Na mé cestě rokem 2016 mě bude provázet červený diářík formátu A5 s povrchem příjemně teplým a jemným jako ženská kůže. Nechť jen to krásné stane se jeho obsahem, ať na mých stránkách nacházíte radost a chvíli snění, jenž vás vytrhne z radostí i strastí všedního dne.

1. ledna 2016
(pátek)

PRVNÍ DEN ČERVENÉHO DIÁŘÍKU
Ohňostroje dozněly, lidé dojásali, skoro všechno snědli a vypili, dotancovali a dozpívali... a nastalo nové jitro, první den roku 2016. Nastal čas vyhazování starých kalendářů a dávání nových, spřádání nových plánů a předsevzetí.

I já jsem tu loni spřádal a když jsem viděl, jak málo se z toho splnilo, už teď vím, co bude, ač by být nemělo. Pokud vůbec začnu, chvíli budu vést mé osobní účetnictví, po měsíci mě to přestane bavit a bude s tím konec. Místo anglických knih budu číst české a na angličtinu se ani nepodívám.
Sem na mou stránku budu psát ještě rozvláčněji a nudněji, takže příspěvků v mém diáříku bude ještě méně. Možná bylo příliš velkým optimismem vytvářet si na každý měsíc jeden soubor jako v minulých čtyřech letech, asi by stačil jen jeden jediný jako v roce 2010 a 2011. Zbytek Tomášova Internetu bude i v roce 2016 vesele chátrat a nikdo tam nebude chodit.
Dál budu s radostí, vesele a špatně tancovat a zpívat v Krkonošském Horalu, takže mě pak tanečnice a zpěvačky společnou silou radši vyženou a šéf Standa rychle zabouchne, abych se nevrátil. :-D

Tak, máme spředené radostné a optimistické plány na rok 2016. Kalendář ale dneska ještě vyhazovat nebudu, nechám si ho tady alespoň ještě po zbytek týdne. Jmenoval se Folklor 2015, na každý týden v něm byl jeden obrázek a jedno povídání o jednom foklorním souboru. Dostal jsem ho stejně jako všichni ostatní členové Horalu a měl jsem ho celý rok na stole. Jenže než se rok překulil, Folklorní sdružení České republiky nám zkrachovalo a letos asi nebudeme mít nic.

Ale nevadí, už mám důstojnou náhradu - je to zajímavý kalendářík 366 dní otázek a odpovědí - příroda v Česku, v němž je na každý den jeden list a na něm měsíc, den v týdnu, číslo dne, jméno, prostor na vlastní zápisky... a také jedna zajímavá otázka o přírodě naší krásné vlasti. Pro dnešek je to třeba: „Víte, jak podle lidových pranostik souvisí počasí na Nový rok s letní sklizní obilí?“ Kdo jako já neví odpověď, najde ji hned na tom samém listu vpravo po straně, otočenou o 90°, aby člověk neměl tendenci přečíst si ji hned. Otočíme... „Hned v několika rčeních je řečeno, že když je na Nový rok příjemné počasí, bude tak i o žních. Tady je jeden příklad: Je-li na Nový rok hezky, budou pěkné žně.“

Nakladatelství Albi vydalo čtyři takové fajn kalendáříky - Toulky po Česku, Příroda v Česku, Sport a Historie. Na sportovní otázky moc nejsem, ale ty další dva by mohly být také moc zajímavé.

Mnohem víc než tenhle kalendářík vás asi bude zajímat můj nový diářík. Ten vypadá takhle.



Dlouho jsem přemýšlel, vybíral, hrabal... ale takový diářík jako na loňský rok prostě neměli. Tak jsem si musel vybrat tenhle. Jeho povrch připomíná na sáhnutí jemnou ženskou kůži... až příliš jemný mi připadá, mám trochu strach, jak tu náročnou cestu letošním rokem vydrží.
Oproti stříbrnému diáříku je o dobré dva centimetry širší... kdysi jsem si vybíral diářík podle toho, jak velkou jsem měl ledvinku... ale teď mám novou velkou ledvinku, aby se mi do ní vešel diářík. Vybral jsem si úplně tu největší, co měli a konečně je podle mého gusta... i když už u pasu budu nosit spíš kufr než ledvinku.



Do čeho psát mám, v čem to nosit mám, aby to bylo pořád při ruce... tak už nezbývá, než si tiše přát, aby bylo co psát a aby se diářík zaplnil zajímavostmi, razítky z výletů, podpisy, obrázky a společně jsme si mohli na konci říct, že ten rok uběhl báječně pomalu a byl plný radostí. Kéž by to tak bylo.

SNY U VODNÍ HUDBY
Já jsem poměrně nekulturní barbar a vážná hudba je u mě mapou, kde nejsou některá místa bílá, ale spíš bílou plochou, na které je pár barevných puntíků. Jedním z puntíků pořádně velkých je nádherná Vodní hudba. Tu zkomponoval hudební skladatel Georg Friedrich Händel a spojuje se ní hodně zajímavý příběh z jeho života.

Georg Friedrich Händel se stal v dobách, kdy už byl uznávaným hudebním skladatelem, kapelníkem na dvoře kurfiřta Jiřího Hannoverského, z maminčiny strany vnuka vyhnaného českého krále Fridricha Falckého. Jenže se mu zalíbilo v Anglii, která milovala jeho opery a když po něm kurfiřt chtěl, aby se vrátil, nevrátil se. Jenže ouha. Anglický král zemřel a jeho nástupcem se stal právě hannoverský kurfiřt, z něhož se stal král Jiří I.. Neposlušný hudební skladatel nebyl u nového krále tím pádem zrovna v milosti. Čím si může hudební skladatel vylepšit reputaci u nazlobeného pána, jenž má rád jeho hudbu? Nějakou obzvlášť nádhernou novou skladbou, která ho chytne za srdce. Proto začal pan Händel komponovat obzvlášť usilovně... a výsledkem byla Vodní hudba, která je tak nádherná, že se král už víc nezlobil a Georg Friedrich Händel byl znovu jeho kapelníkem a dvorním skladatelem.

Když se hraje nějaké jednotvárné šmidli fidli, myslím u toho na něco úplně jiného a vnímám tak nanejvýš, že se něco hrálo. Zdařilejší skladby mě třeba uchvátí, že po mně i mráz běhá... ale Vodní hudba má něco navíc - působí na mě tak, že u ní spřádám představy a sny.

Ne, že by snad ty mé sny měly nějaký děj, hlavu a patu... ale vidím v nich tu krásný barokní sál s bílými štukovými ozdobami s liniemi zvýrazněnými zlatem, plný tančících krásných dam, tu kapelu v témže sále na půlkruhovém balkónku s barokní balustrádou, tady v mých představách ožívá v plném lesku starodávné noční slavnosti romantické Jezírko Daisy, pak už starodávný tanec tancuju i já - to nejčastěji u části jménem Passepied - i když jsem dodnes netušil, že tanec tohohle jména původem z Bretaně vůbec existuje - a střídání trubek a lesních rohů v nejznámější a nejpopulárnější části Vodní hudby „Hornpipe“ mi připomíná letohrádek Rendez-vous v Lednicko valtickém areálu.



I díky těmhle mým snům mám Vodní hudbu moc rád, je to jedno z mých nejoblíbenějších děl vážné hudby vůbec. A jak to vypadá, když se sny promění ve skutečnost? Třeba tak jako v tomhle neskutečně nádherném filmečku ze serveru Youtube - G.F.Haendel - Watermusic (PART III: Hornpipe-Menuet-Rigaudon I/II-etc.), v němž se na tu nádhernou hudbu tančí tak úžasně, že o něčem takovém se mi ani nesnilo.

JEZÍRKO DAISY
Je tomu už dobrých dvacet let, co jsem s mými nejbližšími poznával třetí největší zámek v Polsku - monumentální zámek Książ a jeho okolí. Při putování krásnou krajinou kolem něj nás cesta zavedla k místu jménem Jezírko Daisy. Drobné jezírko obklopené lesem a se zříceninou romantické stavbičky připomínající nízkou věž mě okouzlilo... a rázem jsem to tu viděl v plném lesku, kdy se zde stoly prohýbaly jídlem a pitím, nastrojené dámy a pánové tu spolu tančili a světla lampionů se třpytila ve vodě jezírka.
Jak šel čas, nějak se sny od Jezírka Daisy spojily v mé mysli s Vodní hudbou, ta mi ho připomíná kdykoliv ji slyším... a proto jsem na tohle místo nikdy nezapomněl, ač jiná místa z té doby dávno upadla v zapomnění.

Ve skutečnosti se doba George Friedricha Händela s dobou, kdy to u Jezírka Daisy žilo, hodně minula, protože to není jen tak přirozené jezírko, je to zatopený lom, v němž se v 19. století těžil vápenec. Trosky kolem něj jsou troskami provozních budov a pecí. Ale místní panstvo tu to mělo rádo - jméno Daisy získalo jezírko podle krásné princezny Daisy von Pless, která si jednu z doslouživších pecí nechala přestavět v romantickou stavbičku, do níž ráda jezdila na koni.

5. ledna 2016
(úterý)

ŠEDOBÍLÝ DEN
Na počátku ledna to vypadá, jako by snad dokonce v lednu chtěla být zima. Teploměr u nás klesl včera k -8°C, dneska jeho ručička takřka olizuje -10°C a dokonce sněhový poprašek pokryl Čechy s Moravou svou bílou barvou. Ale nemá to mít dlouhého trvání, jako nic pěkného.

Nabalil jsem na sebe osvědčenou „antakrtickou výbavu“ - černé kalhoty, co při chůzi nadělají kraválu jako by byly z igelitu, i když nejsou, ten úplně nejtlustší svetr, šálu od Ježíška, bundu co hřeje jak umí, ušanku co je navrchu modrá a uvnitř má kožíšek a ty úplně nejtlustší rukavice. A bylo dobře, jen v těch rukavicích nebylo při stání na zsstávce úplně dobře - jsou to prsťáky a palčáky jsou na tohle asi lepší - víc prstů najednou vydá víc tepla, než každý zvlášť.

V práci to ovšem stálo za houbičky s octíčkem. Nebo spíš za octíček s houbičkami už dávno vyžranými. Vyráběla se spousta malých crcků, v rozpiskách bylo zásadně něco jiného než mělo být, takže jsem si je mohl celé přepsat, s postupy zrovna tak a když se ani papír kvůli pitomé chybě nechtěl odepisovat, rozzuřil jsem se a vybil vztek třísknutím do stolu. Tohle občas dělám, ale jen když jsem v kanceláři sám... dneska jsem ale napřed třískal a pak myslel, kolegyňka Libuška se lekla... a to byl pak kvikot, panečku, že by jí to mohla i kukačka Křemílka a Vochomůrky závidět.

Pak nastala v mém žaludku nějaká nepohoda, takže oběd jsem nejedl s chutí. Ale pak už to do konce směny šlo docela dobře a odpoledne bylo příjemné. Takže černý křížek v diáříku dnešnímu dni snad nehrozí, ledaže by se ještě něco přihodilo... ale nebudeme nic přivolávat a radši si napíšeme o zajímavostech, jež nám dnešek přinesl.

ŘIDIČI UŽ TOHO MAJÍ DOST!!!
Kdo dneska jel v Královéhradeckém kraji autobusem, toho mohlo zaujmout, že řidič má na sobě oblečenou reflexní vestu. Nebylo to proto, že by venku něco opravoval nebo vyměňoval a zapomněl si ji sundat, bylo to vyjádření solidarity s ostatními řidiči a protestu proti dopravní politice vedení Královéhradeckého kraje. Při vystupování pak řidiči rozdávali cestujícím letáčky s vysvětlením proč a proti čemu protestují.





Nevím o zmiňovaném výběrovém řízení nic, ale řidičům autobusů se ani trochu nedivím, že toho mají dost. Řízení je dost náročná práce a navíc má řidič odpovědnost za autobus i za život a zdraví cestujících v něm. Přitom pracovní doba je naprosto vražedná - na lince, na níž jezdívám, vyráží řidič na cestu ve 4 hodiny a vrací se v půl sedmé večer. Sice si tím pádem vydělá v konečném součtu poměrně dost, ale za cenu že pomalu jen řídí a spí, na nic jiného mu nezbývá čas. Přitom se dopravci a dispečeři chovají k řidičům dost tvrdě a nesmlouvavě. Není divu, že za 70 Kč na hodinu jsou nespokojení a utíkají od řízení autobusů k řízení kamionů, kde si při menším stresu vydělají mnohem víc.

Pokud řidiči budou stávkovat, budu je podporovat, i když to pro mě bude znamenat cestu do práce a z práce pěšky.

Hejtman Franc se snaží s odbory jednat, ale s dnešní protestní akcí nesouhlasí. Svůj názor uvádí v článku Akce Vesty pro Královéhradecký kraj je předčasná. Jednejme, vyzývá odboráře hejtman Franc. Tak uvidíme, třeba nakonec nějaká dohoda přijde a stávkovat se nebude.

8. ledna 2016
(pátek)

PRVNÍ ŠŤASTNÝ DEN
V prvních třech dnech tohohle týdne teplota ráno klesala pod bod mrazu až k -8 nebo dokonce -10°C. Nijak vražedné mrazy to nebyly - vzpomínka na cestu do práce pěšky v -30°C je díky mému diáříku ve mně stále živá - ale přesto jsem se strojil do nejteplejších věcí co mám. Dneska ale už je ale teplota pod nulou jen mírně, proto si místo ušanky beru čelenku a rukavice, místo šustivých černých kalhot jen kalhoty světlé plátěné... a vyrážím na obvyklou cestu na autobus.

V práci mi to jde od ruky tak prostředně - nepřekonávám nijaké rekordy, ale práce je tak prostřeně a není nic moc, co bych o ni mohl napsat. Nijak zvlášť nevyniká ani nemastná neslaná zelňačka a celkem dobrý řízek s bramborami k obědu.

Pěknější to je venku - tenhle týden vždycky přes noc malinko připadlo sněhu, tak je krajina pěkně bílá a po šedivém odpoledni se teď odpoledne mezi mraky občas pokouší klubat sluníčko. Tak krásně jako loni 6. ledna sice není, ale rozhodnuto je hned - dneska půjdu domů pěšky mou oblíbenou cestou přes tři kopce.

Obloha je téměř plná mraků, nad západním obzorem je jich ale šikovně málo a sluníčko tak občas vysvitne...



Konečně po těch vše podmračených dnech zase vidíme ty naše krásné hory... sice částečně v mracích, ale vidíme.





Na Annině vrchu je příjemně - zmrzlý sníh se třpytí v paprscích sluníčka a barvy krajiny se rychle mění s tím, jak se sluníčko schovává za mraky a zase objevuje. A hezky je i pod ním, na místě, kterému pro jeho vzdáleně podobné vzezření říkám „Pozadí Windows XP“.



Cesta od Lenky k Alence zve dál a výš - přes údolí Principálku do dalšího kopce.



Tam však zrádně končí... přesto jsem loni po ní chodil a poté vyježděnou cestou přes pole až na louku, po louce k posedu a lesními cestami až k rybníčku Kočvaráku. I dneska tak půjdu... ale jen bude sníh pryč, budu muset chodit zase delšší a stinnější cestou údolím Labe kolem dubu, protože to na podzim zemědělci pěkně zvorali - z louky udělali pole a už se tamtudy chodit nedá.

Kočvarák je zamrzlý a zasněžený, skoro by člověk nepoznal, že je tu rybník.



Ale napříč bych se neodvážil... ono zase tak dlouho nemrzne a kdo ví, jestli bych nepoznal až moc, že je pod ledem voda a že je pořádně studená. Jdu po hrázi jako vždycky, pak podél Berlínského lesa na Liščí kopec, odkud fotografuju už projasněnější hory.



Doma se hezky navečeřím, rozsedím... ale kdepak že by na programu dnešního dne bylo už jen flinkání a spaní. To by mě horaláci neměli rádi a ani já bych nebyl rád, stačilo, že jsem zapomněl na zkoušku v pondělí, i když to bylo nakonec dobře, protože bych se tam hnal stejně zbytečně. Těžko se tancuje tanečníkům bez tanečnic, potvůrek.

Nejdřív mě ale čeká zpěvácká zkouška a ta také stojí zato. Loni na mém prvním vystoupení v životě jsem si zamiloval horalské masopustní písničky a s chutí jsem si je pak zpíval, kdykoliv mi na ně přišla mysl, třeba i v polovině července. To jsem si je ale zpíval jen tak sám pro sebe. Zpívat si je s Horalem je ale mnohem lepší. Zpívám si teď s chutí a vervou, hlas zní naštěstí dobře, mám z toho dobrý pocit. Jen jsem zvědavý, jak dopadne nadcházející taneční zkouška, jestli se nás sejde dost a pořádně si zatancujeme.

Ze začátku to vypadá všelijak, ale než máme odzpíváno, tanečníci a tanečnice už jsou tu a je nás tu na tancování pět párů. Bereme naše tance takřka od začátku až do konce a mně to dneska docela jde, mám z toho radost. A radost mi dělají i moje tanečnice - žádná se na mě nemračí, žádná mi hned po tanci neutíká, takže nakonec u mě zkouška končí radostí a dobrou náladou. První letošní zkouška se vydařila. Snad takové budou i ty další.

Zajímavou zprávu má však pro mě i náš vedoucí Standa - už pár vystoupení Horalu jsem zažil a při nich tancoval, zpíval se sborem i sám... ale na letošním Zámeckém masopustu na Sychrově mě čeká nový zážitek - budu tam mít tři „repliky“ - krátká povídání, která budou předznamenávat tance nebo navozovat tu správnou masopustní náladu. S Horalem se nikdy nenudím. :o)

TUČNÝ ÚLOVEK HACKERŮ
Předsedovi ČSSD Bohuslavu Sobotkovi se do soukromého e-mailu dostali hackeři, zkopírovali si celý obsah schránky a všechny mailíky zveřejnili. Bohuslav Sobotka z toho nemá pochopitelně prachžádnou radost a je z toho docela velký poprask.

SPROSTONÁRODNÍ PŘÍSLOVÍ
„My o hovně a hovno na botě.“ (Alternativa k přísloví: My o vlku a vlk za dveřmi.)

PŘÍMÝ PŘENOS OD KALUŽE
V mobilní aplikaci Periscope se dají sdílet přímé přenosy z webkamer. Teď se tam stal největším hitem přímý přenos z webkamery, která sleduje docela obyčejnou kaluž.

Ta se po dlouhých deštích vytvořila v Anglii ve městě Newcastlu přímo na stezce pro pěší a cyklisty, je pořádně velká a místy i docela hluboká. Lidé ji překonávají všelijak a u jejich pokusů překonat ji suchou nohou se bavilo chvílemi až neuvěřitelných 31 000 diváků.

Když se to rozkřiklo, lidé tam začali i blbnout - k jejímu překonání si třeba přinesli nafukovací matraci nebo surfovací prkno. Nějaký podnikavec dokonce nabízel láhev vody ze slavné kaluže na Internetu za šokujících 11 britských liber.

TETOVÁNÍ ZAKÁZÁNO!!!
Čeští policisté mají zakázáno mít na viditelných místech tetování, aby tím nesnižovali vážnost své funkce.

NOVÉ KOUPÁNÍ V NOVÉ PACE
Od prosince v Nové Pace otevřeli zbrusu nový plavecký bazén. Jeho internetová stránka má adresu http://www.bazennovapaka.cz. Čeká tam na nás bazén, vířivý bazén, infrasauna nebo parní komora. Vstupné je příznivé, otevírací doba také, rád tam někdy zavítám.

NEBEZPEČNÉ SILNICE
Za drtivou většinu dopravních nehod může lidská hloupost, nepozornost, arogance, bezmyšlenkovitost nebo nezkušenost. Za 30% dopravních nehod však můžou i nebezpečné nebo rozbité silnice.

NOVÉ VYDÁNÍ HITLEROVY KNIHY MEIN KAMPF
Německému státu Bavorsko s loňským rokem skončila autorská práva na knihu Adolfa Hitlera Mein Kampf, protože uplynulo 70 let od smrti jejího autora, po němž je zdědil právě stát Bavorsko. Knihu tedy může svobodně vydat kdokoliv. V Německu vyjde poprvé od skončení 2. světové války a bude to vydání, které stát Bavorsko připravoval po tři roky. Vydání bude vypadat tak, že nalevo bude původní Hitlerův text, napravo komentář, uvádějící na pravou míru Hitlerovy lži a polopravdy a přidávající historická vysvětlení. Tyto komentáře a poznámky tvoří 2/3 knihy. Přitom Mein Kampf je i sám o sobě dost silná kniha, tak toto komentované vydání bude asi čtením na spoustu dlouhých zimních večerů. Ale kdo chce poznat historii nacismu, pro toho to může být velmi cenný pramen.

22. ledna 2016
(pátek)

NEJKRÁSNĚJŠÍ DEN ZIMY
V posledních letech máme takové trochu nešťastné zimy. Sněhu moc není a když už je, doprovází ho tu inverze, tu mraky, stále jen šedo, nevlídno. Málokdy je příležitost fotografovat krásné zimní obrázky a když už je, promarníme ji v práci a odpoledne už je zase ošklivo. Nezřídka tak z celé zimy fotografujeme krásné zimní obrázky v jeden jediný den. Letos se zdá, že ten den vyšel na dnešek.

Ráno to tak sice nevypadalo - panoval mráz, že se „chloupky v nose vohejbaly“ - u nás na kopci -15°C, na teploměru na tyčce brány našeho podniku bylo -20°C a nejnižší teplotu naměřili tradičně na Rokytské slati na Šumavě - tam bylo rovných -35°C. Ale nebe halily mraky - jen bílo a šedo a tmavo. Než však přišla 14. hodina, mraky se roztrhaly a odpluly, sluníčko září na hlubokém modrém nebi... kdo by v takový den jel domů autobusem?



Cesta od Lenky k Alence zve na pouť po úbočí Annina vrchu, ale já místo toho stoupám po zasněžené louce, poťapané tisíci stop zaječích paciček, rovnou na vrchol. Výhled tamodtud je dneska nádherný. Černá hora je neskutečně zářivě bílá.



A nejen ona - i Žalý září bíle proti modrému nebi...



...a s ním i celé naše krásné Krkonoše.



Dlouho na Annině vrchu stojím, vpíjím očima tu krásu i oslnivý třpyt prachového sněhu v paprscích sluníčka.



Scházím dolů a jak to tak u mě bývá skoro vždycky na mé cestě z práce domů - vracím se po „Cestě od Lenky k Alence“ zpátky na úbočí Annina vrchu a fotografuju tam mé oblíbené obrázky. Pozadí Windows XP vypadá nádherně.



Cesta od Lenky k Alence láká rozeběhnout se do údolí a blíž k našim krásným horám.



Dneska se tam ještě můžu vydat, od jara to bude horší. Na protějším kopci mi v cestě stojí na podzim zoraný lán, kde bývala louka - proto budu muset zase chodit delší a stinnější cestou okolo dubu.

Takhle vypadá Annin vrch při pohledu z protějšího kopce přes údolí potoka Principálku.



Když se zemědělci s vervou pustili do rozorávání louky na tomhle kopci, malá dušička ve mně byla, aby se nepustili i do té na Annině vrchu. Konec by tak byl s krásnými obrázky. Ale dopadlo to dobře, naštěstí se asi rozhodli, že trávu také potřebují.

Hory pískové a hory skutečné.



Přes zasněžené hrubě zorané pole do lesa a jím po úzké cestičce mírně z kopce zhruba do jeho poloviny, pak po široké cestě doleva a po kusu cesty po úzké pěšince doprava. K fotografování není v tomhle lese nic, tak co v něm dělat? Já v tom mám jasno... napřed tady s vervou a hlasitě recituju říkačku o bezzubé bábě, pak neviditelné obecenstvo ohromuju povídáním, co „dřívávejc bejvávalo u nás na horách sněhu“ a nakonec lkám nad odcházejícím Masopustem. Kdo by mě viděl, ten by mě měl asi za zajímavého blázna... ale já dávám pozor, aby mě nikdo neviděl.

I když... minulý rok jsem také dával pozor, když jsem tancoval sám se sebou po celou cestu z úbočí Annina vrchu do údolí Principálku... a netušil jsem, že mě z protějšího kopce se zájmem pozoruje paní, co tam byla se svou fenečkou Korinkou. Ta měla stejnou cestu jako já a loudala se, až jsem je nakonec došel, paní se se mnou dala do řeči a bylo z toho hezké povídání. Ona mi vypravovala o své fenečce, já o Horalu a mém nadcházejícím prvním vystoupení v životě a cesta nám společně hezky utekla.

Letos jsem si tak na tu paní vzpomněl proto, že nastal ten samý den... zítra mě společně s celým souborem Krkonošský Horal čeká Zámecký masopust na Sychrově a já tam kromě tancování budu mít i tři „repliky“ - krátká povídání v krkonošském nářečí, která vesele obohacují program a ta poslední uvádí „pohřbívání basy“, které zakončuje naše vystoupení. Tak přesně tohle si teď tady uprostřed lesa nacvičuju. Dalo to docela práci se to naučit, ale teď už to docela jde. Snad to zítra nezkazím.

Teď už ale nepovídám, směřuju úzkou cestičkou lesem až k zamrzlému rybníku Kočvaráku.



Další moje cesta vede po jeho hrázi, poté scházím k potoku Bělé... a kdopak to proti mě jde? Přesně ta paní, na kterou dneska půl cesty vzpomínám. Chvilku si spolu povídáme, pohladím si i fenečku Korinku... a pak jdu spokojeně dál, přejdu silnici, vystoupám na Liščí kopec a z okraje sídliště si fotografuju poslední pohled na neskutečně bílé hory.



Po cestě pěšky domů je dalším bodem mého programu nákup, pak si dávám doma něco rychlého k večeři... a teď je na programu stříháníčko. Jsem už zarostlý jako hodně starý a hodně ztrouchnivělý pařez, tak jsem rád, že se na mě vrhne moje sympatická kadeřnice Linda se svými nůžkami a strojkem. Čekání u ní si zkracuju hraním na mobilu a nadáváním mu do švindlířů, uteče mi to jako voda a už mě má Linda v drápcích. Je mi v nich příjemně, s Lindou se hezky povídá, přitom jí jde stříhání pěkně od ruky... ještě mi s hřebenem a strojkem zarovná obě obočí a už to je. To byla rychlost.. ani jsem nečekal, že to tak rychle bude.

Tak co teď? Jít domů už nemá cenu, jít na zkoušku je ještě docela brzo - dneska totiž není pěvecká zkouška, protože se naše pěnice a pěvci rozhodli, že budou své slavičí hlásky radši šetřit na zítra. Taneční zkouška ale bude... tak se loudám pomaloučku co noha nohu mine, ale stejně dorazím na Střelnici tak brzo, že mám ještě dobrých 40 minut čas. Zadní vchod k Malému sálu je zamčený, tak nakonec končím v sousedství Velkého sálu v hospůdce U Švejka ve společnosti mobilu, pivečka na kuráž a dobrých preclíků. Mňam.

Jééé, to se mi na tu zkoušku ale ani trochu nechce. Taky ji Standa mohl dneska zrušit... ale kdepak ten by zrušil zkoušku, když nemusí. Nu, ale třeba nás bude šetřit, jen si tak lehce zatancujeme to, co budeme tancovat zítra a nebudeme to nijak přehánět.

Ale vedoucí Standa se od začátku zkoušky ani trochu netváří, že by nás chtěl šetřit. Začínáme polkou a pak všemožnými valčíky - našim lidovým, komorním, pak skočným... a už tančíme naše řemeslnické tance. Je tady dneska o dvě tanečnice víc, tak tančíme každý tanec dvakrát, aby si ho zatančily všechny... ony si oddechnou, zato my chlapi dostáváme pěkně do těla. Tričko je za chvíli na ždímání, ale na duši je dobře - nejde mi to dneska špatně, jak jsem měl pocit, že mi to půjde. Tak snad to zítra dopadne dobře.

Ze zkoušky jdu s dobrým pocitem. Jen do schodů se pak doma chodí nějak špatně. Zítra to asi bude zajímavé. A zajímavé to asi bude i s počasím - vyhrožujou až -10°C a má chumelit jak v těžítku - to se asi nebudeme mít dobře.

CO JSOU „VOŠTINY“
S dušinkou mou spřízněnou jménem Míša si píšeme o všem možném a narazili jsme spolu i na zajímavé téma - voštiny. Míša nevěděla, co to je, tak sem pro ni zkusím napsat malé vysvětlení s hodně obrázky. Voštiny jsou totiž mým oblíbeným motivem.

Krátký článek o voštinách nabízí heslo Voština (geomorfologický jev) na Encyklopedii Wikipedia.

Já to nevysvětlím tak odborně, ale možná pochopitelněji - voštiny jsou různé zajímavé povrchové útvary na pískovcových skalách, které vznikají různou rychlostí zvětrávání skály. Příčinou jejich vzniku je jednak chemické složení skály, jednak to, že skálou prosakuje voda a způsobuje, že se nepravidelně ukládají různé soli a sloučeniny, které skálu zpevňují nebo narušují. Tímhle způsobem vznikají různé krásné útvary.

Nejčastěji vznikají voštiny na pískovcových skalách, protože na ty voda působí nejvíc. Nejvíc obrázků krásných voštin mám z Českého ráje, kde jsou na ně bohaté především skály „chlomeckého souvrství“, protože ty jsou nejjemnější a nejměkčí. Nejkrásnější z nich nabízí skalní město Apolena pod Troskami.



Voštiny tam jsou nádherné, připomínají malé krápníčky nebo trámčinu kostí. Bohužel je mezi lidmi spousta nemyslících vandalů, kteří nevidí krásu v díle přírody - měkká skála je naopak ponouká k tomu, aby do ní ryli nejrůznější voloviny...



...které nepřežijí ani následující měsíc, zato tím urychlí zvětrávání a ubývání pískovce. Tak už dokázali zničit celé skály..



...proto vedení CHKO Český ráj zakázalo do Apoleny vstup. Mám však obavu, že by pomohla jen stavba plotu nabitého vysokým napětím a pohružka useknutím vandalské pazoury. To jsme však trochu odběhli.

Podobně krásné voštiny jako v Apoleně jsou i u Obětního kamene blízko vsi Mužský.



Mám tu pro vás i z téhož místa detailní pohled na sochařské dílo přírody, jakým voštiny jsou.



Tenhle detail je z nedalekých Přízhrazských skal.



Zajímavé voštiny příroda vytvořila v sousedství vchodu do Studeného průchodu.



Skála s tisíci dírek, připomínající vnitřek kosti, se skrývá kousek od hradu Zbirohy.



Jak rozdílně mohou voštiny vypadat na jedné jediné skále, to můžeme obdivovat ve skalním bludišti Chlévišti.



Krásné voštiny se dají najít i v Prachovských skalách.



Vrásy připomínající voštiny zdobí Českou bránu v Lužických horách.



Zajímavé útvary, které můžou trochu připomínat voštiny, činí velmi zajímavé skály Skalního divadla kus od Hamru na Jezeře.



Vypadají jako rozbitá dračí vejce, kmeny pradávných stromů nebo různé pokřivené vlnovky vrostlé do skal.



Voštiny to však asi nejsou, jsou to části skal zpevněné železem, které se do nich asi dostalo vlivem třetihorní sopečné činnosti, kdy zdejším pískovcem prorážela žhavá láva z nitra Země.

Ať jsem hledal jak jsem hledal, víc obrázků voštin jsem ve své sbírce fotografií nenašel. Ale pro představu stad i těchto pár obrázků stačí.

SLOVO „MUŠÍ“ V KRKONOŠSKÉM NÁŘEČÍ
„Ať je mráz a nebo perší, voják vartu státi muší, nesmí na to kór nic dáť.“ Naše vedoucí zpěvačka Lucka mě učila jednu krkonošskou vojenskou písničku a mě v téhle její části zaujalo slovo „muší“ (3. osoba jednotného čísla od slova muset, ne přídavné jméno od slova moucha). Překvapilo mě, že se v krkonošské písničce setkávám se slovem, které jsem nikdy v krkonošských knihách neviděl, zato jsem se s ním setkal v knihách Karla Klostermanna. Lucka si taky nebyla jistá, tak to nakonec rozsoudil umělecký vedoucí Horalu Standa - slovo muší opravdu v krkonošském nářečí je.

Dnes se říká „Krkonošské nářečí“ nebo „Podkrkonošské nářečí“, jenže ve skutečnosti se nemuluvilo po celých Krkonoších zdaleka stejně - jinak mluvili Češi na Benecku a jinak v Bratrouchově. A právě na Benecku, v Mrklově nebo ve Štěpanicích se mluvilo měkčeji než jinde a proto se v písničkách, které se tu zpívaly objevuje i slovo muší.

Slovo muší se kromě Krkonoš objevovalo i v nářečí na Jihlavsku, kde tamní nářečí bylo v ledasčem podobné tomu našemu krkonošskému a dokonce tam zpívají i písničky na stejné melodie jako my.

DRON BUDE ZACHRAŇOVAT ŽIVOTY
Drony - miniaturní letadýlka poháněná několika vodorovně postavenými vrtulkami - začínají některé země vnímat jako problém a vydávají různé zákony, omezující jejich použití. Hlavně ze strachu, že budou drony využívané k nezákonným aktivitám - teroristickým akcím, narušování soukromí nebo vytipovávání domů vhodných k vykradení. Jaký můžou mít drony potenciál nám už teď ukazuje americká armáda, která dokáže drony využívat k likvidaci nebezpečných lidí z teroristické organizace Islámský stát.

Horské službě v Krkonoších však nikdo určitě nebude zakazovat používat dron, který si právě pořídila a dala za něj 400 000 Kč. Je totiž vybavený kamerou, termovizí a megafonem, takže může najít zbloudilé turisty a lyžaře a dovést je zpět na bezpečnou cestu dříve, než by k nim dorazili záchranáři. Jeho jedinou nevýhodou je to, že nedokáže létat ve vyloženě špatném počasí.

CO JE PESIMISMUS?
Třeba to, že si dobře pamatuju na mou první pětku, ale na mou první jedničku si nepamatuju.

VĚZNICE CEJL SE BUDE OPRAVOVAT
V Brně v Bratislavské ulici stojí pochmurný areál budov. Jde o bývalou věznici, kde po dvě staletí vězni pykali za své skutečné i domnělé trestné činy a mnoho z nich podstoupilo i trest nejvyšší. Naposledy se tak dělo v 50. letech 20. století - v roce 1955 byla věznice zrušená a od té doby víceméně chátrá. Teď začal její stavebně-historický průzkum a do budoucna se z ní stane kulturní centrum. Pár obrázků z tohohle pochmurného místa je k mání v článku Věznice Cejl (Brno) na stránce Třetí odboj.

TUNEL POD JIZERNÍM VTELNEM
Silnice první třídy č. 16, která začíná u Mladé Boleslavi a vede do Mělníka, má hned na svém začátku značně obtížný úsek - u Jizerního Vtelna vede krolomnými serpentinami pod pohádkovým zámkem Novým Stránovem a poté vede klikatě samotným Jizerním Vtelnem. Silnice je to přitom velmi frekventovaná - o nebezpečné a problematické situace tak na tomto úseku není nouze.

Vše má změnit ambiciozní projekt za 700 milionů korun, který tohle místo navždy změní - silnice se za nádherným viaduktem u Krnska zanoří do nitra kopce do tunelu, který povede pod Jizerním Vtelnem a na denní světlo se vynoří až v rovině za ním. Tunel se začne stavět v roce 2019 a hotový bude v roce 2021.

LEGO PŘESTANE BÝT VYBÍRAVÉ
Společnost LEGO přestane zjišťovat, na co potřebuje jejich kostičky ten, kdo si jich chce objednat opravdu velké množství. Do minulého roku to dělala a dokonce zamítla objednávku jednomu Číňanovi. Chystá se totiž v Číně otevřít Legoland a měla strach, aby jí tento Číňan nechtěl konkurovat. Když však pro něj potřebné kostičky opatřili jeho přátelé, ukázalo se, že je chtěl ne na stavbu domečků, ale na postavení portrétů čínských bojovníků za svobodu. Číňan tak měl kostičky i vítanou publicitu a společnost LEGO velmi nevítanou ostudu.

REGIONÁLNÍ PRODUKT PRAŽSKÁ ŠUNKA
Pražská šunka se možná stane chráněnou regionální potravinou na seznamu Evropské unie. Praha má o to zažádáno a celkem nikdo nemá nic proti, jen Slováci, kteří by si ji chtěli zaregistrovat pro sebe, ale ti ji mají šizenější - mají ve složení více vody.

OBROVITÁNSKÝ JACKPOT
V USA vypuklo sázkové šílenství - v loterii PowerBall bylo možné vyhrát obrovitánský jackpot ve výši 1 500 000 000 amerických dolarů. 1 los této loterie stojí 2 americké dolary. Průměrný Američan měl však 2x menší pravděpodobnost že ho vyhraje, než že se stane americkým prezidentem. Ale pravděpodobnost nepravděpodobnost - 14. ledna jackpot padl. Je však otázkou, jestli taková gigantická výhra přinese někomu štěstí.

SLOVNÍK FLOSKULÍ
Když jsem kdysi v knihkupectví zahlédl knihu jménem Slovník floskulí pana Vladimíra Justa, vzal jsem ji do ruky jen proto, abych se dozvěděl smysl mně zcela neznámého slova floskule. Když jsem se do ní pořádně podíval a něco si z ní přečetl, koupil jsem si ji a doma ji přehltal jedním dechem.

Jako floskule se označuje takové slovo nebo slovní spojení, které příliš častým nebo nesprávným užitím ztratilo jakýkoliv význam a smysl. Velmistry v jejich použití jsou politici, kteří jejich prostřednictvím dokáží velmi dlouho mluvit a přitom velmi málo říct.



Těžko se to vysvětluje, lepší je pár příkladů.

Napsat takovouhle knihu byl vynikající nápad, protože floskulí jsou plná média a jejich užívání je proto velmi nakažlivé. Kniha umožní nejen se jim vyhnout, ale také se zamyslet nad vlastním jazykovým projevem, protože každý máme nějaká ustálená slovní spojení a slovní tiky, která používáme častěji než je zdrávo a druhé třeba můžou tahat za uši - případně za oči v psaném projevu.

Proto jsem byl docela rád, když jsem se v rozhlasovém rozhovoru s Vladimírem Justem dověděl, že byly vydány další dva díly Slovníku floskulí - Slovník floskulí 2 a Velký slovník floskulí - který možná spojuje oba díly dohromady. Bohužel jsou zdá se oba vyprodané a do nového vydání se nikdo nehrne.

Také mě ale pan Just v témže rozhovoru pěkně naštval. Je velmi, velmi smutné, když i člověk, který je znám svým bojem proti jazykovým nešvarům, chodí do divadla na „performance“ a jako divadelní kritik pak hodnotí jejich „level“. Myslím, že zbytečné nahrazování českých slov anglickými patří do stejně odpudivého pytle, jako aktivní užívání floskulí.

CO BYLO JAZYKOVÝM NEŠVAREM V ROCE 1927
Vladimír Just však není zdaleka prvním bojovníkem proti jazykovým nešvarům - nedávno mě ve starém Vilímkově kalendáři studentstva Československé republiky na školní rok 1927 - 1928 zaujaly hned dva článečky, týkající se nešvarů v užívaném jazyce. Je to tak zajímavé čtení, že se o ně s vámi podělím v originálním znění. Po kliknutí na náhled se vám otevře větší obrázek, takže se vám to bude číst líp než poměrně malý originál.











Komu se to nechce číst, pro toho to tady stručně shrnu - stejně jako dodnes studenti mají „matiku“ a „něminu“ a my všichni používáme pro autora odporné slovo „fajn“, tak i v mnoha dalších zmíněných vazbách, tvarech a slovech rádi chybujeme dodnes a nejspíš už ani profesora češtiny nenapadne, že by na nich bylo něco chybného.

23. ledna 2016
(sobota)

ZÁMECKÝ MASOPUST NA SYCHROVĚ PODRUHÉ
Kroje, hudební nástroje, rekvizity, ozvučení, horalačky a horaláky... všechno máme naložené a autobus firmy Jeřábkova osobní doprava právě vyráží od Kulturního domu Střelnice ve Vrchlabí na cestu. Zvonečky na vozembouchu cinkají a budí ve mně vzpomínky na rozechvělý počátek cesty do Helsingborgu na festival Europeade 2015 (odkaz vede na můj článek o příhodách Horalu na tomhle festivalu). Tehdy však bylo krásné léto - zato dneska se z šedé oblohy sype sníh a na silnici ho rychle přibývá.

Loňský Zámecký masopust na Sychrově 2015 byl mým úplně prvním horalským vystoupením, proto jsem půl noci nespal a při dlouhé cestě na Sychrov nepropadal panice jen proto, že si se mnou celou dobu povídaly naše milé pěnice. Za ten rok jsem však s Horalem pár vystoupení zažil, proto jsem tuhle noc spal vcelku dobře a protože si teď se mnou nikdo nepovídá, hned za Vrchlabím zavírám oči, otevírám je až v ulicích Turnova a když je otevřu podruhé, míjíme už plot a zeď zámeckého parku a za chvíli už zastavujeme na parkovišti.

Obrovské kusy sněhu se hustě sypou z olověné oblohy, kolem to vypadá jak na Vánoce, zima je jako v psinci, to bude tancováníčko. V „Rytířském sále“ - prostorné místnosti v přízemí zámku - je ale příjemně vytopeno. A také příjemná společnost - vřele se tu s námi vítá soubor, který na Masopustu bude lidem dělat radost společně s námi - soubor Horačky z Hodkovic nad Mohelkou.

Převlékáme se do krojů, muzikanti ladí nástroje a hlavně jim se do té nekleče venku nechce - takový tanečník není z cukru a nějakou tu mokrou sněhovou vločku snese, ale závěj sněhu nachumelená do houslí nebo do basy zmíněným nástrojům zrovna dvakrát neprospěje. Naštěstí je pořadatel také „od kumštu“ a proto nám i Horačkám navrhuje fajn řešení - budeme mít vystoupení v průjezdu.



(Můj obrázek je z 19. dubna 2014, proto není na nádvoří po sněhu ani památky. O Masopustu jsem u sebe neměl foťáček.)

Na rozlehlé nádvoří Sychrova se dá přijít dvěma monumentálními novogotickými branami a průjezd mezi nádvořím a zámeckým parkem se stane místem našeho vystoupení. Kde jezdily kdysi kočáry se vznešenými pány a dámami, tam budeme tancovat naše prosté krkonošské tance. Kde chodili pěší, tam bude na jedné straně naše kapela, zpěvačky a zpěváci, na druhé bude obecenstvo, které bude stát i v obou vchodech. Před živly nás bude chránit nádherná novogotická klenba a bude nám pod ní dobře. Jen kdyby tam tolik nefoukalo a nebyl takový mráz, brrrrr.

Horačky půjdou „na plac“ do průjezdu první, tak už tady vesele hrajou a halekaji, je nám tu s nimi dobře. Když přijde čas, jdu se také podívat na jejich vystoupení. Součástí jejich pásma jsou i nejrůznější masopustní maškary - Kobyla, Smrt nebo Cikánka - jejich vystoupení jsou napůl různé veselé scénky z lidového života, napůl krásné písničky a tance, které jsou i našemu horalskému srdci blízké a leckterou si s Horačkami rádi zazpíváme - třeba kde my zpíváme „Na Křížlickej silnici“, tam Horačkám čepuje má milá na Dubské silnici - a i jinak má ta písnička část slov jiných, ale veselá je stejně. Líbí se mi to, ale v kroji tu žalostně mrznu - sice jsem si pod něj vzal bílé tričko a na nohy oblékl všechny troje bílé podkolenky, ale máme -10°C tak utíkám zpátky do tepla trochu rozmrznout.

Tak a teď hurá do zimy. Horačky mají odzpíváno a odtancováno a na řadě jsme teď my. Trousíme se z Rytířského sálu na chodbu, tam se rovnáme... kapela začíná hrát a hurá na to.

Ojojoj, když jsem slyšel, že budeme tancovat v průjezdu, optimisticky jsem si vzal místo zimních bot klasické tancovací a to jsem neměl dělat. Ten, kdo dělal v průjezdu dlažbu z šestiúhelníkových tvrdých dřevěných špatlíků, dal si na ni opravdu záležet, udělal ji hezky rovnou - jenže lidé sem při procházení nanesli spoustu sněhu a po něm se to smeká „jak po mejlle“. Párové držení je šikovné pro to, aby tanečník mohl kdyžtak zachytit padající tanečnici - ale teď mám obavy, že bude muset chytat Martina mě. Huf, první polku mám za sebou.

„Únor bílej, pole sílej, Masopust je tu. Budou svarby, budou dračky...“ tak začíná Standa svou první repliku, která pochází z knihy Krakonošův rok a tak se mi líbí, že ji taky umím. Po slovech o polce veselé následuje veselá polka, která však má s polkou společný jen krok - jak to už tak u krkonošských tanců bývá, střídá se polka s vobkročákem, různé kroky dopředu a úkroky stranou, obraty od sebe k sobě... naštěstí je tohle tanec, který tancujeme často, tak s ním velkým problém není - díky Bohu, já poslední dobou nezřídka v prvním nebo druhém tanci na vystoupení udělám nějakou zbytečnou chybu a pak mám za to na sebe zlost.

Starost nebude ani s dalším tancem, protože toho větší část tancuje Martin s Marcelou, tak si alespoň trošku zazpívám, a my ostatní tancujeme jen poslední sloku, na které není moc co zkazit. Zato ten další je zase přepestrý, další polka veselá a rychlá a vorat se dá báječně. Třeba už jen tím, že člověk začne pravou nohou, jako se začíná skoro vždycky - jenže u tohohle se začíná levou. Ale tentokrát jsem snad žádnou větší chybu neudělal. „No, i dyž... dyž tak nad tím mutýruju... neměla místo toho vobkročáka bejť protáčka pod rukou...“

Nu a po tanci přichází s povídáním řada na mě. Svérázná krkonošská říkačka o bezzubé bábě obecenstvo pobaví a halekají na mě, o kteréže je to řeč. Jako bychom u nás v Horalu měli nějaké báby... když my u nás máme dámy v nejlepších letech. :-D Obecenstvo je veselé a baví ho to - obecenstvem nám jsou totiž Horačky. Venku je ošklivo a zima, lidem se nechce z vyhřátého pelíšku, tak si tady foklórní soubory dělají vystoupení pro sebe a tleskají si vzájemně.

Písničku, co tu teď hrajeme a zpíváme, si naši předkové zpívali jen o Masopustu, zato mě loni tak nadchla, že jsem si ji zpíval i v polovině července. Zato následující rozverný tanec se dá tancovat kdykoliv, kdy je čas na lásku a svádění pěknýho ďůčete. Tancuje ho však jen jeden pár, tak si pro tentokrát jen zazpívám. Ale i to je pro mě radost.

Po tanci krátce povídá Hanka a po ní seznamuju obecenstvo já s tím „co dřívávejc bejvávalo sněhu a co nemilýho se stalo jennomu muzikantoj při cestě dom.“ Těžší to má po mě Standa - ten má povídání pořádně dlouhé a na naučení nelehké... ale nějak to zmákne a teď je řada na našich zpěvačkách. Myslíte že budou zpívat? Máte pravdu... ale taky při tom budou tancovat, zametat a občas stvrdí svou muziku i klepání násadou koštěte o zem. Tenhle jejich tanec mám rád, i veselou písničku k němu a doopravdy si ho užívám, i když jsem při něm jen pouhým obecenstvem.

Tak nám to pěkně šlo a najednou bác ho... jedni čekají, až já začnu mluvit, já zase čekám, až jiní začnou hrát a zpívat, basu zvedáme, pak ji zase pokládáme... nu, zkrátka to pěkně voráme, následující písničku pak zpíváme když zpívat nemáme... nepovedlo se nám to, kdepak. Rychle to rozdýchám, zalkám si pro obecenstvo nad ocházejícím Masopustem, base uspořádáme pohřební průvod... a uháníme do tepla. Brrrrr, to je zima.

Ledva se trošku zahřeju, vydávám se zase do zimy. Mezi zámkem a zasněženým zámeckým parkem je velké prostranství, které téměř zaplnily stánky masopustního jarmarku. Různé masopustní dobrůtky, kořaličky, medovinky, řemeslnické výrobky... tím vším si tu můžeme udělat radost. Já si dělám radost sejkorami... nasucho na plátu pečenými bramboráky. Dávám si jich hned šest a chutnají mi moc. Jen jedno mě zarazí... pán česnekovou „salakvardou“ nešetřil... to budou mít mé tanečnice asi radost. Později však přijdu na to, že těm to vadit vůbec nebude, protože jsme na tom všichni stejně... na sejkorách se postupně vystřídal snad celý Horal a i Horačky si určitě daly. Mňam.

V chodbě k Rytířskému sálu se mezi tím hezky zpívá - harmonikář Horaček tam hraje a dva další si s ním zpívají - zazpívám si s nimi s chutí písničku Husličky. Ale další chvíle mě zastihne na nádvoří... i tam je stánek a v něm k mání něco pro zahřátí. Dávám si groček a o kelímek s ním si hřeju ruce při dalším vystoupení Horaček. Ani to však do konce nevidím... prasecká zima mě i tentokrát vyhání do Rytířského sálu.

Do Rytířského sálu teď vbíhají veselé Horačky, těší se, že „půjdou na prase“ a přenechávají obecenstvo v průjezdu nám. Lidičky už přišli a je jich tu víc, než bych čekal. Druhé vystoupení nám jde jako po másle a rád bych vám řekl, že bylo bez ztráty kytičky... ale úplně bez ztráty kytičky nebylo, protože zrovna já jsem kytičku z kroje ztratil. Celý rok se tváří jako by nic, jako by nebylo pro ni větší radostí, než zdobit mou vestičku... a pak o Masopustu se rozdovádí a zlobí. Ani nevím, kdy vyletěla, naštěstí mají naše pěnice oči všude, bleskurychle ji chňaply a hned po tanci mi ji daly. Snažil jsem se ji vpašovat zpátky, ale bránila se, kousala, kopala a škrábala, tak zbytek vystoupení prožila v kapse, mrška.

Po vystoupení procházím zbytek jarmarku a nacházím, co jsem hledal - tu sympatickou tmavovlasou paní, co jsem si od ní loni kupoval koláčky. Vinou sněhu na silnici se zdržela, její oblíbené místo pod schody jí zabrali jiní a ona je teď až na cestičce do parku. Ale já jsem hledal, našel a vykoupil jí půl stánku. Ještě si dávám na posilněnou pečený sýr oštiepok a s kořistí se vracím do Rytířského sálu.

Tam je báječné teplo, Lenka každém s potěšením nalévá pečený čaj, který je výtečný - z borůvek - tak jen trnu, aby neskončil na kroji. Loni na něm skončilo pomalu všecho, co jsem si ten den dal, letos zatím nic, tak doufám, že na něm neskončí ani Lenčin čaj. Probíhá tu i krocení vzpurné kytičky, která se však tváří, že při nejbližší příležitosti zase uskuteční nedovolené opuštění mého kroje. Má však smůlu - její součástí jsou i mašličky, je jich hodně a všechny jsou krásné, tak vybírám tu nádherně tmavězelenou a kytičku s ní přivážu na tolik uzlů, že by se z toho vykroutila jen kdyby si z kroje skočila pro nůžky. Já jí dám, potvůrce.

Další vystoupení Horaček nevidím tentokrát od začátku, ale konečně ho vidím do konce. Je při něm veselo - zpěváci a zpěvačky zpívají, tanečnice a tanečníci tančí, diváci se smějí... a Cikánka krade!!! Před nějakým časem na mě zkoušela, že jsem otcem jejího miminka a hned mi ho nabízela... a teď mně chtěla uzmout šáteček. Tééééda. Ještěže ten byl přidělaný dobře - kdyby se ochotně odepnul, jak to někdy dělá, byl její.

Místo Horaček je však teď v průjezdu Horal a je tu příjemná nálada. Znovu tančíme a hrajeme masopustní písničky... a já teď tančím se Smrtí. Panečku, tomu říkám zážitek - už jsem tančil se starými, mladými i s opravdickou černoškou... ale se Smrtí, to dneska bylo poprvé. Zdálky vypadala pořádně děsivě, ale když už vás má v náruči, zjistíte, že je to příjemná a pěkná dívčinka.

Horačky si k vystoupení přidávají, tak také přidáváme jeden z našich tanců... a už jdeme v průvodu s basou. Předstírám obrovské hořekování a lkaní, ale nálady na to ve mně není ani ň. Koukám na Lenku přede mnou a na její krásnou, žlutou mašličku, která je doopravdy obrovská... od hříšné myšlenky není daleko k hříšnému činu... beru oba její konce a předstírám, že si s ní utírám slzy a že do ní smrkám. Lenka však lká nad odcházejícím Masopustem a netuší, jaké nepřístojnosti se jí to dějou za zády.

S vystupováním teď bude řada na Horačkách, do jejich vystoupení však ještě dost času zbývá... a jejich nezdolný harmonikář zase vesele hraje a zpívá na chodbě jednu písničku za druhou. Postupně se trousí další Horačky i Horalu je tu stále víc a společně si tu zvesele hrajeme a zpíváme. Něco znám, něco ne... nejvíc mi do nálady padla do dneška mně neznámá písnička Za císaře pána, kterou s chutí zpívám alespoň při opakováních. Tohle je taková krása, připomíná mi to svou atmosférou festival Europeade... škoda jen, že za chvíli bude konec.

Užívám si posledního vystoupení Horaček, při kterém si dokonce po straně hezky zatancuju se sympatickou Cikánkou, až penízky na jejím šátku cinkají. Horačky mají vyděláno, nějaký čas uplyne a přichází naše poslední vystoupení. To je pro nás prazvláštní... Horal tu je v celé své kráse, přesto schází to nejpodstatnější... obecenstvo. Všichni už utekli, jen trhovci před zámkem balí své stánky a občas se kolem mihnou Horačky, které už kamsi stěhují své nástroje a rekvizity. Slíbili jsme však, že tu budeme mít čtyři vystoupení, tak tu čtyři vystoupení mít budeme, i když není pro koho tančit, zpívat a povídat.

Po vystoupení si ještě v chodbě vesele a zplna hrdla zařveme a utíkáme do Rytířského sálu. Co se děje tam, to už tak veselé není - nevesele se diskutuje a padá definitivní rozhodnutí, že Horal letos nepojede na festival Europeade. I když se to dalo tušit, naděje ve mně umírala poslední a proto mě to nenaplnilo nadšením... ale co se dá dělat, takový je život. Doufejme, že zase všichni spolu zažijeme tu extázi radosti v roce 2017 ve finském městě Turku. Ale rok 2017 je tak daleko... kdo ví co bude.

Převlékáme se, stěhujeme a nakládáme všechno do autobusu a za neustávajícího chumelení se vydáváme na zpáteční cestu. Ta mi uteče stejně příjemně jako cesta tam... celou ji prospím.

První vystoupení je první vystoupení... loňský Zámecký masopust asi pro mě bude nezapomenutelný. Ale i ten letošní se celkem vydařil a už se těším, až budeme tančit a zpívat na Sychrově někdy příště.

Fotogalerie vydařených obrázků paní Jany Strouhalové ze Zámeckého masopustu na vás čeká na adrese http://strouhalovajana.rajce.idnes.cz/Masopust_Sychrov,_23.1.2016.

Zápisky z dalšího měsíce najdete v souboru Z Tomova diáře - únor 2016.