nejvíce však zaujme úchvatné gotické ostění dveří.



Přetínavé kamenné pruty, svisle vybíhají ze zdobené patky a vršek ostění zdobí obloučky. Nádherné ostění, jedno z nejkrásnějších, jaké jsem viděl.

Venku v podloubí radnice můžou všichni kolemjdoucí obdivovat i podobně úchvatné gotické okno ve stejném stylu.



Při opravě před několika lety byla nalezena další památka na gotickou radnici, po staletí skrytá ve zdi - jeden díl z ostění velkého průjedzu.



Dnes je zakrytý průhledným sklem, na kterém je zajímavé povídání.



Následující půlhodinku trávíme na dobrém obědě ve vedlejším domě "Městském hotelu Dorinka", jehož prostory pro hosty jsou také zajímavým místem - nejen výběrem jídel a pití, ale také architektonicky, se starodávnými, pravděpodobně renesančními klenbami. Teď už však opusťme náměstí, čeká nás další významná památka Hostinného - františkánský klášter.



Pokud vás zajímá historie této podivuhodné stavby, podívejte se přímo na stránku kláštera http://www.klasterhostinne.cz/historie. Teď spolu vcházíme do křížové chodby. V přízemí má své sídlo Městská knihovna, jsou tu kanceláře, WC a je tu také pokladna muzea. V té si kupujeme vstupenky do obou expozic a čeká nás ta starší a známější - Galerie antického umění - která je nainstalovaná v prostoře někdejšího klášterního kostela.



Docela daleko do historie sahá počátek sbírky odlitků antických soch, které pořizovala Univerzita Karlova - do roku 1782. Část historie sbírky je dostupná na stránce http://ukar.ff.cuni.cz/CZ/hostinne.html, podrobnější si přečtěte na mém vyfotografovaném povídání z muzea. Díky těm, co sbírku sestavili máme příležitost vidět na jednom místě sochy, za kterými bychom jinak museli cestovat po celé Evropě. Některé bychom už ani nenašli, protože originály jsou zničené. Pojďme se podívat spolu na nejkrásnější sochy z bohaté sbírky.



Níké Samothrácká byla vytvořena kolem roku 200 př. n. l. na počest nějakého námořního vítěství - zdobila fontánu, kde stála na podstavci ve tvaru lodní přídě. Lidé nebo příroda k ní bohužel nebyli milosrdní a proto se dočkala svého objevení v 19. století hodně poškozená. Přesto je to jedna z nejkrásnějších a nejobdivovanějších antických soch. Za originálem bychom museli cestovat do Pařížského zámku Louvre, kde zdobí schodiště.



Afrodíté z Fréjus měla větší štěstí - dočkala se dnešních dnů úplně v pořádku. Bronzový originál byl vytvořen okolo roku 410 př. n. l., v roce 100 n. l., za římských časů, byla vytvořena mramorová kopie. Ta byla nalezena asi v roce 1650 ve městě Fréjus na jižním pobřeží Francie a dnes ji najdeme v Louvru. Nádhera.



Další římskou kopií řeckého originálu z poloviny 4 stol. před n. l., vytvořeného sochařem jménem Skopas, je Héraklés Lansdowne. Socha byla objevena v roce 1790 v troskách vily římského císaře Hadriána v Tivoli. Jméno má podle londýnského domu Lansdowne House, jehož prostory dlouho zdobila, ale v roce 1930 byla prodána v aukci, později ji koupil americký miliardář J. Paul Getty a dnes ji návštěvníci můžou spatřit v muzeu v nádherné Gettyho Ville v Pacific Palisades v Kalifornii.



Tenhlé pán se jmenoval Démosthenés a jeho sochu vytvořil sochař Polyeuktos dva roky po jeho smrti, poté byla vztyčena na Athénině náměstí v Athénách. V římské době bylo vytvořeno mnoho kopií - jednu můžeme vidět v Britském muzeu, jinou v Národním archeologickém muzeu v Athénách.
Démosthenés byl politikem v Athénách a jedním z největších řečníků antické doby. Dodnes můžeme obdivovat jeho proslovy a projevy, které se nám zachovaly až do dnešní doby, jeho vytrvalost i vlastenectví. O jeho životě se víc píše v moc a moc zajímavém článku na adrese http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2053.



Nádherná socha, která vznikla kolem roku 340 př. n. l. znázorňuje politika, stratéga, ale především nesmrtelného dramatika jménem Sofoklés. V průběhu antiky vzniklo několik kopií, jednu z nich můžeme spatřit v muzeu v Lateránském paláci v Římě.

Na jednom z nejčestnějších míst v někdejším klášterním kostele má své místo jedna z nejznámějších antických soch vůbec.



Říká se jí Venuše Mélská nebo Afrodíté Mílóská a vytvořil ji pravděpodobně sochař Alexandros Antiochijský mezi léty 130 a 130 př. n. l.

V letech 1819 a 1820 se mezi řeckými ostrovy plavil se svou lodí námořní kapitán Jules Sébastien César Dumont d'Urville. Zastavil se na ostrově Mélos a tam ho zaujala socha, kterou tam nedlouho předtím jeden z venkovanů vykopal ze země. Podle jablka poznal, že jde o Afrodité, bohyni krásy a lásky, které později říkali Římané Venuše. Rozhodl se, že ji koupí, ale neměl dost peněz. Odjel tedy a když se vrátil s diplomatem, pověřeným sochu koupit, zjistil, že ji mezi tím koupil úředník tureckého sultána. Po štědrém úplatku si však venkovan vzpomněl, že si sochu již předtím zamluvili Francouzi. Když si ji d'Urvillovi námořníci nesli, aby ji naložili na svou loď, načapali je při tom Turci a vypukla rvačka. Vyhráli ji Francouzi, ale na straně poražených byla i chudinka Venuše, protože přišla o obě ruce. I bez rukou ji dnes můžeme obdivovat v Paříži v zámku Louvre.



Tahle krásná, zasněná paní, schovávající svou ruku pod rouchem, se jmenuje Polymnia, někdy je zvána i Polyhymnia. Je to jedna z devíti Múz - sympatických bohyní, které jsou všechny moc milé a hodné, nesesílají na lidi žádné ošklivárny, ale jejich polibek posílá lidem inspiraci a chuť vytvořit něco krásného, uměleckého. Každá z nich je bohyní jiného umění. Polymnia je inspirací pro autory posvátných hymnů, posvátné poezie, geometrie, gramatiky nebo meditování. A protože naučila lidi vyrábět hudební nástroj jménem lyra, je i patronkou lyrických básníků.



Tuhle krásnou sochu atleta, zvanou Apoxyomenos (v překladu něco jako škrábač), škrábajícího se na paži nástrojem, zvaným latinsky strigil, vytvořil kolem roku 330 př. n. l. řecký sochař Lysippos. Ten byl úžasným umělcem, podle Plinia Staršího byl autorem přibližně 1500 bronzových soch a vedl sochařskou školu v Argosu a Sicyonu. Jeho žák Chárés z Lindu byl autorem Rhódského kolosu, jednoho se Sedmi divů světa. Lysippos byl dvorním také sochařem Alexandra Makedonského. Od roku 20 př. n. l. zdobil Apoxyomenos prostranství před Agrippovými lázněmi v Římě. Císaři Tiberiovi se tak líbil, že si ho nechal přenést do své ložnice, ale líbil se i ostatním Římanům, ti na císaře v divadle volali "Vrať nám našeho Apoxyomena" a tak ho tam vrátil. Bronzový originál se bohužel v běhu času ztratil, ale také vznikly nejrůznější kopie a sochy podobného ducha, zachoval se i popis sochy od Plinia Staršího a proto můžeme tuhle krásnou sochu obdivovat i dnes.



Hodně působivá je socha Gal se ženou, která byla součástí obrovského Diova oltáře, který stál v nádherném městě Pergamon. Ten oslavoval vítězství pergamonského krále Attala I. nad Galaty - Kelty, kteří v té době vládli v Malé Asii v království Galatie. Socha znázorňuje Gala, který raději vzal život své ženě i sám sobě, než by byl poražen a upadl do otroctví. Originál sochy najdeme v Pergamském muzeu v Berlíně, kde je rekonstrukce celého Diova oltáře.



Kromě soch, nejrůznějších reliéfů a vlysů najdeme v Galerii antického umění i pár nádherných bust.

Návštěvníkům muzea je dovoleno vystoupat i na kůr, kde je kromě výhledu na loď kostela, zaplněnou antickými skvosty, čeká i povídání o historii Galerie antického umění, Katedře klasické archeologie Karlovy univerzity i historie universitní sbírky originálních antických památek - nejrůznějších váz, sošek, kamejí, mincí. Něco z ní můžeme obdivovat i my v několika vitrínách.



Můžeme tu obdivovat krásně malované vázy...



...nebo třeba krásné hliněné lampičky na svícení.



Vracíme se z kůru dolů a na levé straně kostelní lodě můžeme obdivovat kopie prastarých antických soch, které svým vzhledem trochu připomínají sochy egyptské.



Tahle hlava bohyně Héry z Olympie vznikla kolem roku 600 před n. l.



Tahle socha spartské běžkyně vznikla před polovinou 5. století př. n. l., její mramorová kopie z římských časů je k vidění v muzeu ve Vatikánu. Zatímco na dnešních Olympijských hrách o medaile bojují muži i ženy, na starověkých Olympijských hrách mohli závodit jen muži, vdané ženy nesměly být ani v obecenstvu. Přesto však ženy nebyly o sportovní zápolení ošizeny, měly vlastní, Héřiny hry. Stejně jako vítězové Olympijských her měly i ženy nárok na vlastní sochu.

Když už jsme tak u sportu, nemůžeme pominout ani snad nejznámější sochu antického sportovce, která dříve bývala i v učebnicích dějepisu.



Sochu atleta, zvanou Diskobolos vytvořil okolo roku 450 př. n. l. sochař Myrón. Bronzový originál se v průběhu věků ztratil, ale než se tak stalo, vzniklo naštěstí pár mramorových i bronzových kopií. Nejstarší z nich je ke spatření v Římském národním muzeu, jiná je i v Britském muzeu. Je to krásná socha, vyjadřující pohyb, sílu a energii.

I když jsou sochy němé, dokáží vypovídat o své době, stavu lidského vědění a umění nebo třeba i o tom, do jakých hlubin barbarství jsou lidé ochotni klesnout při zaslepeném fanatismu nebo honbě za penězi. Diskobolos však vypráví i o něčem jiném. Na prvních novodobých Olympijských hrách v roce 1896 nemohla chybět jedna z tradičních disciplín starověkých her - hod diskem. Problém však byl, že nikdo nevěděl, jak jím dávní atleti házeli a jediným návodem byl Myrónův Diskobolos. Atleti se tedy pokoušeli zaujmout stejný postoj jako on, jenže se jim to nedařilo, padali - a vyhrál nakonec Američan Garrett, který hodil disk jak mu přišel pod ruku a na Diskobola se neohlížel. Socha zaujala i mladého českého atleta jménem František Janda - Suk, který na zahradě domu svých rodičů trénoval s plochými kameny a snažil se přijít na záhadu, jak mohl Diskobolos disk hodit. Nakonec na to přišel - socha nezobrazuje atleta na začátku hodu ani na konci, ale uprostřed, kdy se atlet chystá přejít z pravé nohy na levou, zároveň se otočit a hodit. V roce 1897 to František Janda zkusil poprvé na závodech a vyhrál. V roce 1900 na Olympijských hrách v Paříži vybojoval stříbrnou medaili a později se stal i světovým rekordmanem a na dlouhou dobu nejlepším diskařem a legendou. Časy se mění a s nimi i sportovci, ale hod diskem z otočky, který objevil František Janda - Suk při studiu sochy Diskobola zůstává. Hezké povídání o tom je na adrese http://wikileaks.svetu.cz/26923-diskobol-a-rekordman.html.

O tvůrci Diskobola sochaři Myrónovi pojednává pěkný článek na adrese http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2050, kde je i moc pěkný popis sousoší...



...Athéna a Marsyas. To vytvořil sochař Myrón kolem roku 460 př. n. l. a stejně jako Diskobolos vyjadřuje nádherně pohyb, ale zatímco Diskobolos se tváří skoro nezúčastněně, Marsyás vyjadřuje velké zaujetí a emoce.

Athéna totiž vynalezla dvojitou flétnu, hrála na ni, ale připadalo jí, že při hře není tak krásná a tak flétnu odhodila. Slyšel a viděl to však Marsyás a velmi ho to zaujalo - dvojitá flétna má nádherný, podmanivý zvuk - vzal si ji a naučil se na ni hrát. Šlo mu to tak dobře, že se to všem líbilo a on nabral takové sebevědomí, že vyzval na souboj ve hře samotného boha Apollóna. Ten souhlasil, ale vymínil si že ten, kdo vyhraje, bude moct toho druhého stáhnout z kůže zaživa. Zpočátku to vypadalo na plichtu, ale pak Apollón, který hrál na lyru, svůj nástroj obrátil, začal k tomu zpívat, to Marsyás hrající na flétnu nemohl a proto prohrál. Zvítězivší Apollón nebyl ani trochu velkorysým vítězem a Marsyás sešel ze světa strašlivou a bolestivou smrtí Ten okamžik zachytil na svém obrazu známý malíř Tizian a my dnes tento obraz můžeme obdivovat v zámecké obrazárně v Kroměříži. Lidé pro něho plakali a z jejich slz se zrodil pramen řeky, která se dnes jmenuje Menderes.

Podle popisu měla Athéna flétnu odhodit vztekle, ale sochař Myrón jí vtiskl hezký, něžný výraz.



Krásná socha Raněná Amazonka, kterou vytvořil okolo roku 430 př. n. l. sochař Krésilas nás přivádí k dalšímu divu světa, protože zdobila Artemidin chrám v Efesu.



Amazonky byly bojovnice a vládkyně království v Malé Asii, které v dobách mýtů často bojovaly s Řeky. Podle jedné pověsti založily město Efes. Mezi léty 440 a 430 př. n. l. město Efes vypsalo soutěž o nejlepší sochu raněné Amazonky, které se zúčastnili nejlepší sochaři té doby - Polykleitos, Feidiás, Krésilás, Fradmón a Kydón. Vítězem se stal Polykleitos, ale chrám v Efesu zdobily všechny sochy, které se soutěže zúčastnily. Z originálních soch se bohužel nezachovalo vůbec nic, naštěstí ale Římané měli řecké sochy rádi, vytvářeli si z nich kopie a proto máme alespoň představu, jak některé ze soch vypadaly. Žádná z kopií se nedochovala sice celá, ale z každé se zachovalo něco jiného a proto si podle kopií z Metropolitního muzea v New Yorku a z muzea v Kodani mohli odborníci zrekonstruovat, jak tahle krásná socha vypadala. Celou obrovskou práci na téma soch Amazonek sepsala Mgr. Martina Pýchová a odkaz na ni najdete na adrese http://is.muni.cz/th/100260/ff_b_b1.

Mezi antickými sochaři má své nezastupitelné místo sochař Feidiás, který byl autorem výzdoby chrámu Parthenón na Akropoli v Athénách nebo monumentální Diovy sochy v Olympii, která byla starověkým divem světa. Pěkné povídání o Feidiovi nabízí česká verze Encyklopedie Wikipedia na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Feidiás.



Athéna Lemnia nám ukazuje, jak kdysi bývala krásná Akropolis v Athénách. U Feidia ji pro poctu bohyni Athéně objednali občané z ostrova Lémnos, byla však i symbolem uzavření míru mezi Řeky a Peršany a proto držela svou přilbu v ruce, ve druhé měla kopí. Feidias ji vytvořil kolem roku 450 př. n. l., my ji známe díky dochovaným popisům a několika římským kopiím, z nichž se žádná nedochovala celá, ale z různých kusů vědci dokázali sestavit, jak socha asi vypadala. Moc se Feidiovi povedla, je doopravdy krásná.



Dalším Feidiovým dílem, které stávalo na Akropoli je Apollón Parnopios.



Feidias ho vytvořil v době svého mládí, okolo roku 450 př. n. l. Parnopios znamená hubitel kobylek. Objednala si ho u něj sama obec athénská a socha vyjadřuje řecký ideál krásy těla i ducha kalokagathiá. Podobu sochy známe díky římským kopiím.



Když se tak procházíte tímhle historickým místem a seznamujete se s krásnou ještě mnohem historičtější, zjistíte zajímavou věc. Tisíciletí, staletí, stovky a tisíce lidských životů... co je proti tomu hodina nebo den? Čas tu plyne jinak... a my náhle zjišťujeme, že za půl hodiny se bude muzeum zavírat a nás ještě čeká prohlídka druhé expozice - Městského muzea. Proto se teď rozloučíme s Galerií antického umění...



A vydáváme se po pěkných dřevěných schodech, které jsou vybavené i zvihací plošinou pro vozíčkáře, do horního patra budovy konventu, kde je druhá expozice - Městské muzeum.



V odbočce chodby nás vítají nádherné starodávné vyřezávané úly.



Za nimi je vchod do prostorné místnosti s pěknou klenbou, která slouží muzeu pro pořádání nejrůznějších dočasných výstav. Teď hostí výstavu "Z archivu města Hostinného", kde byly na několik dní vystaveny originální středověké listiny, vážící se k historii Hostinného a teď tu jsou vystavené jejich fotokopie.



My Marie Terezie, z Boží milosti římská císařovna v Německu, v Uhersku, Čechách, Dalmácii, Chorvatsku a Slavonii královna, arcivévodkyně v Rakousku, markraběnka na Moravě, vévodkyně v Lucembursku a ve Slezsku a markraběnka v Lužici, vévodkyně v Lotrinsku a velkovévodkyně v Toskáně...

Celou stránku zabralo jen vyjmenování všech císařovniných titulů. Důležitější však pro občany Hostinného bylo, že na následujících stránkách květnatě a mnohomluvně císařovna potvrdila městu Hostinnému všechna privilegia, právo pořádat pravidelné a výroční trhy i používat ve znaku obry z radniční věže.



Josef II. byl vojácká povaha, na nějaké serepetičky si moc nepotrpěl a tak je jeho listina, potvrzující Hostinnému privilegia, méně květnatá a vymalovaná, ale je také hezky, i když pro nás ne moc čitelně, psaná.



Ale i sama městská rada Hostinného vydávala listiny krásné na pohled. Tohle je Vysvědčení o počestném původu pro Jeronýma Meczela z 29. ledna 1591.



V téhle zajímavé listině Jan z Turgova prodává Hostinnému dědičný plat (to bylo asi něco jako nájemné) z Burgbergu. Vydal ji 25. února 1400.

Stálá expozice má své místo v řadě drobných místností, které za časů kláštera byly mnišskými celami. Najdeme v nich panely s podrobným povídáním o dlouhé a zajímavé historii Hostinného...



...a nejrůznější díla přírody, historické památky, obrazy, modely a všechno možné, co jen souvisí s Hostinným a jeho historií.



Místo renesančního zámečku, navrženého stavitelem Carlem Valmadim, dnes stojí v Hostinném opuštěná papírna Labský mlýn. Jen, obrázky zbyly, jako třeba veduta Jana Antonína Venuta z roku 1804.



Nejznámější je však tento nádherný obraz Hostinného, jak vypadalo v 2. polovině 18. století.



Tenhle krásný zvon, odlitý zvonařem Schrötterem v roce 1606 v Hostinném, býval na zvonici dnes zpustlého kostela ve Fořtu a podařilo se ho zachránit ze sběrny, kam ho prodali nenechaví zloději kovů.

Součástí muzea jsou i historické pokoje - Selská světnice...



...Měšťanský pokoj...



...nebo mnišská cela.



Poslední místnost je věnována řádu františkánů a jeho působení v Hostinném a také slavným rodákům z Hostinného.



Tím Městské muzeum končí. Není nijak velké ani zaplněné množstvím exponátů, ale je pěkné a hlavně seznamuje příjemnou formou s celou zajímavou historií Hostinného. Moc se mi tady líbilo.



Vedle kláštera je malý, hezký parčík, který býval kdysi hřbitovem.



V jeho středu byla na paměť lidí, kteří tu sní svůj věčný sen, navršena mohyla, kterou ozdobil sochař Vladimír Preclík a inspiroval se při tom svou velkou vášní - smírčími kříži.

Sluníčko zapadá, naše dnešní procházka po Hostinném končí, ale byl bych rád, kdyby nebyla poslední. Hostinné je zajímavé město a pár pozoruhodných památek i přírodních krás tu na nás ještě čeká...



Zpět do rubriky Vandrování