Stoupá poutník po skalách
do hlubiny hledí,
na ty, kteří v lodičkách
pohodlně sedí.

Cesta strmá, klikatá,
přes balvany stoupá.
A postava střapatá
neradostně hloubá.

Proč já musím listím jít,
přes klacky, skály lézt,
zatímco se jiní smí
po řeky proudu vézt.

Uplyne jen krátký čas,
voda v řece jiskří,
když tu náhle zazní hlas
v hloubi jeho mysli.

Ještě jednou pohlédni,
v loďce sice sedí,
avšak v slunci poledním
jen po proudu hledí.

Kamkoliv jen pohlédneš,
cesta Tvoje vede,
vzhůru, dolů, kam jen chceš,
on jen dolů jede.

A až k cíli dorazí
stejně na břeh musí.
Loďka pak jen zavazí
zbude tíha v duši.

Tak nikomu nezáviď,
když o něm nic nevíš,
radost ze své cesty ciť,
tak duši ulevíš.


Teď jen doufám, že jsem se svou básničkou, která pojímá obrázek jako symbol, nedotknul žádného pravověrného vodáka - ve skutečnosti si o nich nic špatného nemyslím a rád se dívám, jak bojují s divokou řekou a jejími nástrahami. Jarní údolí Kamenice je jejich rájem a tíhu v duši tu těžko někdo cítí.
Ale jinak závist kvete kolem nás nesmírně bohatě - závidíme bohatým, mocným, slavným... a přitom stejně jako poutník netušíme, čím je to všechno vykoupené a že někdy by mohli ti dotyční zrovna tak závidět nám.

Údolí Kamenice má mnoho tváří - od klidných částí, kde řeka jen tiše plyne městy a vesničkami nebo lesními zákoutími... až po divoké skalnaté části, kde řeka vytváří peřeje a cesta stoupá vysoko po skalách a úbočích vrchů.