Zdá se, že se na Andreu Sachsovou, která po ukončení vysoké školy hledá práci, usmálo neuvěřitelné štěstí. Podařilo se jí při přijímacím pohovoru vzbudit zájem světoznámé módní ikony Mirandy Priestlyové, všemocné šéfredaktorky prestižního módního časopisu Runway, jednoho z těch, bez nichž by někteří z nás nevěděli, co se jim má líbit. Dostává "práci, pro kterou by miliony žen byly ochotné vraždit" - práci šéfredaktorčiny druhé asistentky. Otevírají se jí tak dveře do světa, o němž se jí ani nesnilo - světa největších celebrit, luxusních večírků nejbohatší smetánky a nejprestižnějších módních přehlídek. Díky ní získá netušené možnosti - například nosit oblečení nejproslulejších módních návrhářů, jejichž modely stojí více, než si průměrný Američan vydělá za celý rok. Zdá se, že se jí otevřely dveře do ráje... ale jak to tak bývá, vystrkuje hned za dveřmi růžky samotné peklo a nic není tak růžové, jak se na první pohled zdálo.

Autorka Lauren Weisbergerová nás prostřednictvím hlavní hrdinky uvádí do zářivého, elegantního a bohatého, ale také do zběsile rušného, pokřiveného a nemorálního světa módy. Do světa, kde jídlo je nepřítelem, kde každý, kdo má BMI nad hranicí těžké podvýživy, je neuvěřitelně tlustý, do světa servilního pochlebování a přehnaně najevo dávané nadřazenosti. Do světa neuvěřitelného plýtvání, do světa, který je vlastně samoúčelný a zbytečný, přesto však pro mnoho lidí důležitý.

Kniha je velmi barvitě a živě psaná, autorka v ní totiž využila vlastní zkušenosti z doby, kdy pracovala jako asistentka šéfredaktorky módního časopisu Vogue Anny Wintourové. Velmi příjemně se čte a díky autorce můžeme nahlédnout tam, kam asi nikdy nenahlédneme...

V době polední pauzy se konverzace většinou zaměřila na konkrétní součást oblečení, která se pak probírala u polic, seřazených podél stěn. Jeffy každé ráno vytáhl všechny police s šaty, plavkami, kalhotami, košilemi, kabáty, botami a se vším ostatním, co nám přinesli jako potenciální materiál pro fotografování nebo na módní přehlídky. Každou polici postavil ke zdi a rozestavěl je po celém patře, aby si každý redaktor mohl najít, co potřebuje, aniž by se musel motat přímo v Šatníku.
Šatník ve skutečnosti nebyl šatníkem jako takovým. Bylo to spíš takové menší auditorium. Jeho obvod lemovaly zdi bot všech velikostí, barev a stylů, taková továrna Willyho Wonky pro módní tvůrce, kde se válely tucty střevíců s páskem přes patu, jehlových podpatků, baletních piškotů, bot na vysokém podpatku, sandálů s otevřenou špičkou, operlených podpatků. Několik pater zásuvek a polic - některé přimontované ke zdi, jiné jen tak naskládané v koutech - skrývalo všechny představitelné konfigurace ponožek, punčoch, podprsenek, kalhotek, spodniček, košilek a korzetů. Potřebujete třeba na poslední chvíli podprsenku push-up od La Perly s leopardím potiskem? Nakoukněte do Šatníku. A co síťované punčochy v tělové barvě, případně "letecké" brýle od Diora? V Šatníku. Dvě vzdálenější stěny okupovaly police a zásuvky s doplňky; obrovské množství toho zboží - nemluvě o jeho ceně - bralo dech. Plnicí pera. Šperky. Povlečení. Šály a rukavice a lyžařské čepice. Pyžama. Čepice. Šátky. Dopisní papíry. Sametové květiny. Klobouky, ale kolik klobouků! A tašky. Těch tašek! Byly tam kabelky, pytle na bowling, batohy i aktovky, tašky přes rameno a minitaštičky, obrovské i jen do ruky, obálky a psaníčka, každá s exkluzivní značkou a cenou vyšší, než průměrný Američan měsíčně zaplatí za hypotéku. A pak následovaly regály a regály s oblečením - natlačené na sebe tak těsně, že nebylo možné mezi nimi projít - které zabíraly veškeré zbývající volné místo.

Taková místnost je asi pro parádivé ženy učiněným rájem. Ale v takovém ráji dokonalých věcí se dá velmi dobře pochybovat o vlastní dokonalosti... obzvláště když se nacházíte v centru instituce, která se živí tím, že v lidech vzbuzuje pocit nedokonalosti a radí jim, jak dokonalosti dosáhnout - samozřejmě prostřednictvím výrobků těch, kdo zaplatí nejlépe... (více o tomto tématu píšu v článku Fascinující marketing 3 - jediný krok k dokonalosti)

"Maggie Rizerová je jediná ženská na světě, která tyhle tříčtvrťáky fakt může nosit," hlasitě prohlásila přes svou kanceláří Hope, jedna z našich módních asistentek, s hmotností nehorázných osmačtyřiceti kilo a výškou sto pětaosmdesát centimetrů, a držela si kalhoty před nohama a vzdychala: "Zadek by mi v nich vypadal ještě mnohem větší, než už tak jako tak je."
"Andreo," zavolala její kamarádka, kterou moc neznám a která pracuje v doplňcích, "prosím tě, řekni Hope, že není tlustá."
"Nejsi tlustá," řekla jsem s pusou zapnutou na autopilota. Mnoho, ale skutečně mnoho hodin by mi ušetřilo, kdybych si touto větou dala potisknout třeba sukni nebo kdybych si ji dala vytetovat přímo na čelo. Zaměstnanci Runwaye po mně neustále chtějí, abych jim tvrdila, že nejsou tlustí.
"Ach, můj bože, neviděla jsi v poslední době moje břicho? Jsem jako podělanej obchod Firestone, všude samá rezervní pneumatika. Jsem jako mamut!"
Tuk měli všichni na mozku, když už ne přímo na těle. Emily třeba přísahala, že její stehna mají "větší obvod, než obří sekvoj". Jessica věří, že její "macaté nadloktí vypadá jako ruka Roseanne Barrové". Dokonce i James si stěžoval, že když šel ráno ze sprchy, měl "zadek tak obrovský, až mě napadlo, že kvůli tuku nepůjdu do práce."

Je zajímavé, jak časopis dokáže působit i na ty, kdo ho píší. Na jeho čtenářky působí však bohužel mnohem více. Obzvlášť na ty mladé...

Drahá Mirando,
jmenuji se Anita, je mi sedmnáct let a tenhle rok budu maturovat na Barringerově škole v Newarku, stát New Jersey. Strašně se stydím za svoje tělo, i když mi každý říká, že vůbec nejsem tlustá. Chci vypadat jako modelky z vašeho časopisu. Každý měsíc čekám, až mi přijde Runway do schránky, i když mi máma pořád říká, že je hloupost utrácet kapesné za módní časopis. Ona ale nechápe, co je můj sen, Vy to ale chápete, žejo? Zdá se mi o tom od té doby, co jsem byla malá holka, ale už ani nedoufám, že se to stane. Mám hrozně malá prsa a zadek větší než Vaše modelky, a hrozně se za to stydím. Ptám se sama sebe, jestli chci žít takhle dál, a odpověď zní NE! Chci se změnit a chci vypadat líp a cítit se líp, a tak bych Vás chtěla požádat o pomoc. Chci se změnit k lepšímu, abych se mohla na sebe koukat do zrcadla a mít ráda svoje prsa a zadek, protože budou vypadat stejně jako mají ty modelky ve Vašem časopise, nejlepším časopise na celém světě!
(...)
Kolik takových Anit vlastně je? Kolik je takových mladých holek, které toho v životě mají tak málo, že svoji užitečnost, sebedůvěru a celou existenci poměřují šaty a modely, jež viděly v Runwayi? Kolik z nich se rozhodlo tu ženu, dirigentku svůdné fantazie, která to všechno dává měsíc co měsíc dohromady, bezpodmínečně milovat, i když nestojí za to, aby ji zbožňovaly byť i pouhou vteřinu? Kolik dívek netuší, že objekt jejich obdivu je zoufalá, nešťastná a velmi často krutá žena, která si nezaslouží ani chvilku jejich nevinné náklonnosti a pozornosti?
Chtělo se mi plakat za Anitu a za všechny její kamarádky, které věnují tolik času a energie tomu, aby ze sebe udělaly novou Shalom nebo Stellu či Carmen, a snaží se zalichotit ženě, která jejich dopisy přelétne očima nebo třeba jen pokrčí rameny, případně je vyhodí do koše a dívkám, co si s tím daly takovou práci, ani neodpoví.

Hrdinka knihy je osobou s vlastními názory na svět a dokáže glosovat a komentovat paradoxy a nešvary světa módy se zdravým nadhledem a ukazovat ho nám všem zbavený všeho pozlátka, v jeho skutečných barvách. Za to patří autorce knihy velký dík a vám všem ji můžu vřele doporučit.

Kniha se po svém vydání stala trhákem a postupně byla přeložena do 27 jazyků. U nás ji vydalo nakladatelství Columbus. V roce 2006 byl podle knihy natočen stejnojmenný film, který však ani zdaleka nedosahuje kvalit knihy. Spousta věcí v něm zůstává nevyřčených nebo jen naznačených, celkem dost děje je vynecháno a konec je zcela přepracovaný. Proto s klidným srdcem doporučuji přečtení knihy i těm, kteří film viděli.

Napsal Tomáš dne 20. února 2011

Zpět na Tomášovy řeči