Je poklidné sobotní dopoledne dne 4. května 2013 a my spolu stojíme na chodníku v jedné z nejrušnějších ulic města Trutnova - v ulici Na Struze. Zatím tu jezdí auta a autobusy jako v kterýkoliv jiný den... ale za pár minut tu budeme svědky úplně jiného provozu. Dnes se totiž v Trutnově slétají draci.

Roku 1006, třetí neděli po Velikonocích, dorazil Albrecht z Trautenbergu s více než stovkou mužů, ženy a děti na vozech nepočítaje, k pusté Mnislavově věži. Nalezli v ní kuchyňské náčiní, vojenskou výzbroj, zbytky zásob ve sklepení, naloupené kuchyňské zboží a také podzemní stáj pro koně, na řece našli pstruží sádku a vedle ní podběrák. Objevili též hlubokou studnu, v níž byl, podle doznání lupičů, ukrytý zlatý poklad.

Už poosmé se v čase květů, lásky a nejkrásnějšího jara stává Trutnov a jeho okolí dějištěm slavností lidské krásy a oslavy bohaté historie města Trutnova a našeho kraje. Dějištěm slavností, které vlastně mají název "Už ho nesou", letos s podtitulem "O pokladech", ale kterým lidé většinou říkají Dračí slavnosti. A tak jim budeme říkat i my, protože dnešní hlavní den slavností bude snad nejvíc dračí ze všech Dračích slavností, co kdy v Trutnově byly.

Každý ročník Dračích slavností je připomenutím některé ze sbírky pověstí, které zapsal do své kroniky úžasný člověk jménem Simon Hüttel. Ten psal dlouhá léta koniku města Trutnova a kromě událostí a reálií své doby - 16. století - v ní psal i o založení města a nejrůznějších vzpomínkách, předávaných z generace na generaci. Letos si připomínáme pověst o žácléřském hradu, jenž byl obávaným ležením lupičů. Roku 2013, čtvrtou sobotu po Velikonocích vyrazili lidé z Trutnova na zámek v Žacléři a naplnili jeho věž poklady jejich srdci nejdražšími. Tam jsme bohužel nebyli, dnes jsme ale tady a prožijeme spolu všechno, co nám dnešní den slibuje.

Než jsme dopovídali, přestala širokou ulicí jezdit auta a místo bručení motorů slyšíme stále sílící bubnování. Ještě však několik minut uběhne, než v zatáčce ulice spatříme čelo velkolepého průvodu.



V čele kráčí pánové z Občanské sdružení Trutnov, město draka, v jejichž myslích se nápad pořádat Dračí slavnosti kdysi zrodil. A my jsme jim za to opravdu vděční.



Za nimi jedou dva povozy.



První je maličký a táhnou ho dva dočista vyhřbelcovaní a načesaní poníci s lesklými kopýtky.



Druhý je veliký. Za povozem jde skupina lidí v temných kutnách - ale nejsou to mniši ani řeholní kanovníci - jsou to lidé, jejichž čas přijde večer, kdy ponesou v průvodu trutnovského draka a vyzvednou ho na starou radnici.



Po nich poznáváme zdroj do daleka se nesoucího bubnování - pochází z mnoha velkých bubnů skupiny Tamboři.



Následuje je hlavní část průvodu - úžasný slet draků - draků z trutnovských školek, škol a zájmových sdružení a také draků z několika českých měst a vesnic, jejichž znaků je drak součástí a také dvou polských měst. Mateřská škola Srdíčko Horská Trutnov, Mateřská škola Sluníčko Komenského Trutnov, Mateřská škola speciální Na Struze Trutnov... s dětmi však jdou maminky, tatínkové, tetičky, sourozenci... v té skrumáži se obrázky nijak zvlášť nepovedly a tak tyhle draky a dráčky prozatím trochu odbudeme. Ne však na dlouho, jejich čas přijde později.



Za dráčky, zrozenými ve školkách, putuje v průvodu úžasný velikánský a malovaný drak, nesený studentíky z Mateřské školy, Základní školy a Praktické školy v Trutnově.



Aby průvod nebyl tichý, to kromě Tamborů zajišťuje svou hudbou i středověká skupina Duro Nux. Z rytmu je nerozhodí ani to, že za nimi spěchá s vyceněnými zuby a chtivě vyplazeným jazykem pořádný drak ze Základní školy Voletiny v Trutnově.



Draka z trutnovského znaku hodně připomíná drak Základní školy Náchodská v Trutnově



Úplně jinak pojaly svého draka šikovné světlušky ze Skautského střediska Hraničář v Trutnově, fotograf byl však nešikovný a tak i tenhle drak se tady objeví až o něco později.
Kromě draků z Trutnova sem dnes přilétli i draci z jiných dračích měst a vesnic. Jako první našel své místo v průvodu drak z podmanivého kraje špičatých čedičových vrchů korunovaných hrady a úžasných drahých kamenů, připomínajících zkamenělý oheň - z města jménem Třebenice.



Třebenický drak měl společnou cestu s hned několika malými dráčky ze spojených vesnic Stružnice a Jezvé, které leží kousek západně od České Lípy. A k nim se na půli cesty přidal i veliký drak z pohádkového města Jičína.



Hodně hlav má drak z Vysokého Mýta. Nejvíce zubů za ním cení drak z polského města Milicz.



Z dávného knížectví Świdnicko-jaworského k nám přiletěl drak i s ohromně početným doprovodem. Z partnerského města Świdnica sem přijel snad celý vlak lidiček.



Lidiček a také malých dráčků.



Jednu hlavu a mnoho párů nohou má drak, který sem přiběhl ze Střediska volného času v Trutnově.



Úžasný a asi největší drak k nám přiletěl snad rovnou ze znaku vesnice Rohovládova Bělá, která leží v Pardubickém kraji kus severně od Přelouče.



Nejbarevnějšího draka k nám poslali z Kolína.



Tradiční součástí Dračích slavností je i středověká skupina Peregrin.



A stejně jako loni, nechybějí na konci průvodu ani krásní koníci, jezdkyně a jezdci.



Průvod pokračuje ulicí Na Struze a po nábřeží Úpy. My si ho nadběhneme těmi nejtajuplnějšími trutnovskými uličkami...



...kolem Muzea Podkrkonoší a po schodech dolů z někdejšího hradního vrchu a můžeme si celý průvod užít ještě jednou.

Tady se zubatí malý dráček z Mateřské školy Srdíčko z Horské ulice v Trutnově.



O něco větší dráček s o hodně většími zuby přiběhl z Mateřské školy Sluníčko z Komenského ulice v Trutnově.



Drak s nejvíce hlavami měl dneska nejkratší cestu, ke všem ostatním se přidal u Mateřské školy v ulici Na Struze v Trutnově.



Tomuhle říkám panečku pořádná dračí hlava. S jejím sekáním by měl statečný rytíř setsakramensky co dělat.



Flétničky, šalmaje, dudy, bubny i boty se zahnutými špičkami... to je středověká skupina jak má být... skupina Duro Nux.



Takhle cení obrovské zubance draci ve Świdnici.



Drak z Rohovládovy Bělé je moc pěkný i zezadu a stejně tak je vyšperkovaný i jeho doprovod.



Průvod pokračuje k Centru Uffo, poté Horskou ulicí, plnou lidí a stánků a končí svou cestu na Krakonošově náměstí.



Na náměstí páni z Občanského sdružení Trutnov, město draka společně s panem starostou Ivanem Adamcem zahajují soutěžní přehlídku draků.



Před velkým pódiem je ještě jedno menší a na něj postupně po jednom nastupují jednotliví draci. Ale to není zdaleka všechno - ke každému jeho doprovod má nějakou básničku, písničku nebo zajímavé povídání. Bohužel se tu špatně fotografuje kvůli až příliš velkému množství fotografů...



...a také filmařů. Tomuhle panu kameramanovi České televize to ale lehce odpustíme - natáčí reportáž pro večerní Události - najdeme ji na adrese http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani//1178166846-zpravy/213411017000504 a začíná ve 14. minutě a 30. sekundě. Navíc je zajímavé vidět, jak vypadá kamera, kterou se natáčí to, co pak doopravdy vidíme v televizi.



Navíc jste už draky viděli na mých předchozích obrázcích, ale jednoho vám ještě dlužím. Je to drak, kterého vytvořily šikovné světlušky ze Skautského střediska Hraničář v Trutnově.



Kdyby vás zajímalo, proč jsou za krásným drakem z Třebenic v pozadí na pódiu plastové popelnice na tříděný odpad - tak v tomhle případě nejsou místem, kam hodit to, co se nám už nehodí. Tady slouží jako svérázný hudební nástroj kapele výjimečných bubeníků a nezní tohle bubnování vůbec špatně.



Pohádkové město Jičín nás společně se svým drakem zve na září na známý festival Jičín, město pohádky.



Drak z polského města Milicz je sice jeden z menších, ale cenit zuby umí pořádně.



Trutnov má v Polsku partnerské město Świdnica a z ní k nám přijela spousta malých dráčků...



...a jeden velký pořádný drak.



Drak z Rohovládovy Bělé je tak obrovský, že se ani nevejde do brány, ta naštěstí jde lehce dát stranou.



Já už chvíli marně pátral v mysli, kde Rohovládova Bělá vlastně asi je. Tomuhle pátrání učinila přítrž sama paní starostka téhle obce, která nás seznámila s tím, že Rohovládova Bělá je v Pardubickém kraji a pověděla nám něco o historii i pamětihodnostech. Nu a že tam žijí lidé, kteří se doopravdy dokážou nadchnout pro věc, to vidíme sami. A já jim fandím, aby vyhráli, jejich drak se mi líbí nejvíc.

Takhle pružné dívky mají v Kolíně.



Soutěžní přehlídka končí, strážci...



...zavírají bránu a soutěžní porotě výtvarníků nastává těžký úkol - vybrat tři vítěze. Nezávidím jim to, byli tu draci pěkní i pěknější a navíc to povídání, zpívání a tancování k nim... to se pak těžko vyhodnocuje.

Divím se, že mi tak kručí v žaludku, tak kouknu na radniční hodiny... je to možné, že už bude 12 hodin? Dvě a půl hodiny života mi utekly, ani jsem nevěděl jak. Já už asi vím, proč Pánbůh vymyslel práci, nudné předměty ve škole, čekání ve frontě a tak. Protože kdyby se pořád člověk takhle dobře bavil, utekl by mu život tak, že by ani nevěděl.
"Než uteče ta čtvrthodinka, co se porotci budou radit, zajdu si na oběd k tomu stánku, kde to tak úžasně vonělo." To si řeknu... ale nakonec končím u úplně jiného stánku. Hudba mě k němu přitáhla a ne jen tak ledajaká - je to hudba peruánská, kterou nám tu hraje opravdický Indián. Kdysi jsem si od podobných Indiánů postupně koupil dvě kazety - Encuentro a Quenco Perú - a mám je dodnes moc rád. Chvíli jsem poslouchal a líbilo se mi to, tak ke mně za příjemných 250 Kč putovalo CD jménem Huayra - music from the Andes - a myslím, že by mohlo být pěkné. (Ani trochu mě nezklamalo a mnohokrát mi zpříjemňovalo psaní tohohle článku.) Skupina Huayra má i svou jenoduchou stránku - najdete ji na adrese http://huayra.wz.cz. Užít si několik celých jejich písniček si můžete na adrese http://www.kaktusy.com/userfiles/huayra.rm.

Chvíli tu ještě poslouchám - ale pak se vracím na náměstí, na vyhlášení výsledků. Odborná porota výtvarníků se poradila a přichází vyhlášení vítězů.
Pro třetí místo si přicházejí děti i učitelé z Mateřské školy, Základní školy a Praktické školy v Trutnově. Všichni si to zasloužili, jejich barevný drak je krásný.



Stříbrná medaile se stává kořistí největšího draka - nádherného draka z Rohovládovy Bělé.



Vyhlášení držitele pomyslné zlaté medaile vyvolá nadšený křik spousty malých dráčků... zvítězil totiž velký drak a malí dráčci z města Świdnica.



Nevím, jaké všechny ceny tři vítězní draci vyhráli, ale hřát je můžou příjemně cinkající 3000 Kč, 4000 Kč a 5000 Kč. Ale ani ostatní nepřišli zkrátka - dostali pamětní listy, perníkové draky i nejrůznější upomínkové předměty.

Tím hlavní část programu končí, ale slavnosti ani zdaleka nekončí. Naopak - je toho tady tolik, že by se člověk musel zečtyřnásobit, aby to všechno stihl. Tady na náměstí bude až do večera velký program, složený z vystoupení hudebních souborů Základních uměleckých škol z celého kraje. V Hradební ulici bude každý moci vyzkoušet své střelecké schopnosti s kuší nebo lukem. Mnohé je k vidění a zažití i na nábřeží Úpy - od přehlídky starých zemědělský strojů a nástrojů až po nejrůznější historická řemesla. Na Malém náměstí bude zaparkován neobvyklý divadelní a koncertní sál na kolech - divadlo Bufet alias Autobuf. Mladí kandidáti rytířství můžou projít cestou plnou úkolů a nástrah - Cestou rytíře. Na parkovišti u soudu si zase můžou vyzkoušet v cirkusové dílně Le Grando své schopnosti všichni, kteří sní o tom, že se jednou vydají na cesty po světě s cirkusem. Před starou trutnovskou šatlavou na divadelní sceně Damúza se budou celý den hrát nejrůznější pohádky. V Hradební ulici zažijeme na Středověké scéně 7 hodin středověkých písniček, soubojů a krásných tanců. Kdybychom se čirou náhodou nudili, můžeme zajít do Galerie draka na stálou výstavu draků a dočasnou výstavu rukopisů posledního prokletého básníka Karla Šebka, který žil a tvořil u nás ve Vrchlabí v Domě hrůzy. Nebo si můžeme zajít do Školní ulice na výstavu obrázků na téma Poklady. A v Divadýlku Trdýlko je pro nás připraveno celé pásmo filmů o rozličných podobách trutnovského draka.
Večer pak bude procesí v čele s trutnovským drakem, který poté bude vyzdvižen na věž Staré radnice.

Co si jen vybrat? Mysl by chtěla vidět a zažít skoro všechno... ale to prostě nejde. Tak abych nedopadl jako ten biblický oslík, co umřel mezi hromadou sena a vodou, protože si nedokázal vybrat, čím začít - vydávám se za doprovodu příjemných polských písniček našich hostů ze Świdnice na cestu po náměstí. Tady je k vidění hlavně spousta stánků s nejrůznějšími šperky, hrnečky a dobrůtkami. Mě však nejvíc zaujala krásná paní, hrající na flašinet. Dal jsem se s ní do řeči a povídalo se mi s ní hezky - o nejlepším místě na hraní nebo o jejím zajímavém flašinetu - sestavil ho nějaký její šikovný kamarád a přestože vypadá a hraje úplně klasicky, je v něm obsažená i elektronika a tak v něm už nemusí být žádné děrované válečky a dokáže zahrát 90 různých písniček.

Čas pádí pořád jako voda a pádím i já tam, kam mě srdce táhne momentálně nejvíc - do Hradební ulice na středověkou scénu. Tam to ale moc povzbudvě nevypadá... pódium stojí v takovém temném zákoutí pod vysokou zdí z kamenných kvádrů, na které stojí vysoké domy - lidé zůstali povětšinou na náměstí a tady jsou kromě mě jen další tři lidé. Měl tu teď být břišní tanec, ale zdá se, že se tanečnice urazila, že tu není žádné obecenstvo a není tu ani ona. Naštěstí sem přicházejí členové skupiny Duro Nux a po chvíli divení se, dohadování a organizování se dávají do hraní. Radost mi udělala Bohunka z téhle skupiny - nejdříve mi začala omylem tykat a pak se rozhodla, že si budeme tykat doopravdy. Něco takového mě vždycky potěší.



Skupina Duro Nux slíbila, že tu bude hrát, tak tedy hrát bude, i když jen pro čtyři lidi. Dobrá hudba si však udělá reklamu sama a tak se hlediště, tvořené asi čtyřmi řadami lavic, po pár písničkách docela solidně zaplňuje. Písničky to jsou docela pěkné - většinou instrumentální, ale pár jich má Duro Nux i zpívaných. Repertoár je pro mě trochu překvapením - téměř ani jednu písničku neznám, nemůžu si tedy s Duro Nux zpívat a to mě trochu mrzí, ale ne moc. Občas nás jednotliví členové skupiny seznamují i s neobvyklejšími z nástrojů, na které hrají, jako je třeba písťala s měchuřinou...



...nebo zajímavý nástroj s přiléhavým jménem "žába"...



...do kterého se buď klepe paličkou, nebo se paličkou přejíždí přes vroubky na něm. Oba zvuky jsou příjemné.

Psát o hudbě je těžká věc, lepší je si ji poslechnout a to nám Duro Nux s chutí umožní na své pěkné stránce http://www.duronux.kx.cz nebo na webu Bandzone na adrese http://bandzone.cz/duronux.

Duro Nux zvesela hraje poslední písničku svého prvního vystoupení, když tu mně přijde se ohlednout a spokojeně se pousměju... tak přece jen bude. Ne cirkus, ale břišní tanec. Trpělivě už tu totiž čeká paní, jejíž čas přijde hned po vystoupení Duro Nux. A už ji máme tu.



Tahle paní tančí pod orientálním jménem Kaira Sabah a připadá mi, že i docela vypadá jako opravdická Orientálka - alespoň podle mé velmi mlhavé představy o tom, jak opravdické Orientálky vypadají. Když se tak na ni dívám, obdivuju její obleček - střih je takový typicky břišnětanečnicovský - podprsenka a sukně s nejrůznějšími průstřihy, slibujícími odhalit při tanci skrytá místa, ale nikdy neodhalující nic, co by její nositelce nebylo příjemné - ale jinak se perfektně hodí sem na středověkou scénu.



Jestli není doopravdy z kůže, tak tak alespoň hodně vypadá a připomíná mi kostýmy některých středověkých kapel. A stejným překvapením je pro mě i první tanec paní Kairy - tančí ho totiž na melodii středověké písničky. Poté však přichází tajuplnější a ryze orientální hudba a paní Kaira otevírá svůj proutěný košík...



...v němž má sametovou látkou měkce vystlaný pelíšek obrovský had - Hroznýš královský.



A my jsme svědky nádherného a strhujícího tance ženy a hada, půvabného vlnění, smyček a nejrůznějších kouzel. Těžko se to popisuje, krásnější je to vidět.



Poté, co paní Kaira dotančí, dává každému šanci ověřit si, co je pravdy na tom, že had je na sáhnutí nepříjemný a slizký. Ani zbla - sáhnout si na živého hada je naopak moc příjemné a nedá se to přirovnat k ničemu jinému.

Pro ty ženy, které by mé obrázky zaujaly, mám dobrou zprávu - paní Kaira se s každou z nich ráda podělí o své umění. Stačí se podívat na její pěknou stránku na adrese http://www.kairasabah.freepage.cz/nova-stranka-191939 a vybrat si některý z jejích kurzů.

Na středověkou scénu teď vtrhávají rytíři, které spojuje jméno Durabo a budou se tu odehrávat líté souboje. Trochu nevděčně je nechávám jiným a vydávám se na cestu za zajímavostmi, jaké dnes nabízí nábřeží Úpy.



V několika stáncích, které spojuje jediný nápis "Keramická dílna", kraluje několik sympatických žen, jež pro změnu spojuje něžné jméno Bezinky. Bezinky se nesnaží spasit svět klackem, ani nikoho nestaví do latě... místo toho pomáhají lidem hledat v nich své krásnější já prostřednictvím umění a radosti z tvoření krásných věcí vlastníma rukama. Dnes si v jejich dílně může každý vyzkoušet vytvořit si misku nebo hrneček doslova od hroudy hlíny až po malování.



Bezinky jsou moc a moc milé, vřelé a usměvavé, každého ve své dílničce radostně vítají - a proto není divu, že je u nich pořád plno. Moc jsem tu proto nefotografoval, ale spoustu pěkných obrázků z Dračích slavností najdete přímo na stránce Bezinek na adrese http://www.bezinky.cz ve Fotogalerii.



Teď je tady moc plno, tak se pro tuhle chvíli loučíme s paní Lídou i paní Iranou... plánuji se sem ještě vrátit, ale nakonec mě pohltí vír slavností a tak se sem vracím až ve chvíli, kdy je čas se rozloučit pro dnešní den už definitivně. Teď však spolu nahlédneme do další zajímavé dílny.



Skrývá se v krásném kruhovém stanu, malovaném zvenčí a ještě více zevnitř, ve kterém by člověk hledal královský stan na polním tažení - ale skrývá se v něm něco daleko ušlechtilejšího - scriptorium neboli písařská dílna.



Kraluje v něm moc milá paní písařka, která tu seříznutým brkem opisuje krásným gotickým písmem stránku ze starodávné knihy... teď ale hlavně píše týmž krásným písmem na papírek jeho jméno každému, kdo má o to zájem. A zájem o to je přímo obrovský. Každý si to ale také může vyzkoušet sám. Radši se o to nesnažím - onehdy na Slavnostech královny Elišky jsem si to zkoušel, ale brko si v mé ruce žilo vlastním životem a dělalo tlusté či tenké čárky úplně jinde, než jsem si přál.



Písařská dílna však není zdaleka jedinou dílnou tady. Se svou prací tu seznamuje všechny zájemce třeba brašnář...



...tesař...



...kovář...



...nebo šikovná přadlenka...



..., která tu přede na předchůdci kolovratu - spřádacím kole - na němž se dá příst jen jednou rukou a je to o dost těžší. Všechny tyhle šikovné lidi spojuje jméno...



...Království Danar. Přijeli k nám až z jižních Čech, z krásného hradu Šelmberku. Pokud se vám tam za nimi nechce, dají se navštívit i na Internetu, na adrese http://historickaremesla.cz nebo na starší stránce http://www.kralovstvidanar.com/cs. Před každou dílnou navíc stojí tabule s obsáhlým povídáním o dílně a vývoji řemesla v historii - je to zajímavé čtení.

Na nábřeží Úpy je však ještě jedna zajímavá dílna, ve které má několik žen plné ruce práce.



Přišly sem dneska z dalšího království šikovných lidí - ze starobylého Domu pod jasanem, který stojí v Trutnově Voletinách. A jsou tu proto, aby tu soupeřily s časem - přejí si v co nejkratším čase proměnit vlnu z oveček, které tu také jsou, ve vlákno a z něho uplést svetr. Akce se jmenuje "Ze zad na záda" a o tom, jak probíhá a co je jejím cílem, se dočtete na adrese http://www.dalin-praha.cz/a552.php.

Právě přemýšlím, za jakými zajímavostmi se vydám teď, když zaslechnu z Hradební ulice, že tam někdo hraje a že tam někdo hraje moc hezky. Letím tam rychlostí namydleného blesku...



...a poznávám, že nám sem přišla zahrát sympatická skupina Rajtaraj. Ta se mi moc líbila už na loňských Dračích slavnostech, ale tehdy jsem viděl jen jedno její vystoupení a především zůstala trochu ve stínu za úžasnou a krásnou skupinou Ginevra, u které mě moc mrzí, že tu letos není. Na stýskání však teď nálada není, ledaže by teď Rajtaraj řekl "Tak to byla poslední písnička našeho vystoupení, nashledanou za rok." To se ale nestane, přišel jsem jen asi o půlku první písničky a až Rajtaraj dohraje, bude nás dneska čekat ještě jedno vystoupení. Báječnej život.



Skupina Rajtaraj nehraje ryze středověké písničky, ale hraje "world music" - lidové písničky národů snad z celé Evropy. Tak si u nich můžeme užít finskou písničku, ukrajinskou, makendonskou, italskou... výběr je bohatý. A každou opravdu v originále, v takovém jazyce, v jakém ji dávný autor složil. Je to fajn a moc se mi to líbí.

Povídat o hudbě je však trochu nevděčné, mnohem lepší je jí poslouchat - a užít si pár písniček skupiny Rajtaraj můžeme v profilu skupiny na serveru Bandzone na adrese - http://bandzone.cz/rajtaraj.

Vystoupení skupiny Rajtaraj mi uteklo jako voda a poté, co jsme si užili písničku Zaigrale, která dala skupině jméno, přichází konec, který je však začátkem dalšího zajímavého vystoupení.

Draci totiž nejsou jediní, kdo má dnes v Trutnově křídla. Právě totiž mezi nás přilétla na křídlech bohyně Isis paní Kaira Sabah, aby se s námi podělila o další část svého umění.



Křídla bohyně Isis jsou dvě obrovské čtvrtky pomyslného kruhu se středem, skrývajícím se pod tmavými vlasy paní Kairy. V jejich horních částech jsou všity dvě dlouhé tyčky, za které je paní Kaira drží a díky kterým může s křídly tančit. Jejich látka je zajímavá, maličko průhledná a poskládaná, jako když se z papíru skládá vějíř nebo jako ten druh sukně, kterému se - mám dojem - říká plisovaná, ale nevím to jistě.



Tanec s křídly bohyně Isis je krásný a díky křídlům úplně jiný, než klasický břišní tanec. Moc se mi líbí.

"Hrát si s dvoubarevnými prapory se všemi rohy pevně uvázanými nebo velkou plachtou nad pódiem, to je houby zábava." To si řekl vítr, poletující nad Hradební ulicí a začal se rozhlížet po zajímavější hračce. Zalíbila se mu tančící paní Kaira a okamžitě se rozhodl zatančit si s ní. Tahal ji za sukni, pokoušel se sebrat jí křídla, ale ona se nedala a klidně tančila dál. Nakonec ho to otrávilo a nabručeně se vrátil k praporům a plachtě.



Paní Kaira zatím dotančila svůj první tanec s křídly bohyně Isis - a teď tančí opět se svým hadím společníkem. Je to podobně krásný tanec jako v předchozím vystoupení a podobný je i konec - i tentokrát si každý může pohladit jejího hada. Neodolám a pohladím si ho ještě jednou, protože to je doopravdy příjemný pocit. Čas však pádí dál a nás čeká další příjemný zážitek - pro naši radost bude hrát středověká skupina Peregrin.

Než se však zabydlí na pódiu, zaslechneme hudbu i z přilehlé Horské ulice. Zvědavě tam jdu nakouknout a zjistím, že i tam hraje zajímavá skupina jménem Marta a Rasputin band, která se dneska pohybuje po celém středu Trutnova a hraje tam, kde se jí zrovna líbí.



Teď zrovna hraje mou moc oblíbenou hudbu - hudbu z filmu Poslední Mohykán. Mnohem víc jejich písniček najdete v jejich profilu na serveru Bandzone na adrese http://bandzone.cz/martaarasputinband. Když je tak poslouchám, musím říct, že hrají moc pěkně a docela si to užívám. Moc dlouho však neposlouchám, začíná hrát moje oblíbená středověká kapela Peregrin a proto se vracím do Hradební ulice.



Peregrin je ryze středověká skupina, která hraje známé a oblíbené středověké písničky - teď třeba písničku In taberna, kterou si hezky přezpívali do češtiny, zachovávaje to, o čem se v písničce zpívá v latinském originále. Nejvíc si ale užívám písničku Veris dulcis in tempore - písničku o květech, nejkrásnějším jaru a lásce. Nebo první písničku, kterou jsem od nich vůbec kdy znal - francouzskou písničku Ai vist (Na adrese http://www.peregrin.eu/hudba/02-Ai_vist_moll.mp3 najdete ukázku). I skupina Peregrin má svou stránku - najdete ji na adrese http://www.peregrin.eu. Moc jsem si písničky Peregrinu užil.

Po Peregrinu nám přišla znovu zahrát sympatická skupina Duro Nux...



...a jejich hraní je podobně příjemné, jako to předchozí. Méně příjemné už je to, že začalo vesele pršet, což vyhnalo z hlediště všechno obecenstvo. Lidé se však uchýlili do všech možných schovávaček v okolí a poslouchají s chutí dál. Plachtu nad pódiem se naštěstí nepodařilo větru odnést, takže na Duro Nux neprší a oni nám můžou zahrát třeba svou verzi latinské písničky In taberna, v níž se zpívá o hospodě a pití a kterou duro Nux zpívá zčásti originálně latinsky a zčásti česky. Na řadu přichází i nejoblíbenější písnička dnešního dne Ai vist, kterou kromě Peregrinu a Duro Nux před chvílí hrála i skupina Marta a Rasputin band. Déšt naštěstí netrvá dlouho - brzy se opět mezi mraky nesměle klube sluníčko a lhůta "až naprší a uschne" nebude dneska příliš dlouhá.
Po Duro Nux nám měli přijít zabubnovat Tamboři, ale bohužel se asi něco změnilo a proto tu nejsou. Trochu mě to mrzí, loni se mi jejich bubnování libilo - ale co se dá dělat, snad se sejdeme napřesrok.

Teď přicházejí na řadu stateční rytíři Durabo, ale já už padám žízní a hlady, proto se vydávám do sousední Horské ulice, kde je jídla, pití, mlsanin, hrnečků, dřevěných stoliček, svíček, mýdel nebo šperků nepřeberného množství druhů bohatý a pestrý výběr.

Pivo z Humpolce není špatné a k chuti přichází i plná miska halušek. Poté se potuluju po náměstí a upadnu tam do drápků sympatické paní z Jizerských hor, prodávající dobré bramborové placičky. Bez nejmenších problémů mě poznává, že už jsem si u ní kupoval placičky minulý rok. Když si ji tak prohlédnu, i ona je mi povědomá... její paměť na lidi bych chtěl mít. Tohle mě štve - i když si nepřipadám jako nějak výjimečný zjev, zapamatuje si mě každý na první pohled... zato já mám na lidi paměť mimořádně špatnou. Pak se každou chvíli ke mně někdo přítelsky hlásí a já nevím, kdo to je. I teď si dávám u paní placičky a pokračuju v cestě. Zlákají mě i pěkné koláčky, šátečky a nejrůznější kroucance, tak nakupuju na zítra dobrou snídani.

Skupina Durabo zatím skončila své vystupení a v Hradební ulici se neděje nic. Nic se tu neděje, ale přesto někde něco hraje. A hraje to něco dobře, teď dokonce mou moc a moc oblíbenou středověkou písničku - další o nejkrásnějším jaru, květech a lásce - Totus Floreo. Bezradně jdu po zvuku směrem, kde by dnes nic hrát nemělo a nakonec skončím u Al Rašídových komediantů, kteří si tu pouštějí středověké písničky ze dvou velkých amplionů.



Al Rašídovi komedianti - jejich dlouho neaktualizovanou stránku najdete na adrese http://alrasid.wz.cz/novinky.php - jsou společností výjimečných lidí, kteří objíždí středověké slavnosti a akce s výjimečnými atrakcemi. Dnes je tady obří houpák - obrovská houpačka pro dva, podobná těm, které se najdou téměř na každém dětském hřišti. U Al Rašída se však nejen houpe, ale i točí dokola. Atrakcí, na kterou bych neusedl ani za sud medoviny, by bylo tohle horké křeslo.



Jeho budoucí oběť do něj usedne, pro jistotu je zajištěna dvěma řetízky... pak už stačí jen vzít do ruky provaz a pořádně trhnout. Podle síly trhnutí se křeslo točí pomalu nebo pekelně rychle. Kdyby měl každý žaludek tak silný jako já, asi by bylo před atrakcí pořád prázdno, ale ta kóča, co tu teď u ní je, je na všechny hodná a točí spíš pomaleji, tak je zájemců o pekelnou jízdu pořád dost.

Pro milovníky zvířátek je tu připravena turecká střelnice, kde si můžou zastřílet z kuše na zvířátka hned v několika řadách. A mladí adepti rytířství můžou změřit své síly ve vzájemném souboji. Při něm se dřevy s konci opatřenými měkce vystlanou černou látkou shazují z úzkého trámu a kdo spadne třikrát, prohrál.

Teď ale spěchejme zpátky do oblíbeného zákoutí v Hradební ulici, do třetice všeho dobrého tu pro nás bude tančit paní Kaira Sabah.



K mému úžasu je i tentokrát oblečená úplně jinak - do stříbrné podpsenky a černo stříbrných kalhot se spoustou nejrůznějších průstřihů a ozdůbek. A tanec, který nás teď čeká, bude další z těch mnoha, kterým říkáme orientální nebo břišní tanec - tanec se závojem.



Tanec se závojem je pěkný, líbí se mi... ale co o něm napsat, to se přiznám, že vůbec nevím. Tak vám sem alespoň dám odkaz na jednu paní Fátimu, která o něm dokáže psát báječně - http://www.atelierfatima.cz/clanky/o-brisnim-tanci/tanec-se-zavojem.html. Ve svém článku píše: "Do závoje se můžeme zahalovat, nechat pouze tušit ženské křivky a poté se svůdně odhalovat a postupně odkrývat kostým, který bývá pýchou každé tanečnice." Myslím, že jsou i jiné přednosti, na které můžou být břišní tanečnice hrdé... ale jejich kostýmy bývají nádherné, promyšlené a zvýrazňující krásu samotného tance i svých majitelek. Celá kniha se dá o nich napsat.
Na kostýmu paní Kairy mě zaujalo, jak jeho stříbrné části září jako tekuté stříbro. Skoro mám pocit, že by se člověk v nich viděl jako v zrcadle. Jako by byly doopravdy ze stříbra - to by ale nebylo možné - skutečné stříbro by se určitě lámalo a loupalo. Jak to tedy možné je? Obrázek s velkým přiblížením, pořízený když je paní Kaira chvilku v klidu, dává odpověď na tuhle otázku.



To, co při pohledu zdálky vypadá jako jednotlitá plocha, je ve skutečnosti hustý rastr drobných stříbrných teček.
Mezi tím, co tu povídám, se závoj ocitl pod otevřeným košíkem a paní Kaira dnes naposledy tančí se svým hadem hroznýšem královským.



Tanec končí a my se pro dnešek s paní Kairou rozloučíme. Kdo by chtěl, může se s ní setkat na její pěkné stránce http://www.kairasabah.freepage.cz/nova-stranka-191939, kde je mnohem více fotografií, než mám tady já. A ženy z Královéhradeckého kraje se s paní Kairou můžou setkat i na kurzech, kde je ráda naučí svému krásnému umění.

Během tance paní Kairy se na pódiu zabydlela skupina Rajtaraj a hned bezprostředně poté začíná s druhým dnešním vystoupením.



Při tom prvním hráli moc pěkně... ale teď... to jsou takové hity, že u toho div neřvu nadšením. Písnička o sultánu Sulejmanovi, směs ukrajinských písniček, při které jsem si s chutí zazpíval refén písničky, kterou Rajtaraj zpívají v originále a já ji znám jako písničku Proč jsi mě oklamala od mé nejmilejší skupiny všech dob Kantorů. A moc se mi líbila i poslední písnička, která se jmenuje Kalina. Bohužel nemá skupina Rajtaraj žádné CD, ale už se na něm pracuje, tak třeba si ho příští rok budeme už moct koupit. Uvidíme.

Zrovna jsem se chystal vyrazit se podívat, co se kde děje zajímavého, když tu přitáhne mou pozornost neobvyklé bubnování. Jdu po zvuku a lehce najdu v Horské ulici jeho zdroj.



Vidíme-li barevné popelnice, bereme je jen jako místo, kam se dají vyhodit plasty, papír nebo sklo. Že však plastové popelnice můžou posloužit i jako originální hudební nástroj, to nám dokazuje skupina Recyklas. Stačí jen popelnice, paličky a osmero šikovných rukou - a je z toho strhující bubenický koncert, při kterém se bubnuje na víka, hrany popelnic, boky popelnic a tvrdí se to klepáním víkem.



Slyšet je lepší, než jen o tom číst - skupina Recyklas nám ráda zabubnuje ve svém profilu na adrese http://bandzone.cz/recyklas a strhující je i filmeček na adrese http://www.youtube.com/watch?v=NslFDqjDCwc. Moc se mi bubenické vystoupení skupiny Recyklas líbilo.

Po dalším pěkném vystoupení skupiny Duro Nux pro mě nastalo dilema - být tady ještě na vystoupení skupiny Peregrin a po něm čekat dvě a půl hodiny na další vlak, nebo o Peregrin přijít a jet domů hned. Rozhoduje hubená peněženka - Peregrin dohraje, dít se tu nebude už nic - a kolem je stále hodně stánků, kde by se dalo báječně utrácet - tak bude lepší jet hned. Bohužel tu nebudu na večerní část slavností - ohňový průvod s drakem, při kterém "už ho nesou" a vyzvednou na věž Staré radnice.

I když byly slavnosti docela jiné než minulý rok, líbily se mi stejně a moc pěkně jsem si je užil. A tak moc děkuju jejím organizátorům - občanskému sdružení Trutnov - město draka, přeju hodně štěstí a pokud se všechno podaří, budu se těšit příští rok v Trutnově na shledanou.

Napsal Tomáš mezi 5. a 11. květnem 2013

Zpět na Tomášovy řeči


Diskuse byla pro příliš velkou aktivitu spamerů ukončena.






Zpět na Tomášovy řeči