První vlahá noc letošního nejkrásnějšího podzimu roztáhla svá křídla nad Krajem řeky Kwisy a dorůstající měsíc se vzhlíží ve
vlnkách Leśnianského jezera. Dívá se i na lesnaté stráně v jeho okolí, kde z lesa ční temná a opuštěná zřícenina zámečku Rajsko.
Přelétne nad barvícími se stromy a loukami, plnými sladké podzimní vůně a náhle jeho zrak padne na impozantní siluetu - na siluetu hradu
Czocha, ozářeného spoustou jiných světel, než je světlo měsíční. Malé lucerničky osvětlují nádvoří i most u hlavního vchodu a jejich paprsky
se lesknou i v srsti malamuta, který spokojeně ohryzává velikou kost. Občas však natáčí svá citlivá ouška směrem k oknům paláce, zářícím do
tmy záplavou světla. Ne ne, dnešní večer není takový, jako předešlé klidné večery, kdy se jen vítr proháněl nad střechami paláce a občas
zašramotil list, spadnuvší z psího vína. I dnes, tak jako v jiné dny, v okolí cvrčí kobylky, ale jejich poklidné cvrčení co chvíli přehluší
výbuch smíchu, hudba či útržek hovoru. Už dlouho nezažila Czocha takovou slávu... dnešní svatební veselí naplnilo její zdi ruchem, kvasem -
ale také smíchem a dobrou náladou. Kolik takových dnů už asi zažil tenhle hrad, kolik životů tu bylo počato... jaké dávné vášně, vzrušení a
lásky asi viděl? To už se nedovíme, ale dnešní noc dává najevo všem, že nic není u konce a že hrad není jen mrtvým svědkem času, který pominul.
Měsíc však stoupá po nebeské klenbě do výše a další den odplul do nenávratna. Svatebčané, zmožení celodenní zábavou, dobrým jídlem, pitím,
tancem a hudbou se pomalu vytrácejí do svých pokojů. Sloužící tiše sklízejí talíře a skleničky a hodovní síň se pomalu halí do ticha a šera.
Kam však zmizeli hlavní aktéři?
Do noční tmy slabě září svit z oken v nároží prvního patra paláce. Barevné vitráže tvoří proměnlivé obrazce, ale přesto zbývá dost čistého
skla, abychom tam mohli nahlédnout.
A vidíme krásnou místnost, ozářenou světlem lucerny se stínítkem, zdobeným pásky kovu a ornamenty. Její mihotavé světlo se leskne a pohybuje
na bohatých dřevořezbách a dává jin nádech života. Fiály a lomené obloučky dřevořezeb na veliké posteli vrhají zvláštní, pokřivené stíny na
protější zeď a hedvábné povlečení prachových polštářků, vyšívané zlatem ve světle lucerny slabě září. Místnost je však prázdná.
Ale ne na dlouho. Vyřezávané dveře se otevřou a v nich se objeví ženich, nesoucí na rukou svou krásnou nevěstu v bílých šatech. Zavřou dveře,
krásně se na sebe usmějí a po chvlice objímání a líbání ženich nevěstu postaví na zem. Ta s úlevou sundá krásné, ale ne moc pohodlné střevíčky a
pak začne pomalu a opatrně ze sebe sundávat všechny náležitosti svých krásných šatů. Ženich jí s tím s radostí pomáhá a tak toho má jeho nevěsta
na sobě stálé méně. Pak si role vymění a začne se svlékat zase ženich...
Když už jsou jen ve spodním prádle, zmizí za druhými vyřezávanými dveřmi, které z ložnice vedou. Po chvíli se zpoza nich ozve šumění vody a veselý,
perlivý smích...
Když šumění utichne, otevřou se po chvíli dveře a v nich se objeví ženich s nevěstou, oblečení do lehkého domácího oblečení a oba si prohlíží
krásnou místnost, která se na zbytek noci stane jejich domovem. Ale nevěstě se nechce ještě spát a tak vyhlíží z okna na stříbrným svitem měsíce
ozářený most, ozdoby brány, altánek i budovy přehradí.
"Teď se musí světlo měsíce krásně třpytit na vlnách jezera... ale my ho odtud nevidíme", povzdechne si lítostivě.
"Nevidíme, ale můžeme vidět", usměje se ženich, toužící své nevěstě v tuto vyjímečnou noc splnit jakékoliv přání.
"Na chodbě za rytířským sálem jsou dveře do věže. A z jejího vrcholu určitě bude na jezero vidět."
"Jé, půjdeme se podívat do věže", raduje se nevěsta.
Vezmou tedy lampičku, projdou rytířským sálem a opatrně vykouknou na chodbu, v tuto noční dobu liduprázdnou. Tiše vyběhnou schody,
otevřou malá dvířka a vstoupí do světa temnoty a stínů, jež tu panují od doby dávného středověku. Krkolomné kamenné točité schůdky v
síle zdi je vedou stále výš a chlad kamenných stěn jim proniká až do morku kostí. Konečně jsou schůdky u konce, ale vrchol věže je dosud
v nedohlednu, neboť teď je obklopuje složité trámoví a vzhůru zvou další, tentokrát rovné dřevěné schůdky, strmé skoro jako žebřík.
Oba po nich zvolna stoupají a cítí, jak se jejich radost z nenadálého dobrodružství pomalu začíná vytrácet... staré trámy pod jejich vahou
praskají a světlo lampičky nemůže rozehnat temné stíny, měnící se s každým jejich pohybem. A vrchol věže dosud v nedohlednu.
Stoupají dál a dál krkolomnou cestou mezi staletými trámy a vtom nevěsta zlehka vykřikne. Ženich se polekaně ohlédne a vzápětí se usměje nad
výrazem své milované - nahnula se totiž příliš mezi trámy a na obličej se jí přitiskla odporná, stará, prachem ověšená, avšak pořád dostatečně
lepkavá pavučina. Nevěsta ji znechuceně ze sebe trhá a její romantická nálada je ta tam.
Po krkolomných schůdcích přichází ještě krkolomnější, ale jejich konec je i koncem stoupání - malý kruhový prostor okolo jejich vrcholu
je nejvyšším místem hradní věže. V dřevěné stěně je několik malých, půlkruhových okének. Skrz jejich zaprášené sklo ale toho mnoho vidět
není, naštěstí jdou otevřít a tak dva páry očí dlouhé chvíle obdivují noční scenérii, která se jim v hlubinách pod hradní věží zjevuje.
Pod sebou vidí měsíce ozářené hradní střechy a nádvoří, zahalená temnotou, kterou se snaží zahnat sem tam nějaká bludička světla osamělé
lucerničky. Pod hradem se rozlévají v úzkém, skalnatém údolí vody Leśnianského jezera, s jehož hladinou, stříbřitě černou proti nebi,
plnému hvězd kontrastují temné, lesnaté vrchy. V jejich okolí svítí několik posledních světel v okolních vesničkách.
Dlouho se oči ženicha a nevěsty vpíjí do té scenérie, ale zároveň si oba uvědomují ticho, které je obklopuje. Ani hlásek z nočního kraje
nedoléhá do výšin hradní věže. O to více sebou trhnou, když uslyší odkudsi ze spleti trámoví pod nimi hlasitý hrčivý zvuk. Strnule, bez hnutí
naslouchají tomuto rachotu a znovu sebou vyděšeně trhnou, když přejde v jasný zvonivý úder. Vzápětí přichází druhý, třetí... po dvanáctém
hrčení utichá a jen zvuk posledního úderu se dlouho chvěje mezi kamennými zdmi věže.
"Jsme my to ale strašpytlové", zašeptá ženich do ucha nevěstě, která mu křečovitě svírá ruku a vyděšeně se k němu tiskne.
"Vždyť to jen vrčelo ozubené soukolí hodinového stroje a hodinový cimbál odbíjel půlnoc." "Přece bys nevěřila na nějaká strašidla,
vždyť je vědecky dokázáno, že nic nadpřirozeného neexistuje", dodává odvahy nevěstě i sám sobě. Nevěstu ale tohle zjištění moc neuklidnilo
a i ženich už se těší, až budou oba v teplé, osvětlené ložnici.
Jestli se však nahoru šlo po strmých schůdcích špatně, dolů to jde ještě hůř a nevěsta jen děkuje všem svatým, že sem nahoru nešla ve svých
krásných svatebních šatech.
Konečně se za rozechvělými a promrzlými novomanžely zavřely dveře ložnice. Uklidňující světlo lucerny zahání všechny stíny a chmury a
polštářky a peřinky, plněné prachovým peřím zvou k zahnání vetřelce chladu. Ženich i nevěsta vyslyší tohle pozvání ochotně a bez váhání a
brzy se zahřejí tak, jak to umí jen zamilovaní. Ale pak se v objetí propadnou do dřímoty a jejich duše na zbytek noci odlétnou na perutích spánku.
Pramínek písku v přesýpacích hodinách času však ubíhá dál a tak po krásné noci nastane krásné, slunné ráno. Mladé novomanžele vzbudí sluníčko,
deroucí se mezi barevnými i čirými sklíčky hradních oken a radostně je naladí do nového dne. Chvíli ještě leží v teplých peřinách a
objímají se, ale za chvíli zaklepe na dveře majordomus a tak je nutno vstát.
V určeném čase majordomus opravdu klepe a oznamuje, že snídaně je připravena.
"Měli jste příjemnou noc", ptá se zdvořile.
"Krásnou, děkuji", odpoví ženich za oba. "Jen půlnoční odbíjení věžních hodin nás trochu vyděsilo", vzpomene si na noční příhodu.
"Ale to není možné, pane, na hradě žádné hodiny nejsou", odpoví mu překvapený majordomus.
"Jak to", diví se ženich, "vždyť na vnější straně věže je ciferník?
"Nu ano, ciferník tam je, ale ve věži už dlouhá desetiletí není žádný hodinový stroj, ani odbíjecí zařízení a po hodinách zbyl
jen úzký protáhlý otvor, v němž se kdysi houpalo kyvadlo."
"Ale to... jak...", koktá zmateně ženich.
"Asi se vám něco zdálo", usměje se majordomus.
