Kdysi se jeden výjimečný člověk vydal na duchovní cestu a podařilo se mu dospět k cíli, ať už měla jakýkoliv. Duchovní cesta má ale asi jen jediný cíl - osvícení. Toho se mu dostalo a tak začal učit lidi jak dosáhnout toho, čeho dosáhl on. Bohužel s námi nežijí jen lidé, toužící pozvednout svou duši k nebesům, žijí s námi i lidé, pro které je nejvyšším cílem moc nad druhými, získaná za kažou cenu. Ti se o svou moc báli a tak se díky jejich intrikám vydal duchovní učitel Ježíš na svou cestu poslední.
Jeho odkaz však nezanikl a jako připomínku jeho utrpení a jeho poslední cesty si lidé začali v krajině vztyčovat kapličky, jejichž výjevy tuto poslední cestu zobrazují. Pro pravověrné křesťany je to cesta vpravdě duchovní, protože chodí od zastavení k zastavení a u každého si z Bible čtou přislušnou část. A mezi kapličkami se modlí, nebo zpívají duchovní písně. Takováhle místa však dokáží zapůsobit i na nás ostatní. Kdo z nás je bez víry?

Teď spolu jdeme po křížové cestě na Svatý kopeček nad Mikulovem - nádherný vápencový vrch, korunovaný velkou kaplí . Když je člověk dítě, působí na něj jiné věci, než když je dospělý. Já byl poprvé na kopečku - tehdy zvaném Mikulovský kopeček - poprvé v sedmi letech a zapůsobil na mě stejně mocně, jako když jsem byl na něm podruhé ve věku 28 let. Hlavně nádherným výhledem - na krásné historické město Mikulov, do líbezné krajiny Rakouska, zvané Weinviertel, jemuž vládne bílá zřícenina nádherného hradu Falkenstein (takhle vypadá zblízka) (a tohle je pohled z něj na Mikulov, Svatý kopeček a Pavlovské vrchy) nebo Pavlovské vrchy - Turold, Tabulovou horu, Sirotčí hrádek, Děvín a Děvičky. Krásný je ale i samotný vrch s mnoha většími a menšími bílými skalami, zakrslými stromečky a spoustou různých kaplí a kapliček.
Za časů mého dětství však výhled z Mikulovského kopečku kazila dost podstatná věc - na hranicích Moravy a Rakouska se tyčil mohutný několikařadový plot z ostatného drátu, který na mě působil dojmem vpravdě děsivým. Tehdy jsem poprvé a naštěstí naposledy spatřil neblaze proslulou Železnou oponu. Ta už naštěstí žije jen ve vzpomínkách a pohled ze Svatého kopečku už není zkalen ničím. O to absurdnější to však člověku připadá - tehdy se na hranicích střílelo a dnes tam stojí jen opuštěné celnice. A doufám, že to tak zůstane už napořád.