V dubnu prý Krakonoš vymetá police a proto chvíli chumelí a chvíli svítí sluníčko... Vymetat bych mohl i já - vždycky je na jaře co uklízet - venku vyházené lahve a uvnitř chmury, nesplněné sliby, resty... stačí jen se zamyslet.

1. dubna 2017
(sobota)

POUTAVÝ DEN
Poutavý den to dneska byl - dopoledne jsem strávil v zákulisí ve společnosti vedoucího Standy a pěnice Danušky a také ve společnosti mnoha sukní, kalhot, šátků, bot a dalších horalských krojových propriet.

Po dobrém obědě mě čekala zajímavá cesta krásným slunečným dnem - cesta k třetímu kříži. Snad se mi podaří o tomhle zajímavém dni napsat víc, byla by škoda ho jen takhle odbýt.

25. dubna 2017
(úterý)

ZNOVU PO ZAPOMENUTÝCH STEZKÁCH
Cesta k dnešní radosti začala loni v květnu. Při cestě na „Staročeský řemeslnický jarmark“ jsem se v Turnově zastavil v Knihkupectví Českého ráje a narazil tam na velmi zajímavou knihu.



Kniha Skalní Pantheon a přírodní park na panství Malá Skála, kterou napsal profesor litoměřického gymnázia a básník Franz Ferdinand Effenberger, je českou verzí původně německé knihy, vydané v 19. století. Pan Effenberger do ní vtělil všechnu svou radost z toulání Pantheonem u Malé Skály, kde jeho přítel pan František Zachariáš Römisch proměnil skalnatý hřeben mezi Malou Skálou a hradem Frýdštejnem v ráj doby romantismu. Jeho největší ozdobou byly pomníčky a vytesané nápisy do skal, jenž byly doplněné různými ušlechtilými stromy, keři a záhony kvetoucích květin, lavičkami a různými příjemnými zákoutími. Krásné bylo toulat se v té době Pantheonem, nechat se unášet příběhy o hrdinech a recích dávných dob a snít.

Krásné však bylo snít i pro mě o všech známých místech Pantheonu, která při čtení knihy zazářila před mým vnitřním zrakem znovu v plném lesku, ač dnes už z lesku toho jen málo zbývá. Kromě toho jsem se však v knize dočetl o mnoha místech, o nichž jsem neměl ani tušení. Snění o nich mě přivedlo loni v říjnu k tomu, že jsem se do Malé Skály vypravil a putoval tam po stopách pana Effenbergera tak, jak to mistrně a básnicky popsal ve své knize. Putování to bylo tak úchvatné, až i já zatoužil podělit se o svou radost z něj... tak se zrodilo mé vypravování, nazvané Po zapomenutých stezkách doby romantismu, doplněné o pár dalších odstavců v mém říjnovém deníčku.

Žel, jak se právě v deníčku dočtete, čas toho dne kvapil až příliš rychle, putování zůstalo bez konce a stejně tak nedokončený byl i můj článek. Přišly však mlhy, deště, krátké dny a nakonec sníh... proto už jsem se loni do Pantheonu znovu nevypravil.

Běžné lidi mé vypravování o putování Pantheonem asi moc neosloví... ale o to víc k mé radosti oslovilo ty, pro něž je Pantheon místem jejich srdce. Napřed pana kastelána Jiřího Šťastného z hradu Vranova, jehož trosky se harmonicky snoubí s památkami Vnitřního Pantheonu. Tomu mé vypravování udělalo takovu radost, až mě pozval na poutavé putování, které bude možné prožít 10. června 2017. Velký znalec Pantheonu doktor filozofie David Junek toho dne provede návštěvníky celým Pantheonem a podělí se s nimi o všechno, co ví. Úžasné putování to bude, pozvání jsem přijal bez nejmenšího rozmýšlení.
A před krátkým časem k mé nezměrné radosti objevil můj článek i pan Junek a moc se mu líbil. Potěšilo mě to, vždyť se vlastně zrodil díky němu, to on podnítil vydání českého překladu knihy pana Effenbergera. K mému překvapení si pan Junek přál, abych se vydal do Pantheonu ještě před zmíněným putováním a dopsal svůj článek, aby v něm byl Pantheon popsaný celý. I mým přáním to bylo, jen jsem čekal na lepší počasí.

Rozhodnutí o tom správném dni však přišlo nečekaně... poskytovatel bezdrátového připojení pro náš podnik se rozhodl provést v úterý 25. dubna na své síti údržbu, počítačový systém našeho podniku proto bude většinu dne mimo provoz... a já proto dostal dovolenou. Kde ji strávím, o tom jsem rozhodnutý ve vteřině.

Aby mi nedýchal na záda kvapící čas, vstal jsem dneska v půl čtvrté a ve třičtvrtě na pět už sedím ve vlaku. Zpívám si v duchu písničku Koukám, jak celá země vstává od Michala Tučného s takovou vervou, že málem zapomenu vystoupit v Kunčicích... ale naštěstí na poslední chvíli stačím přeskočit a i když pak ve vlaku poklimbávám, Starou Paku naštěstí nepřejedu.

Teď ve mně srdce poskočilo radostí... projeli jsme Líšenským tunelem a mé oči po chvíli padly na skály pnoucí se nad hladinou klidné Jizery a na nich zářící letohrádek v podobě malého kostelíku na Vranově. Jsem tady... zase jsem tady... v místě, které už navždy budu mít rád. Tohle je pohled na Vranov z úbočí pod Drábovnou, vyfotografovaný 27. září 2008.



Máme šest hodin, tma se schovává do myších děr, za obzorem se klube sluníčko... krásný den se chystá. Doufejme, že se nesplní předpověď, která slibuje krásné dopoledne a deštivé odpoledne. S radostí se dávám na cestu ulicemi Malé Skály. První mě tam zaujme nabídka krmě, jakou jsem ještě v životě neviděl, natož abych něco takového kdy jedl.



Ale v šest ráno mi ji tady těžko někdo naservíruje a věru, že by to nebyla snídaně z nejzdravějších. Obchod „U Maruny“ je dosud temný, divil bych se však, kdyby byl v tak časné hodině otevřený. Hladem však kvílet nebudu, v batohu si nesu malý bochník chleba, paklík té nejlepší šunky a kelímek křenového másla. Mňam, už se na to těším.

Teď však nemyslím na baštu. Dívám se z mostu, který vede přes Jizeru i přes ostrov mezi dvěma jejími rameny.



I ostrov ten byl kdysi součástí Pantheonu, i na něm byly pomníky a nápisy. Nejpozoruhodnější byl pomník mořeplavce a korzára Francise Drakea, který měl podobu hliněného kopečku, na jehož vrcholu byly zasazené brambory a kamenná deska na úbočí nesla mořeplavcovo jméno jako připomínku, že právě on přivezl brambory z Jižní Ameriky do Evropy. Dnes je však na ostrově kemp a zdá se, že už se na něm nic z odkazu pana Römische nezachovalo.

Teď jdu podél silnice vstříc tyčícím se skalám Vranovského hřebene. Mezi kvetoucími stromy v sadu je tu nádherný výhled na letohrádek na Vranově.



Při podcházení skal pozorně hledím mezi rozvíjejícím se listovím, ale žádné památky na doby minulé odtud nevidím, proto pokračuju v chůzi dál podél silnice, až narazím na červenou značku a ta mě vede vlevo mezi ploty a poté po schodech nahoru do lesa. Mým plánem je vyjít odtud po cestě až na vranovské předhradí ke studni, poté cestou k pomníčku statečného námořníka z Quiberonu... a tam pokračovat v na podzim přerušeném putování. Ale hned nad schody mě oči a srdce táhnou od cesty nalevo, kde je zjevně v starých listech pohřbená zapomenutá stezka, vedoucí k tušeným zapomenutým místům.



První z nich čeká jen o pár kroků dále... dolů vedoucí kamenné schodiště téměř už pohřbené v jehličí a listech.



O kousek dál se zapomenutá stezka stáčí mírně vzhůru a směřuje ke skalám.



Před nimi se stezka stáčí doprava a po krásných zídkách stoupá vzhůru.



Ale i rovně pod skalou je možné jít... jdu tam a nelituji.



Kdysi tu zídkami kamennými vynesená nad okolní svah byla plošina, uprostřed níž stál stůl a v kruhu rozsazené lavičky, před pádem do hlubin tu poutníky chránilo zábradlí obrostlé zelení. Půvabná zahrádka to byla a možná, že právě ona dala současné jméno vyhlídce na skále nad námi, jíž se za časů pana Römische říkalo Belvedér a dnes se jmenuje Zahrádka.
Ze zídek však už jen málo zbývá a místo druhdy půvabné poutníkovi pádem po prudkém svahu na rušnou silnici hrozí. Jen nápis na skále dnes stejně jako tehdy jméno místa nám mlčenlivě sděluje.



THERESENS RUHE - Tereziina tišina

Jméno je připomenutím manželky pana Römische, která se jmenovala Marie Terezie. Možná, že právě ona sedávala na tomhle kamenném sedátku, nebo tu měla postavený květináč s nějakými půvabnými kvítky barevnými.



Málo už tu připomíná půvaby jen v knize pana Effenbergera žijící... však klid a mír panují tu stále... ptáčci tu zpívají, Jizera pod námi klidně hučí a ani hluk ze silnice jindy rušné dnes sem k nám nedoléhá. Mám chuť déle tu prodlévat, však mysl neklidná žene mě dál. Znovu stoupám podél skal, zídka kamenná zavede mě do míst šalebných...



...na nichž krom nebezpečí nic nečeká, proto se vracím zpět a stoupám dál zapomenutou stezkou...



...k tušeným poutavým a zapomenutým místům, která jsou odtud vidět nahoře.



Zapomenutá stezka mě přivádí na stezku výraznější, dávám se po ní vlevo a po krásných kamenných schodech...



...pln dychtivosti stoupám vzhůru. Nahoře však shledávám, že jsem se ocitl v místech známých i tomu nejledabylejšímu poutníkovi Pantheonem... na červeně značené cestě z předhradí hradu Vranova na vyhlídku Zahrádku. Teď se chystám vystoupit na místo, které ještě před nedlouhým časem patřilo k těm zapomenutým, však obětavé ruce vrátily mu jeho účel a zpřístupnily ho nám všem.



Stoupám po několika schodech na temeno skály a nacházím tu nad ve skále vytesaným nápisem...



...vztyčený tmavý kříž.



Nápis ten málo je již čitelný a v knize pana Effenbergera není přepsaný úplně celý... naštěstí ti, jenž vědí, sem pro nás na strom pověsili přepis i překlad celého nápisu.

DEM ANDENKEN
F. KATHI VON MERKEL
ACH MEINE TOCHTER, ACH
SIE FLOG INS PARADIES
INDEM DER MUTTER SIE
DEN SCHMERZ DER TRENNUNG LIESS

MDCCCXXV

Na památku
F. Kathi von Merkel
Ach, moje dcero, ach!
Do ráje vznesla ses mi
Matka Tvá proto teď štká
v bolesti z rozloučení.

1825

Kdysi tu bylo také runami napsáno jméno místa...

KATTINKAS OPFERALTAR - Oltář Katynčiny oběti

Všechno to bylo vzpomínkou na dívku, jejíž život v květu mládí dospěl ke svému konci, na Kathi, dceru mladoboleslavského hejtmana von Merkela. Smutek budí zasvěcení toho místa, však utiší ho modlitba za tu, jíž už dávno bolest žádná netrápí.

Vracím se dolů a pokračuji dál veden červenou značkou do míst stále krásnějších.



Po schodech dolů, skalním průchodem a přes můstek...



...a za ním staneme na skalní plošince, obehnané zábradlím, skýtající ohromující výhled. Však obrázky odtud z dnešního časného rána nevyjadřují krásu výhledu zdejšího, proto si znovu pomozme cestou do minulosti a rozhlédněme se ze Zahrádky dne 27. září 2008.



Za pana Römische se téhle skalní vyhlídce říkalo Belvedér, dnes se jí říká krásně česky Zahrádka. Výhled je odtud krásný - na celé půvabné údolí Jizery a krásnou Malou Skálu i vrchy kolem ní.



Pan Effenberger ve své knize opěvuje Belvedér a výhled odtud dlouhou básní a slovy vzletnými jako nejkrásnější z vyhlídek Pantheonu. Mimořádně ho okouzlil pohled přes Jizeru, kde hřeben skal geologicky související s Vranovským hřebenem pokračuje pod jménem Suché skály.



Jejich skalní věže tyčí se k nebi nad údolím tak impozatně, že je na jiném místě knihy autor dokonce přirovnává ke štítům Alp.



Pohlédněme i po proudu Jizery a na lesnaté vrchy za ní, v nichž pod pláštěm stromů skrývá se též mnohé místo půvabné, jímž historie kráčela s pompou i v skrytu.



S pompou se tam k nebesům vypínal hrdý hrad Zbirohy, než čas ho v ruiny proměnil. Úkryt nejednou hledali lidé zdejší pro sebe a dobytek svůj ve skalním bludišti Chléviště zvaném, i věrní Čeští bratři v dobách temných mezi skalami bezpečné útočiště pro svou službu Bohu našli, podle nich je místo to dodnes zváno Kalichem.

Zavítejme nakonec také do 24. dubna 2011 a pohlédněme na vyhlídku Zahrádku z hladiny řeky Jizery.



Povznášejícím zážitkem je stanout tady, pohlédnout na krajinu zvrchu a snít. I jiní tu spřádali svůj sen - sen o neutuchající lásce, jehož připomenutím jsou tu na zábradlí zamčené dva zámečky.



Neklidná mysl a volání míst dosud neobjevených žene nás dál z místa tohoto krásného. Stoupáme znovu po schodech vzhůru a po pár chvílích staneme znovu na prostorném Novém náměstí.
Někde tady by se podle knihy měla skrývat „Montesinova jeskyně“ jako připomínka španělské jeskyně „Cueva de Montesinos“, v níž prožil jedno ze svých dobrodružství hrdina nejslavnějšího románu Miguela de Cervantese Don Quijote. Ač je vyznačená v mapě, najít ji není lehké.

Chodím sem
chodím tam
Všude hledím a pátrám
Však jeskyně nikde není
Seběhnu
Vystoupám
Kde jsem začal, tam se dám
Tam mě čeká překvapení

Nejméně třikrát jsem kolem hledané jeskyně prošel, aniž bych si ji všiml, neb v rozporu s řečí mapy leží přímo tam, kde z Nového náměstí odbočuje cesta zpět do předhradí hradu Vranova.



Podle poničeného nápisu v jeskyni samé se však zdá, že v průběhu 19. století bylo jméno jeskyně změněno.



K přečtení je jméno Franz Alois Fischer, zbytek nápisu však žel někdo hodně důkladně poničil. Proč nositel jeho se dočkal tady svého zvěčnění, to najít se mi nedaří.

Vycházím z jeskyně a pár kroků mě zavede zpátky na prostorné „Nové náměstí“.



Částečným zapuštěním do svahu, částečným vynesením prostřednictvím kamenných zídek...



...zrodil se rovný prostor kruhového tvaru, který pan Effenberger ve své knize popisuje jako zahrádku vymezenou kruhem jírovců a vlašských topolů, plnou kvetoucích keřů a rostlin. Mezi nimi se skrývaly lavičky, z nichž se otevíraly krásné výhledy na celé okolí. Dnes však místo znovu osazuje příroda, les skryl někdejší výhled a lidé se tu na své cestě mezi hradem Vranovem a vyhlídkou Zahrádkou nijak nezdržují. Nehledají dnes už pravděpodobně zaniklý nápis na skále pod zapomenutou výšinou Nadšení, zasvěcující tohle místo „Zarmouceným manům neznámých a zneuznaných zásluh k radostnému usmíření“. Nenajdou ani v téže skále dodnes vytesaný letopočet.



Ale hlavně netuší, že z jižního okraje náměstí klesají dolů kamenné schody k dalšímu ze zapomenutých míst Pantheonu.



Hned pod schodištěm směřuje krátká cesta lemovaná několika drobnými menhirky k obětnímu oltáři před otvorem, černajícím se mezi nakupenými obřími balvany.



Celé místo působí na poutníka dojmem dávného posvátného místa našich pohanských předků.



Takový byl záměr tvůrcův, neboť zasvěcení místa toho obrací se do dávných, bájných dob, jak hlásá runami napsané jméno na jednom z balvanů.



LIBUSSA - Libuše

Byť napsané dávným germánským písmem v jazyce německém, přec každé srdce české jméno dávné moudré kněžny naší zahřeje.

Listím zasypanou, avšak dobře znatelnou cestou dáváme se dál po úbočí vrchu mírně vzhůru, poté i prudčeji, až narazíme na schody, stoupající vzhůru na plošinu, kde ve skále kdysi bývalo vytesáno jméno Rudolfa Habsburského a nápisy jej oslavující. Hledání mé je však marné. Od protilehlých skal je však pěkný pohled na zapomenutou vyhlídku, kde dodnes je ve skále vytesané slovo „NADŠENÍ“.



Vyhlídka ta je dnes už stromovím skrytá, však právě tam dokáže se zrodit nezměrné nadšení pro Pantheon a jeho skrytá, zapomenutá místa. Nadšení... a také touha po jejich poznání.

Pohroužen do hledání ztraceného Rudolfova pomníku stoupám strmou a nikdy nijak neupravovanou skalní pěšinou stále vzhůru a když dospěju na místo, kde končí na okraji skály, postřehnu ke svému překvapení, že jen nevysoký kus skály mě dělí od cesty na dávno zapomenutou vyhlídku jménem Kazatelna. Pomocí dvou mohutných kořenů stupeň ten zdolám... avšak nikomu tuhle cestu s klidným srdcem doporučit nemůžu, tady by se chyba mohla splatit cenou nejvyšší. Za pár chvil už stojím na vrcholu skály a kochám se zdejším klidem i výhledem, který však směrem proti proudu Jizery ozářen je vycházejícím sluníčkem.



Pohled údolím po proudu Jizery však nezkalený je a září krásnými barvami jara.



Dlouho tu sedím na skále, tělo mé s vděčností vstřebává zář a teplo sluneční, duše klid a mír skal, zeleň stromů i písničky ptačí. Tady je člověk k nebi blíž.

Jen nerad odtud odcházím, ale další radosti čekají. Cesta dolů, opatřená kdysi schody a zábradlím, dnes však v jehličí borovém pohřebná, opatrnost nejvyšší vyžaduje. Mé nové boty však naštěstí nekloužou, proto šťastně dospěju až ke skalnímu průchodu sem a k téměř již zaniklému pomníčku hrdinů Tyrolského povstání HOFERA a SPECKBACHERA. O něm i o několika místech, jimiž teď budeme procházet, podrobně píšu v mém předchozím článku Po zapomenutých stezkách doby romantismu, proto se tady o nich podrobněji rozepisovat teď nebudu.

Odtud stoupám vzhůru k pomníčku, věnovanému vítězům bitvy u Aspernu, jehož obrázek se mi na podzim rozmazal, proto dnes podnikám úspěšnější pokus o jeho vyfotografování.



Chvíli tu postojím, poté sejdu zpátky k pomníčku hrdinných Tyrolanů a od něj stoupám romantickou stezkou mezi skalami...



...vstříc letohrádku na Vranově. Cestou se rozhlížím, jestli mi nepadne do oka některý z nápisů nebo pomníčku, který bych při minulém putování přehlédl... a má snaha je korunována úspěchem.



Nápis sám už je omšelý, nesnadno by se četl...



...však stejně jako při minulém putování, i dnes putuje kniha pana Effenbergera se mnou a díky ní ve chvíli víme, že tady na skále vepsána je báseň, jíž básník dávný vyjádřil pocity, které i nás se tu zmocňují.



Přicházím k letohrádku a tady je hlavním místem mého zájmu místo u zdi letohrádku za časů pana Römische zvané Janův koutek. Tehdy sem vedly kamenné schody a na plošince bylo příjemné posezení, keře růžové tu kvetly a voněly kolem zdaleka viditelného památníku Bohuslava z Lobkovic. Dnes tu však jen příroda hospodaří a nic poutavého odtud vidět není.



S lítostí pohlédnu na vysněnou vstupní bránu, která je však uzavřena mříží i dveřmi a ač se v Bibli píše „Tlučte a bude vám otevřeno.“, tady bych se asi v dubnovém úterním ránu těžko někoho dobouchal. Budu muset pěkně zpátky dolů, abych mohl vylézt zase nahoru. Pojďme na to, tady už nás žádné štěstí nečeká.



Scházím od pomníčku pánů Hofera a Speckbachera po schodech dolů, rozhlížím se po okolí, jestli neuvidím další báseň na skále, která by tu někde měla být... když tu mi padne nahoře na skále pod letohrádkem do oka zachovalá zídka, vymezující drobnou plošinku. Kde je zídka, tam je vždycky něco zajímavého.



Mrknu se pozorněji a zaujme mě skála vedle zídky, zdá se mi, že tam za listy něco je. Přibližím si to místo foťáčkem... a namouduši, že tam něco je!!!



Strmý svah, po němž by se tam odtud dalo dojít, se mi moc nelíbí, proto se dychtivě ženu po schodech zpátky ke vchodu do letohrádku a tam se podél zdi spouštím do Janova koutku. Cesta jím je však trnitá... mnohé šlahouny brání poutníkovi v cestě všemi svými trny dlouhými a jen nerady se své zachycené oběti vzdávají. Konečně je trní za mnou a já pronikám po skalní římse tam, kam se předtím jen oči mohly vznést.



V překladu je tu napsáno:

BOHUSLAV Z LOBKOVIC
ČESKÝ ODYSSEUS
1510

Pomník je věnovaný českému renesančnímu vzdělanci, cestovateli a spisovateli, který se jmenoval Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Líčení jeho zajímavého života by asi dalo na hodně poutavých knih. Dosáhl vysokého vzdělání v oboru teologie, pracoval na královském dvoře a nebýt nepřízně papeže, stal by se biskupem v Olomouci. Procestoval mnoho zemí jižní Evropy, byl i v Palestině nebo v Egyptě, stanul i na troskách dávného Kartága. Jeho cesty mu vynesly přezdívku Český Odysseus. Při tom všem však také zveleboval svůj rodný hrad Hasištejn a jeho panství a podařilo se mu nashromáždit 757 knih, což jeho knihovnu řadilo tehdy k největším soukromým knihovnám v Evropě. Vzdor tvrzení pana Effenbergera ji však nezničili husitští nevzdělanci, část knih se sice v průběhu staletí ztratila, ale zbytek stále patří rodu Lobkoviců a je uložen v knihovně na zámku v Nelahozevsi.

Pln radosti z nalezení tohoto pozoruhodného místa se probíjím zpátky nepříjemným trním a poté znovu scházím po schodech dolů.



Mým plánem bylo vyjít k pomníku Rudolfa Habsburského, z něj sejít na cestu z vyhlídky Zahrádky a poté kolem chaloupky Maternovska dojít k bráně Vnějšího Pantheonu. Tady mě však zaujme, že pěšinka vede pod skalami i na opačnou stranu... vyslyším ochotně její pozvání a podcházím nebetyčné skály hradu Vranova. Brána hradu dnes určitě zůstala zavřená, případní vrhači kamenů zůstanou před ní a já tu můžu jít beze strachu.

Strach jsem měl jen, aby mě cestička nezavedla někam do buřání nebo abych neskončil někde u plotu. Zdá se však, že to byl strach zbytečný - z drobné pěšinky je čím dál širší cesta ušlapaná jak mlat a tady na stromě visí i neobvyklý důkaz, že s návštěvníky se tu počítá.



Jde se tudy neobyčejně hezky a cesta je to příjemná.



O kousek dál narazím dokonce i na lavičku a to je to pravé místo... žaludek mi už hezkou chvilku připomíná, že jsem naposledy jedl před nějakými šestnácti hodinami a že už by něčím nepohrdl. Proto tu usedám, odjím něco ze svých zásob, chvíli si oddechnu... a pak pokračuji ve své pouti. Země kolem skal je tady udupaná, asi tu rádi lezou horolezci, zajímavá je však i skála samotná - řada mělkých čtyřhranných záseků svědčí o tom, že tu kdysi u skály stál nějaký přístřešek nebo nízká chaloupka, najde se tu však i do skály vytesaný kříž.



Pohled na něj budí smutek a myšlenky na život, který asi tady pod skalou vyhasl navždy. Raději zaplaším chmurné myšlenky další cestou. Skalní stěny s vrcholem v nedohlednu náhle končí a já vím, že právě podcházím nejkrásnější část Vnějšího Pantheonu. Má naděje, že tam odtud povede cesta, se však ukazuje jako zcela lichá, skála pro mě nezdolatelná brání v cestě tam. Jen na skálu tvaru štíhlé pyramidy popatřit smím a vím, že ona sama kdysi bývala velkolepým pomníkem císaře Josefa II., jehož skromné zbytky dodnes na části své nese.



Jsou však tvorové, kteří tam vyběhnou bez námahy.



Kousek za kamennou pyramidou skály ustoupí mírnější stráni, stále neznatelnější cestička mě provede mezi kamennými sloupy dávno zaniklého plotu a stoupá vzhůru. Nahoře narazím na příčnou cestu a ta mě po pár krocích dovede tam, kde jsem si přál stanout - k bráně Vnějšího Pantheonu.



Ta je jedním z mých odedávna zamilovaných a obdivovaných míst Pantheonu... čas jí dal vzezření tajemného pamětníka dávných časů, vstupu k místům s vůní historie, kterým opravdu je. Neodolám a projdu si jí i cestou za ní, poté vklouznu na úzkou stezku do Vnějšího Pantheonu a pozorné rozhlížení je po malé chvilce odměněno. Tak přece se tu zachoval. Ve velkém kameni na začátku cesty nezřetelně již je vepsáno



OTTOKAR
II.
MCCL

Otakar II. 1250

Přemysl Otakar II., král železný a zlatý připomenut nám tu je... jen letopočet je mi záhadou, rok 1250 se zdá, že nebyl pro zmíněného českého krále ničím významný... ale možná, že se mýlím, nebo že konec letopočtu už vzal čas a bylo tam tedy jiné číslo.

Poté se však vracím zpátky k bráně, neb za ní dnes leží můj cíl - památky Pantheonu na cestě k hradu Frýdštejnu.



Vycházím z brány, stoupám po několika prošlapaných schodech... odtud je brána Vnějšího Pantheonu snad ještě krásnější a romantičtější, než zespodu.



Na dohled od brány překvapí všechny poutníky ku hradu Frýdštejnu směřující pomníček v podobě obelisku.



Z čelní strany...



...nese jeden z jeho horních kamenů na sobě nápis ozdobným švabachovým písmem.



GEORG VON FRONDSBERG
RITTER OHNE FRUCHT UND TADEL

JIŘÍ Z FRONDSBERGA
RYTÍŘ BEZ BÁZNĚ A HANY

Georg von Frundsberg prožil stejně jako Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic tak bohatý život, že by jeho popis dal na hodně silnou knihu. Ale zatímco u pana Bohuslava by v ní bylo psáno o studentských radostech a strastech, o životě v úřadu a u dvora, o intrikách i o příhodách z dalekých cest, kniha o panu z Frundsberga by byla o jediném - o válkách, bitvách, vítězstvích i porážkách.

Georg von Frundsberg totiž proslul jako generál pěchoty a výtečný stratég. Celý život věrně sloužil vládcům z rodu Habsburků Maxmiliánovi I. a Karlu V., vzhledem ke svým schopnostem vybojoval řadu vítězství, cenilo se však u něho i to, že v případě špatné situace dokázal včas ustoupit a nemařil tak zbytečně životy svých vojáků. Když bylo potřeba rychle vystrojit armádu, neváhal se kvůli tomu sám zadlužit nebo prodat své stříbrné příbory a šperky své ženy.

Jeho pomníček je sice omšelý, přesto se místy dochoval zajímavý členitý vzor, který jej dříve krášlil.



Od obelisku nás červená značka vede vzhůru po nových schodech s hranami z dřevěných kulanů až k místu, kde nalevo od cesty ční nízký hliněný kopeček se zasazeným kamenem.



V kameni je vepsáno runami i latinkou jméno našeho prvního bájného knížete a zakladatele rodu Přemyslovců.



Vedle je vyvěšeno i povídání o neobyčejné historii pomníčku, který dlouho byl brán za navždy ztracený a vrátilo nám ho badatelské nadšení a obětavost pánů Michala Vrbaty a Davida Junka. Kloubouk smekám před nimi.



Od pomníčku Přemysla vede červeně značená cesta dál po hřebeni vzhůru k několika nízkým skalkám, my však uhneme vpravo na nenápadnou úzkou pěšinku, vedoucí souběžně se značenou cestou po úbočí.



Pěšinka se vine půvabně mezi kvetoucím borůvčím a po pár nikterak únavných chvílích nás dovede k nečekaně minumentálnímu památníku zapuštěnému do úbočí kopce.





Nad krásným půlkruhovým kamenným sedadlem je z mohutných kvádrů vystavěna půlkruhová zeď, připomínající zmenšené antické divadlo, nad níž stojí na podstavci z kamenů samotný památník. Vysvětlením jeho velikosti a monumentality je kamenná deska s nápisem v něm zasazená.



EUGEN
SIEGER BEI ZENTA
DEN XI.SEP
MDCXCVII

EVŽEN
VÍTĚZ U ZENTY
DNE 11. ZÁŘÍ
1697

Princ Evžen Savojský byl jedním z největších vojevůdců moderní válečnické historie. Ač rodina jeho zvolila pro něj duchovní dráhu, on sám si zvolil cestu válečníka a dosáhl na ni mnohých vavřínů a oslnivých vítězství, která ho vynesla až na vrchol moci a bohatství.
Jednoho z největších dosáhl v Bitvě u Zenty, kde zásluhou lepších informací a rychlého postupu zastihl mnohem početnější armádu Osmanské říše zrovna v té nejzranitelnější situaci - při přecházení řeky Tisy. Okamžitě zaútočil a jeho vojsko turecké síly úplně rozdrtilo a získalo pohádkovou kořist - celé turecké dělostřelectvo, sultánův stan a harém i nejrůznější poklady. Vítězství u Zenty nakonec vedlo k velkým rakouským územním ziskům a uzavřenému míru.

Pod nápisovou deskou je v pomníku obdelníkový prostor, kde pravděpodobně také bylo cosi zasazené. Možná reliéf se štítem, kopím a přilbou, jako ve Vnějším Pantheonu u pomníku Jaroslava ze Šternberka, možná oslavná báseň, dnes však už jen prázdné místo na nás hledí. Místo, které ani kniha pana Effenbergera už nezaplní, neboť leckterý z památníků mezi branou Vnějšího Pantheonu a hradem Frýdštejnem dal pan Römisch vztyčit až poté, co se pan Effenberger toulal Pantheonem.

Na kamenech ve výřezu vepsána jsou však římská čísla.



Působí dojmem dvou letopočtů - 1522 a 1720 - ale jsou už hodně omšelá a není možné vyčíst z nich cokoliv.

Neodolám a na kamennou lavici usedám...



...a plnými doušky vychutnávám zdejší jarně radostný klid a povznášejícího ducha místa.

Tohle místo se opouští s těžkým srdcem...



...další místa však čekají.

Zapomenutá stezka vede nás dále a po chvilce chůze zrak náš vlevo padne na nenápadný kopeček.



Ten při bližším pohledu působí dojmem, že i on býval dříve pomníkem, však čas či ruce lidské nedopřály nám jeho poselství poznat.



Putujeme dál po široké cestě po vrcholu hřebene vedoucí, nevyslyšíme pozvání na mírnější a pohodlnější stezku směřující po úbočí, neb bychom místa velmi poutavá z ní nespatřili. Po nevelké vzdálenosti přicházíme k jednomu z nich.



Vysokými zídkami z kvádrů mechem pokrytých vymezeno je tu polokruhové místo, jemuž kamenný pomníček kdysi vévodil.



Komu zasvěcen býval zjevné již není. Více než sto let starý VII. díl Kafkova illustrovaného průvodce po Království českém hovoří o „budované mohyle kníž. Břetislava“. Však dnes má zasvěcení vznešenější, neboť trosky pomníčku mohutnými kořeny objímá vysoký buk. Tak sama Příroda moudře na piedestal zasloužený postavila bytost, jíž lidé vděčí za mnohem více, než těm největším velikánům svým... strom.



Nedaleko odtud cesta začíná strměji stoupat vzhůru po kamenných schodech.



Co vlevo při pohledu z cesty jen skrumáž kamenů rukou Přírody navršených připomíná, v tom poutník blíže přišedší velkolepý pomník odhalí. Po dvou stranách kameny mnohé na způsob dávných menhirů na špičku postavené a vzájemně se podpírající obklopují nápis do skály vytesaný.





MERKELS RUHE - Merkelova tišina

Rytíř Franz Borgia Dionys von Merkel byl v 19. století hejtmanem boleslavského kraje a hlavně jeho zásluhou byl pan Römisch povýšen do šlechtického stavu. Asi i proto byl pan Merkel zvěčněn v Pantheonu... ale obě rodiny zřejmě také pojilo velké přátelství, proto se nakonec syn pana Merkela Bernhard von Merkel oženil s dcerou pana Römische, která se jmenovala Maria Teresia Agnes.

Cesta odtud stoupá po schodech na samý vrchol skal, který zdá se také býval monumentálním památníkem.



Jen vytesaný kříž tu však zbyl. Nápis, jenž pod ním nepochybně býval, lidé nevědomí již dávno zničili.



Za pomníkem se skrývá srovnané malé náměstíčko a u jeho kraje dva kameny vztyčené na způsob pravěkých menhirů, z nichž každý po jménu jednom nese, písmem dvojím napsaném.



Nahoře písmeny runovými, pod nimi v rámečku i časem vyhlazenými písmeny latinskými vepsána jsou jména BENEŠ a ZÁBOJ.



Jména obě známe z Rukopisu královédvorského. Jméno Beneš nám připomíná hrdinu jménem Beneš Heřmanov. Ten dokázal shromáždit vojsko, když kníže Oldřich jinde bojoval, a postavit se Sasíkům, co do Českého ráje plenit přišli a pod Hrubou Skálou je pak vojsko české zaslouženě pobilo.
Záboj je rekem z úsvitu dějin, který s bratrem svým Slavojem a vojskem hrdinným postavil se vojsku krále Karla Velikého, které přišlo do vlasti jejich zničit staré bohy, kácet posvátné háje a víru jinou ohněm a mečem lidu vnutit. Bohové poženali zbraním jejich a vrahové královi neunikli nesmiřitelnému hněvu.

Když tudy procházel pan Effenberger, vše ještě nové a mladistvé tu bylo. Však čas od těch dob uplynulý vtiskl všemu vzezření prastaré památky z dávných časů.



Za památníkem Beneše a Záboje cesta podivuhodná, ze dřeva vystavěná, vede od paty skály vzhůru k vrcholu a poté na vedlejší skálu, kde vysoko nad dnem údolí končí.



Na straně opačné vede pod skálu po kamenných schodech stará cesta.



Tady kdysi býval památník Hynka z Valdštejna a pod skalou i památník hrdiny Morara z Ossianových zpěvů... ale oba zůstaly skryty mým očím.

Skála, na jejímž vrcholu všechny pomníčky jsou, je odtud mohutná, ale sluníčko září hned za ní, není pro mě možné ji odtud pro vás vyfotografovat. Snad čas ještě nějakou příležitost přinese.

Na opačné straně stoupají do kopce vedle sebe schody staré a nové.



Na konci dřevěného schodiště září vyvěšená cedulka zvěstující nám, že „Projekt Zlatá stezka Českého ráje Pantheon - Frýdštejn je spolufinancován Evropskou unií“. Není nejpoutavější zajímavostí tady, však přece mě upoutá, neboť ceudulka je upoutána rezavým drátem k břízce, do které hrozí s přibývajícím časem zarůst. Když při zpáteční cestě odtud odcházím, cedulka je tam, kde již nebude škodit...



...a šrámy čas zacelí.



Kolem další cesty na Frýdštejn pravděpodobně již nejsou žádné památníčky ani nápisy ve skalách, však příroda i tady kouzlila.



Na skalnatém vršku můžeme obdivovat výhled přes údolí Vranského potoka až na Malou Skálu a ke vzdáleným horám.



Členitá cesta vede dál kolem skal a balvanů. Po levé straně se našim očím náhle pod námi zjeví serpentina silnice, stoupající z Malé Skály do vsi v podhradí hradu Frýdštejna.



Těsně před Frýdštejnem cestu lemují nádherné staré buky.



Po nedlouhé době se již přede mnou mezi korunami kvetoucích stromů a rozvíjejícími se prvními lístky něžnými zjeví věž hradu Frýdštejna na vysoké skále.



Frýštejn je hradem skalním stejně jako Vranov, však zatímco Vranovu tvořily přirozenou hradbu skály tyčící se do oblak a mnoho jeho částí ze dřeva vystavěno bylo, Frýdštejn stojí na nižších skalách a proto bylo nutné vystavět z kamene dvě válcové věže, vysoké hradby i palác z části kamenný a zčásti hrázděný. Stejně jako Vranov je i Frýdštejn zříceninou a stejně jako Vranov zříceninou velmi poutavou, neboť se tam zachovaly mnohé ve skále tesané světničky a stáje, zbytky zdí a dvě válcové věže. Z nich ta nižší dodnes chrání ve středu svém hradní studnu. K té vyšší dlouho oči poutníků marně zalétaly, však dnes již díky neúnavné snaze a rukám obětavým opět na vrchol její stoupati mohou. Když jsme se z ní rozhlédli 28. září 2008 a pohlédli směrem k Malé Skále, otevřel se nám úchvatný pohled.



Dnes je však brána hradní nepochybně zavřená, proto kroky své namířím znovu směrem k bráně Pantheonu. U domu před lesem stojícím upoutá oči poutníkovy plot vyzdobený mnohými hrnečky.



I cestou nazpět můžeme obdivovat některá krásná místa.



Na své zpáteční cestě potkávám ženu a muže, jež jsem již na cestě tam potkal a radil jim, kudy nejpohodlněji dojít na Vranov. Na zpáteční cestě mi děkují za dobrou radu, chvíli si povídáme o Pantheonu a jeho památkách... a oni mě nakonec prostřednictvím vizitky zvou na stránku, věnovanou jejich víře Svědků Jehovových. Slíbím jim, že se tam podívám... tak jsem svůj slib teď splnil, i když jsem se jen tak letmo zastavil. Svědek Jehovův se ze mě kvůli tomu nestane... ale mám v sobě dobrý pocit, že jsem jim udělal trochu radosti a podělil se o radost svou, vzbuzenou celým tímhle krásným dnem.

Za velebného odbíjení zvonů, ohlašujících poledne, přicházím znovu k bráně Vnějšího Pantheonu a poté kroky své obracím znovu směrem k hradu Frýdštejnu, ale jinou cestou. Od brány Vnějšího Pantheonu totiž mírně do údolí směřuje krásná cesta, po níž snad i kočárem dalo by se jet.



Po urovnané cestě, zahalené pláštěm loňského listí, jde se jak po nejjemnějším perském koberci a v několika málo minutách jsem v údolí.



Tady cesta vede podél plotů zahrad posledních domů Malé Skály. V jedné z nich se zdá, že hosté nejsou vítáni... nebo by naopak byli uvítáni vřele až příliš.



Cesta však vede dál podél plotu, takže se tu nikdo nemusí stát nezvaným hostem a brzy už máme po levé ruce jen louku s pár ovocnými stromy. Listnaté stromy rostoucí za cestou vzpínají za světlem slunečním do daleka své větve a ty jsou podobny vztaženým pažím.



Však náhle kočárová cesta končí u listím zapadané a mechem zarostlé hromádky kamenů... zdá se, že tady skončil jeden sen a cesta nikdy nedospěla ke svému cíli.



Dál již nemá smyslu jít a hledat. Vracím se kousek tam, kde jsem nad cestou hřeben skal zahlédl...



...lesem bez podrostu vystoupám až k nim do míst, kde mohyla Morarova kdysi bývala nebo kde skrývá se zraku mému... a odtud vydávám se po další ze stezek, jenž pozornost mou upoutala.



Směřuje po úbočích k závěru údolí Vranského potoka a z počátku je hodně vyšlapaná nohama těch, kteří ji co místo k úlevě nitru svému využívají. Později stává se užší a užší, však úplně zapomenutá není, čas od času možná nohou osamělého poutníka využitá, možná oceněná i tlapkami a kopýtky plachých obyvatel tišin lesních. Dlouho se pěšina vine po úbočích, projde i záhonem medvědího česneku...



...a nakonec skončí na traktory rozježděné cestě prudce do údolí směřující. I ta v krátku konec svůj má, na široké zpevněné cestě, vedoucí po proudu Vranského potoka k Malé Skále. Jestli jsem před chvíli prošel záhonem medvědího česneku, v údolí ho jsou bez přehánění lány.



Neuplyne nijak dlouhá doba, než se mi po levé ruce zaleskne hladina malého rybníka. V mokřince u jeho konce kvetou zářivé trsy blatouchů.



Ač rybníček je nevelký, místa kolem něj jsou půvabná.





Drobný kopeček v sousedství hráze rybníka mohl by se dnes zdát jen zarostlou hromadou kdysi kýmsi vyhrabané a neodvezené hlíny... však i on býval romantickým místem. Kamenné sedátko na jeho vrcholu zvalo poutníky k usednutí a obdivování výhledu, jejž i my dnes můžeme z kopečku obdivovat.



Pastvina, domy Malé Skály, svažujícící se Vranovský hřeben, za Jizerou vysoký vrch Sokol, ale především hřeben Suchých skal, který z místa tohoto jako jediná skalní věž vyhlíží.



Poledne dávno již odzvonili, nitro mé žádá si své, proto usedám v nedalekém altánku pro oddech putníků i cyklistů tady zřízeném a jím tam další část ze svých zásob.



Po pár chvílích oddechu se vydávám širokou vozovou cestou vzhůru směřující...



...až k pomníku v podobě monumentálního sarkofágu, který byl věnován památce císařovny Marie Terezie.



Na skalách kolem sarkofágu nápisy opěvovaly moudrou císařovnu, však již jen vyhlazená místa po nich zbyla, do nichž dnes ryjí vandalové.



Kdybychom se odtud vydali napravo, zanedlouho bychom došli znovu k bráně Vnějšího Pantheonu. Však na cestu jím není radno tudy více vstupovat, neboť vede po skalní římse nad někdejším lomem a cestička silou živlů stržená hrozí pádem do jeho hlubin.



Proto se vydáváme po cestě na opačnou stranu kolem krásné starodávné roubenky, která se jmenuje Maternovsko.



Podle Kafkova průvodce tu stávaly dokonce chaloupky dvě, ale pan Effenberger se zmiňuje jen o jediné, která druhdy správcům hradu Vranova obydlí skýtala. Dnes v ní může hlavu složit každý poutník unavený, neb po domluvě s kastelánem hradu Vranova za úplatu nevelkou otevřena je všem.



Teď už ale stojím tam, kam od rána mě srdce táhlo... u vstupu do srdce Vnějšího Pantheonu.



Vstupuji tam a mé nitro zaplavuje radost. Znovu jsem tady... na tom úchvatném místě mezi vysokými věžemi skal, které mi na podzim tak učarovalo. Očima pohladím pomníček Karla Schwarzenberga, vítěze v bitvě u Lipska...



...i nádherný pomníček dramatika Williama Shakespeara...



...a poté sestupuji kousek po prudké stráni, ale tam není ani památky po do skal vytesaných nápisech ani drobné zahrádce, která už jen v knize pana Effenbergera rozkvétá. Přestávám riskovat pád pod skály a raději ještě zavítám k druhdy monumentálnímu památníku císaře Josefa II., který podoben býval hrobce starověkých králů. Vysoká skála nad ním čněla podobna mohutné pyramidě a u její paty ozdoby mnohé tvořily vchod do ní. Však mnohé tu přišlo zničit a proto již jen kamenů několik vší tu krásu připomíná.



A nad nimi poničená kamenná ozdoba.



Znovu vycházím na pěšinku Vnějším Pantheonem a stoupám po ní až k dalšímu místu z krásných snů - k Oltáři Pohostinnosti. Oltář už tu sice není, ale mechové sedátko v kamenném oblouku dodnes zve poutníka k usednutí.



Na podzim příliš jsem spěchal, neodolatelnou silou vábila mě místa dosud nepoznaná... však dnes už není kam pospíchat, proto vyslyším pozvání pohostinné a usedám na sedátko, jenž letmému pohledu příliš úzké by se mohlo zdát, však široké je dost a i posezení nejdražší hravě předčí. Dlouho tu sedím a klid zdejší vychutnávám. Posezení své poetické kouzlo má a není divu, vždyť sedím pod dvěma básněmi.



První z nich v oblouku vepsaná čitelná již není, však i já ji v duši právě mám. Vždyť se v ní bez rytmu a veršů vyjadřuje táž touha, jakou i já cítím a psaním svým vlastně dávám jí částečně možnost se splnit...

Kéž vy všichni vzdálení
jenž trochu mě rádi máte
na chvíli či na pár dní
se mnou někdy zavítáte
Do svatyně stromů, skal
kde šťastní spolu budeme,
tam utichne všechen žal,
ráj svůj tady nalezneme

Báseň nad obloukem vzpomínkou je na dávnou lásku...

V pohostinné Tuskulum
čí divočinu změnil um
Kdo vtiskl vrchům jejich tvar
pralesům i věžím skal
Čí ruka zemi divokou
změnila v požehnanou
Kdo neúnavně vzejít dal
jablkům, hroznům šťavnatým
mechem poutníkům poskládal
sedátko měkké, v loubí stín
Kameni potomkům báseň hraj
Jizero, šiř zvěst po Čechách
kdo divokou zemi změnil v háj
Jediný lidumil
Jediný Römisch

Na památku
od jeho choti
Marie Theresie
MDCCCIXX

Až po dlouhé době se odhodlám pokračovat v cestě z místa toho pohostinného dál po úzké pěšince vysoko nad širokou cestou do podhradí Vranova. Minu pomníček Mikuláše Zrínského i Jaroslava ze Šternberka, když tu mě upoutá ruch ve volných dnech tu běžný, dnes hodný podivu... celá tlupa dětí putuje hluboko pode mnou směrem k chaloupce Maternovsku.



Ač tiše tu jsem, děti si mě všimnou a hned by sem některé z nich také chtěly zavítat. Ale ač odpověď paní učitelky neslyším, nemyslím si, že by se sem podívaly. Místa zdejší nejsou sdostatek bezpečná pro dítka rozverná, neboť pod pěšinkou hlubina veliká pádem hrozí.



Po krátké zastávce v Ossianově jeskyni...



...i já opouštím Vnější Pantheon po klikaté pěšince občas opatřené schody.



Pohled zpět je velmi poutavý.



Pěšinka je ale nerovná a členitá. Zatímco na podzim jsem sešel po první serpentině rovnou ke studni, teď pozorné rozhlížení odhalilo, že cestička nenápadně tvoří další. Však není to bez problémů, zakopnu, kousek seběhnu, při vyrovnávání se mi navíc zahákne koleno za šňůru od brašny foťáčku... naštěstí to ustojím, ale zážitek to příjemný nebyl. Já už dneska Pánaboha mockrát pokoušel a už toho začíná mít asi tak akorát dost.

Když se tak z toho oklepávám, oči mi padnou doleva... tak přece jen!!! Když jsem tu šel na podzim, myslel jsem, že jeskyně Comaly, milé hrdiny Fingala, je ten drobounký výklenek vedle Ossianovy jeskyně se smazaným nápisem nad ním. Ale teď vidím, že jsem se mýlil. V nízké skále černá se tu otvor do temné skalní prostory bez oken, jehož vchod je opatřen i z kamene vytesaným ostěním, do něhož kdysi zapadaly dveře se závorou.



Nemůžu to napsat s jistotou, ale podle vzezření bych soudil, že tohle místo pamatuje středověk a dobu, kdy hrad Vranov byl ještě celý a krásný. Obrázek vnitřku se ani trochu nedaří, ale ono tam stejně nic poutavého není, jen holé zdi se stopami nástrojů.



Spodní část pěšinky na konci Vnějšího Pantheonu působí dojmem romantických obrazů.



U kadibudky pěšinka končí na vozové cestě, po níž během pár chvil dojdu k vranovské hradní studně. U ní je i tabule s otevírací dobou hradu Vranova...



...která hovoří jasnou řečí - v dubnu je otevřeno jen o víkendu. Stoupám tedy po schodech vzhůru proto, abych si vyfotografoval zavřenou bránu jako ilustraci pro můj deníček... a k mému překvapení ji nacházím otevřenou dokořán.

Zvědavě vcházím dovnitř a čekám, že najdu domeček s pokladnou zavřený a někoho, kdo mi řekne, že tu otevřeli jen pro ty děti, jež jsem viděl z Vnějšího Pantheonu. Ale domeček je pohostinně otevřený stejně jako brána, milá paní pokladní se na mě usmívá a vyhodit mě se rozhodně nechystá. Dlouho si tu s ní povídám a protože tu dokonce i pivo čepuje, i to si s chutí dávám.
Ač předpověď počasí slibovala na dopoledne polojasno a na odpoledne zataženo s deštěm, na Vranově občas i sluníčko vykoukne, je tu příjemné teplo, klid a mír. Pohlazení pro duši. Zajímavé je i povídání s paní pokladní o všem možném... od chyb v rekonstrukci Vranova na pohledu, mém putování, oblíbených pivech nebo třeba o dětech, jimž paní učitelka zaplatí vstupenku na hrad a ony pak čas prohlídky stráví na lavičce vedle pokladny hraním s mobilem.

Další radost mě čeká, když na hrad přijde vranovský pan kastelán, který se jmenuje Jiří Šťastný. Jsem moc rád, že ho vidím - když jsem mu před časem poslal odkaz na můj článek „Po zapomenutých stezkách doby romantismu“, udělal mu velkou radost a jejím projevem bylo, že mě pozval na komentované putování po památkách Pantheonu, které se odehraje 10. června. S velkým potěšením jsem pozvání přijal... a teď jsem moc rád, že mu za něj můžu poděkovat. Přijetí je tak vřelé, až to po duši pohladí a nadšením naplní.

Delší dobu si pak spolu povídáme... o zapomenutých památkách Pantheonu i o mém dnešním putování... když pak chci panu kastelánovi ukázat, kde přesně je pomníček Bohuslava z Lobkovic a on z balkonku u letohrádku není vidět, přichází pro mě zajímavý okamžik, který mi dělá tak velkou radost, že i mě samotného překvapí jakou. Už jsem si ty zelené dveře v prvním patře letohrádku prohlédl z obou stran... ale dnes poprvé je mi dána příležitost jimi projít!!!



Rázem jsem tam, odkud jsem ráno odešel s dojmem, že dříve než 10. června se sem určitě nevrátím. Zajímavé je povídání tady... dovídám se, že v Janově koutku zdaleka nehospodaří jen příroda, pravidelně to tam pan kastelán s pomocníky klestí, ale buřání všemožné roste rychle. A ani stezka odtud zapomenutá vlastně není, před nedávnem proběhla brigáda s cílem očistit v jehličí pohřbené schody sem vedoucí. Však je vidět při cestách Pantheonem, že obětavé ruce v něm vykonaly mnoho dobrého, nejednou jsem se o nich už zmiňoval. A teď jsem rád, že poznávám majitele jednoho z oněch párů rukou. Poutavý je život na hradě a to i když hrad ten je neobyčejnou zříceninou.

Vracíme se zpátky do letohrádku...



...a před něj, kde mi pan kastelán ukazuje na skále nápisy, jichž jsem si při mém podzimním putování ani nevšiml. Článek „Po zapomenutých stezkách doby romantismu“ přibude po dnešku o ledacos přehlédnutého a zapomenutého... a až ho upravím a dopíšu, přijde 10. červen a putování s panem Junkem... to se asi budu divit, kolik jsem toho ještě přehlédl a minul bez povšimnutí. Pak nejspíš budu psát a upravovat do třetice.



Tohle je jen začátek dlouhé básně. Musím se příště podívat, jestli jsem tam někde nepřehlédl pokračování. Možná však, že bývalo tady.



Druhý nápis se mi v knize najít nepodařilo a přečíst se mi moc nedaří.



Jedno zajímavé povídání ještě neskončilo a tu přišlo druhé... už chvíli se po parkánu u letohrádku potuloval anglicky mluvící cizinec, který se dal nakonec do řeči se mnou a panem kastelánem... ukázalo se, že k nám přijel z Indie z Bombaje, jmenuje se Pradeep a doma pracuje jako odborník na informační technologie. Začal si s námi povídat, pak už jen se mnou... o zajímavostech v okolí, o tom co děláme, o Indii... zajímavé to bylo tak, že když se čas nachýlil a já už bych se musel odebrat do Malé Skály na autobus, vykašlal jsem se na to, povídal si dál a autobusu jen zamával, když jsem ho viděl jet z vranovského parkánu.

Ctí pro mě bylo, když se k nám znovu vrátil pan kastelán se silnou knihou, z níž se vyklubala kniha návštěvníků Vranova a poprosil nás, abychom tam něco napsali. Krásná kniha to je, s listy papíru, připomínajícími papír ručně vyrobený a s počtem zápisů takovým, že jen nemnohým se té možnosti dostane. O to víc mě mrzí, že jsem nedokázal vymyslet něco výjimečného. Napsal jsem co mě v té chvíli napadlo nejkrásnějšího... ale do knihy o Pantheonu se můj zápis určitě nedostane, tak jako se to poštěstilo některým jiným na konci českého vydání knihy pana Effenbergera.

Pradeep odchází, pan kastelán má nějakou práci na konci vedle hradní brány, autobus je pryč a já mám času dost... ideální chvíle k výpravě do srdce hradního za poznáním skrytých míst.



Málokdo si heroického posezení toho všimne, neb schody k němu vedoucí dávno nepoužívané jsou a místo samo se nachází daleko za zábradlím.



Ani já si ho nikdy nevšiml, až kniha pana Effenbergera otevřela mi oči, začal jsem ho hledat a hledání to nebylo složité.



Pár chvil se rozmýšlím... cesta tam je varchlatá, já už nějaké pivo vypil... a navíc to není moc hezké vůči panu kastelánovi... on je na mě hodný a já bych měl teď lézt kam nemám? Lézt bych tam neměl... ale už tam jsem. Tak přece jen tu ten nápis je, ač zdola nebyl vidět.



AUF DIESEM SITZ
SASS HANZ RITZ
MCDXXXVI

NA TOMTO SEDÁTKU
SEDAL HANZ RITZ
1436

Kdo to byl, to nevěděl už ani pan Effenberger a nejspíš to nevíme ani my. Ale výhled měl ze svého sedátka velice pěkný.



Chvíli tu jsem a poté se vydávám Vranovem do jeho nejzazší části zkusit odhalit jeho poslední tajemství. Jenže tam, kde bývala cesta na dnes neznámou a zapomenutou vyhlídku, jen propast takřka bezedná cestou by byla jen k možnému vlastnímu pomníčku ve Vnějším Pantheonu. Byla by to pocta... ale netoužím aby cesta má skončila tu navždy, proto se odtud odvracím a stoupám po schodech na vyhlídku nikterak zapomenutou, však nezapomenutelnou - Vyhlídku u kříže.



Ta bývala nejvyšší vranovskou věží a ač věže tu již dnes není, výhled je tu dodnes do všech stran. Dlouho se do něj očima vpíjím.



Nezadržitelně plynoucí čas mě však začíná popohánět vpřed. Ještě stačím málem upadnout na schodech k někdejšímu hradnímu smetišti...



...a odhalím tajemství přístavku letohrádku, který ve mně na podzim budil poetické představy, ač jeho účel je zcela prozaický...



...a je na čase se rozloučit. Loučím se se všemi milými lidmi tady a loučím se beze smutku... vždyť už 10. června se zase setkáme... při dalším putování po zapomenutých stezkách doby romantismu.

Chcete-li pokračovat vpřed, poplujeme dál společně v souboru Z Tomova diáře - květen 2017