V dubnu prý Krakonoš vymetá police a proto chvíli chumelí a chvíli svítí sluníčko... Vymetat bych mohl i já - vždycky je na jaře co uklízet - venku vyházené lahve a uvnitř chmury, nesplněné sliby, resty... stačí jen se zamyslet.

1. dubna 2016
(pátek)

DEN MNOHA CHUTÍ
Bude nám dnes do tance? Budeme tančit mezi kapkami deště? Nebo „na někoho krůcnem“ a uvidí ten tanec?
Nu, já nneska terlovať asi budu, o to už se vedoucí Krkonošského Horalu Standa postará. Molleme se, aby zkouška byla a aby mně to šlo. Protože esi ne, budou moje tanečnice verčať a já budu merzutej.

Tohle jsem si sem napsal v lednu, když byl duben ještě budoucností zapsanou jen ve hvězdách. Dnes už je tahle budoucnost minulostí a proto už vím, že mě v ten den čekalo úplně, ale úplně něco jiného. Pojďme na to.

Budík ráno vyhrává, jako bych snad v pátek měl vstávat do práce. Vypínám ho a znovu spokojeně zavírám oči. Dneska můžu klidně spát, budíček od kolegyně Libušky nehrozí... mám totiž dovču. Netrvá dlouho a propadám se znovu do světa snů, ale co se mi zdálo, to jsem okamžitě zapomněl.

Teď už jsem ale zcela bdělý, protože právě putuju našim parkem k zámku s úmyslem „zaplatit poddanské dávky“. Poddanství naštěstí bylo už dávno zrušeno, poplatky za odvoz odpadu však naneštěstí dosud nikoliv... úředníci z našeho zámku nám jednou za rok pošlou pozdrav a když nechceme poštu rozmazlovat předraženými poplatky, nezbývá než zajít na zámek a zaplatit rovnou tam. Tak jako kdysi chodili poddaní... proto poplatkům za odvoz odpadu říkám poddanské dávky.
Poddanské dávky se u nás kdysi platily ve vrchnostenské kanceláři, sídlící v budově vedle zámku na místě, kde dnes sídlí Policie České republiky a majitelé několika luxusních apartmánových bytů. Dnes platíme přímo v zámku, v pokladně vedle zámeckého schodiště. Ale když se dnes podíváme na zámek...



...je jasné, že z toho nebude nic. Tam teď nepustí nikoho, protože na zámku je taková vrchost, jaká tam už dlouho nebyla... zavítal k nám hejtman Královéhradeckého kraje Lubomír Franc a hlavně prezident republiky Miloš Zeman.



Policie hlídá všechny vchody do zámku, hlídá i bránu do parku z náměstí, i tu u budovy Správy Krkonošského národního parku a lidi tam nechce pustit. Brána u pily hlídána nebyla, tak jsme tady... ale moc tu k vidění není, proto procházíme branou na náměstí. Tam je zatím lidí pramálo, ale je tu veselo - vesele nám tu totiž zpívá sbor Liščata ze Základní školy Školní na Liščím kopci.



Čím víc se blíží jedenáctá hodina, tím víc se náměstí zaplňuje lidmi, už je tu slušný dav, o dost větší než když loni v srpnu vystupoval Horal na festiválku a já poprvé sám zpíval lidem. Ale zdá se, že Krakonoš volil Karla Schwarzenberga... tak teď nejdřív nabral kopist mlhy, pak pustil z maštale větrný koně, přidal pár hrstí sněhu... a nám teď tady mrzne huba.

To už ale od zámku na volné prostranství vedle pódia přijíždí tmavé auto a z něj se těžce souká naše hlava státu. Netrvá dlouho a už je v těžišti našich pohledů na pódiu a společně s ním i hejtman našeho kraje a náš pan starosta, který krátce promlouvá a jménem občanů Vrchlabí tu našeho pana prezidenta oficiálně vítá.



Po panu starostovi krátce promlouvá i hejtman Královéhradeckého kraje pan Lubomír Franc.



Po něm přichází s promluvou řada na pana prezidenta, ten však také promlouvá krátce.



Dělá pár vtípků - třeba občany ujišťuje, že na stole je opravdu jen voda, i když by se v dnešním mrazivém dni hodila kapka něčeho ostřejšího - a navozuje tak na nabitém náměstí příjemnou atmosféru. Zima je ale psouská - vítr fičí, cloumá všemi třemi plachtami, které jsou dnes součástí pódia a budí tak dojem, jako by plachty také nevolily pana Zemana prezidentem a nejradši by odlétly pryč, kdyby ovšem nebyly pevně přivázané. Cloumá i s transparentem s nápisem „ZEMAN JE GENTLEMAN“ a tibetskou vlajkou, kteréžto věci si na náměstí přinesla skupinka lidí, jenž se rozhodli dnes na náměstí tímhle způsobem protestovat.

Část prezidentovy promluvy se tedy týká i Tibetu a jeho režimu před čínskou okupací. Že tam panovala teokracie (vláda kněží) a feudalismus, existovalo tam osobní poddanství a podobné bezprávné právo plné nesmyslně krutých trestů, jako je muslimské právo šaría.

Hlavní součástí setkání s prezidentem je však prezidentovo odpovídání na dotazy občanů. Taky se nad tím zamyslím, ale nic zajímavého mě nenapadne, tak poslouchám, co napadne jiné. Ty naštěstí napadá dost - od dotazu, jestli panu prezidentovi nevadí urážky pana Kalouska a ještě někoho, přes dotaz na to, jestli opravdu pan prezident uvažuje o udělení státního vyznamenání exprezidentovi Klausovi, jestli hodlá pan Zeman znovu kandidovat (dotaz byl zodpovězen šalamounsky a neurčitě jak už to náš pan prezident umí, když nechce odpovědět přímo, já si z odpovědi vydedukoval, že si to do té doby ještě rozmyslí, ale spíš už asi ne), kolik je panu prezidentovi let (dotaz od malé holčičky), jestli pan prezident věří v nezávislost našich soudů. Nejsmutnější však byl dotaz nějaké paní - zřejmě babičky, jejíž vnoučata byla nějakým úřadem - nevím jestli tady nebo v nějaké cizí zemi - odebrána jejich rodičům a oni teď marně hledají někde zastání. Pan prezident poradil, jak se na něho můžou obrátit s podrobnostmi, ale víc pro tuhle chvíli udělat nemohl.

Po nějaké zhruba tak půlhodince odpovídání je celé setkání ukončeno slavnostním ozdobením vrchlabského praporu stuhou s nápisem na připomenutí prezidentské návštěvy ve Vrchlabí...



...prezidentovým podpisem pamětního zápisu v naší kronice a předáním dárečků panu prezidentovi - balíčku s nejrůznějšími krkonošskými dobrůtkami a knihou s fotografiemi z Krkonoš. Naposledy zatleskáme a je konec.

Bylo to příjemné setkání. Já ještě nikdy v životě na vlastní oči prezidenta republiky neviděl, byl to pro mě zajímavý zážitek. Miloš Zeman umí vytvořit příjemnou atmosféru a je to opravdu dobrý řečník, jeho rétorické schopnosti bych chtěl mít. Překvapila mě veliká účast nejrůznějších kameramanů, novinářů a fotografů...



...jsou tu kameramani České televize i Novy, novinářů a fotografů bezpočet - ne, že by prezident republiky nebyl důležitou osobností - ale takových diskusí s občany měst už proběhlo bezpočet a Vrchlabí bylo jedno z posledních měst, kde Miloš Zeman ještě nebyl. Ale je dobře, že tomu tak bylo.

Prezident odešel, lidé se rozprchli mezi stánky pátečního farmářského trhu... a my putujeme na oběd do příjemné restaurace Botta Café na vrchlabském náměstí. Gulášová polévka i vepřová panenka - jedna z nabídek pátečního poledního menu - chutnaly výtečně.

Prezidentská kolona už s velikánským houkáním dávno odjela, zámek osiřel a nikdo už nám vstupu do něho nebrání... bohužel osiřel tak, že má vyděláno i paní pokladní a poddanské dávky dnes zůstanou nezaplacené. Tak nás potěší alespoň výstava obrázků pana Neprakty v hale zámku - obrázků s velikonční tematikou. Nejvíc se mi z nich líbil tenhle.



Co znamenalo, když pan Mikuláš Dačický z Heslova napsal ve svých Pamětech napsal, že byl nějaké ženě „vyšoustnut pardus“? Tehdejší šoustání znamenalo úplně něco jiného, než znamená dnes.



Pardus bylo totiž veřejné mrskání rákoskou nebo lískovkou.

Na úřad se však nejvíc hodí tenhle obrázek.



Koupit nějakou mlsku na odpoledne a chleba, kytičku a čtyři pytlíčky slaných preclíčků... a můžeme jít domů. Odpoledne uteče jako voda... a máme tu večer. Nadcházející páteční večer pro mě znamená jediné - že půjdu na zkoušku folklorního souboru Krkonošský Horal a budu tam měnit své neumění v umění. O tom jsem psal v lednu text k úvodu dubnových zápisků... a netušil, že se dnes nebude ani zpívat, ani tančit. Dneska nás totiž čeká Valná hromada.

Valná hromada je v Horalu poměrně vzácná, já sám zažil jen jednu - tu 26. září 2014, která pro mě byla prvním setkáním s horaláky a počátkem krásné cesty za krásným tancem a písničkami. Řeší se na ní nejrůznější souborové radosti a strasti, budoucí vystoupení, případně se hlasuje, podepisuje a zkrátka řeší všechno to, u čeho by měli být všichni členové souboru. Jenže všichni členové souboru se scházejí i při Velkých zkouškách, které se konají před každým vystoupením, takže podobné záležitosti se řeší i při nich a Valné hromady většinou zastupují ony. Dnešní Valná hromada však nebude jen tak obyčejnou souborovou schůzí - bude zároveň i oslavou 80. nározenin dvou našich členů - zpěvačky Marcelky a harmonikáře Míry. Když se tak ale podívám na to, co všechno sem dneska horaláci nanosili, bude dnešní Valná hromada učiněnými lukulskými hody. Bude to „horalské žrando grando“.



Nejprve se však začíná oficiálně - umělecký vedoucí Standa k nám promlouvá a tématem je především to, co Horal teď trápí nejvíc - že se nám prakticky rozpadla kapela. Míra tu sice s námi dneska je, ale hrát už moc nemůže, Lucka čeká miminko... a houslistka Něža, houslista Tonda, klarinetista Míla a basista Milan toho bez harmoniky už moc neuhrají. Nelehké časy padly na Horal - držte mu palce, aby se nějaké muzikanty podařilo sehnat, protože jinak zle bude, zle.

Smutnou náladu trochu rozhání Standa tím, že je na obzoru přece jen příležitost alespoň trošku zazářit v horalském kroji a být díky němu pár opojných chvil za krásného... třikrát pojedou dva taneční páry do Harrachova a pokud to vyjde, v květnu bude mít vystoupení celý soubor ve Špindlerově Mlýně.

Oficiality jsou však rychle skončeny a propuká to hlavní... velké gratulace a blahopřání Marcelce i Mírovi.





A také předávání kytiček - horalačky kupovaly kytičky Mírovi a horaláci Marcelce - a dárečků.



Nu a pak už se s chutí vrháme na všechny ty dobrůtky, z nichž ti nedočkavější nenápadně uždíbávali během oficiální části valné hromady. I já jsem uždíbával.



Jí se všechno možné, zapíjí se to vším možným - pečeným čajem, vodou, limonádou, pivem, hruškovicí, slivovicí... při tom se povídá, vzpomíná a je nám tu spolu dobře.

Tahle paní se jmenuje Romana...



...ale v Horalu je to většinou Romča nebo Romanka, protože je to paní milá a vřelá. Má nádherný hluboký hlas a užívá ho krásným, kultivovaným způsbem. Moje to je tanečnice z nejoblíbenějších a tancovat s ní mi dělá vždycky radost. Spolu jsme prožívali pro mě nejúžasnější chvíli loňského roku - Velký tanec na Slavnostním zahájení festivalu Europeade v Helsingborgu.
Ale ty řeči, co teď vede... ať ji nefotografuju, že není vůbec, ale vůbec fotogenická. Jako skoro každá ženuška, kterou toužím zachytit ve chvíli, kdy mi připadá moc pěkná. A od další z nich to samé slyším o pár chvil později.



Tohle je Lucka, která není členkou Horalu, je to ženuška horalského tanečníka Martina. Já ji však znal daleko dřív než jsem se stal horalákem - v Lucčiných drápcích jsem se ocitl kdysi dávno na podnikovém kurzu angličtiny. Tam jsem se sice dal dobrovolně, ale šel jsem tam s velikánskou nejistotou - na střední škole jsem neměl rád profesorku angličtiny a angličtina sama byla můj nejneoblíbenější předmět. Lucka ale byla moc milá a naučila mě mít angličtinu rád... a když pak podnikový kurz angličtiny skončil v rámci úsporných opatření, pokračoval jsem s angličtinou dál a pokračuju dodnes.

Zato tahle veselá paní vůbec nemá nic proti tomu, abych si ji vyfotografoval.



Jednak si toho možná ani nevšimla, jednak to sama ráda lidem dělá... je to totiž nejen pěnice, ale souborová fotografka Lenka. Táž Lenka, díky níž se pro mě stal 21. srpen 2014 nejšťastnějším dnem roku a dnem počátku cesty za krásným tancem. Přesně ta Lenka, jejíž zásluhou jsem v Horalu. Stejně jako já i Lenka dneska prožívá šťastný den - už odpoledne něco slavila a teď večer je snad nejveselejší ze všech. Nejvíc se „před chvílej“ smála, když luštila z mého diáříku poznámky k tanci, který jsme se učili na poslední taneční zkoušce. Takové poznámky se snažím psát hned po zkoušce, dokud si tanec ještě jakž takž pamatuju a protože nový tanec mizí z paměti rychleji než kondomy v rušném nočním klubu, drápu to co nejrychleji a podle toho ty poznámky vypadají. Když je viděla horalská tanečnice Lída, prohlásila, že vyluštit hieroglyfy by bylo jednodušší.

Za Lenkou je na obrázku vidět Danuška - horalská pěnice, která však umí i dobře tancovat a často s námi chodí na taneční zkoušky a někdy tančí i při vystoupeních.

Tak nám příjemně při povídání, pak i při tancování a nakonec při zpívání uběhl celý večer. Na závěr si ještě zplna hrdla zařveme náš pokřik a spokojeně se rozcházíme s radostí v duši. Dalších pár obrázků o moc kvalitnějších, než jsou ty moje z mobilu, naleznete ve fotogalerii Valná hromada 1.4.2016+oslava narozenin na horalském Rajčeti.

Radost v sobě mám i já, byl moc hezký, ten dnešní den a stává se dalším šťastným dnem - po dlouhém půstu je to už třetí šťastný den v jediném týdnu, to je nádhera.

PAMĚTI MIKULÁŠE DAČICKÉHO Z HESLOVA
Mikuláš Dačický z Heslova se svým současníkům, měšťanům slavného královského horního města Kutné Hory, jevil jako „nic kalýho“. Rád si přihnul vína, hulákal po ulicích a dělal všemožné výtržnosti, nezřídka poznal městskou šatlavu zevnitř. Dnes je však známější a proslulejší než většina z nich a to díky velké kronice, kterou vedli už jeho předkové, on jejich zápisky však upravil a setřídil a největší část kroniky sám napsal, proto se jí říká Paměti Mikuláše Dačického z Heslova.

Naše Městská knihovna mě zvláštní vchod - jedny dveře, krátká chodbička a druhé dveře. Po obou stranách krátké chodbičky jsou v nízkých dřevěných skříních skryté radiátory a na horní část skříní dávají čas od času knihovnice z knihovny vyřazené knihy a návštěvníci knihy, jich se chtějí zbavit - koho tu z nich některá zaujme, tu si může vzít. Rád se tam v nich hrabu a nezřídka už odtud některá putovala ke mně domů. Jednoho dne jsem tu našel i silnou knihu plnou historických zápisů, která mě na první mrk tak zaujala, že jsem si ji vzal.

Nečekal jsem, že bych ji přečetl celou, ale vzdor starodávnému jazyku mě tak pohltila, že jsem ji přečetl jedním dechem a vžíval se do ní tak, až dokázala ovlivnit i mé sny. Je to úžasný živoucí pohled do doby sklonku vlády Rudolfa II., vlády Matyáše a Ferdinanda II. Pohled plný takovýchhle perliček...

Léta 1512
Měsíce Februarii Václav Lorecký z Elkuše dobyl jse z vězení šatlavního a utekl preč.

Léta 1518
Měsíce září na týchž Horách Kutnách dali utíti dvěma trubačům po ruce, že na rychtáře městského sáhli, jej posekavše. A ruce jich zutínané na pranéř přibité jsou vprostřed rynku.

Léta 1523
Král Ludvík, jsa na Horách Kutnách, když se vydal pěšky na Kaňk, nějaká kráva dvakráte jse k němu rozbíhala, chtěje krále trkati, i zabili ji tu.

Léta 1544
Lid český, vzavše formu od lidu vlaského, chodili s krátkým oděvem až po prdel; pyšní, smilní, nesvorní, nic na to nedbaje, že jse cizozemci v zemi jich osazovali. Turkuom pak v Uhřích nikterak odolati nemohli a nic nedbali.

Léta 1545
Mandaleně Nožířce a Anně Váňovic, Hornicím, dáno u pranéře po pardusu pro smilství a cizoložství.
Ta Mandalena potomně sobě to chválila, pravě, že před tím pardusem žádného štěstí nejměla, až po pardusu, a že kdyby byla věděla, že po pardusu takové štěstí jmíti bude, že by jej sobě byla před několika léty dáti kázala.

Léta 1548
Dali po šilinku, pardusu, u pranéře čtyrem osobám z Kaňku: Šimkovi Kytnarovi, perkmistru z Švábu dolu, a ženě jeho Dorotě; též Lorencovi, havéři, a Kristině, ženě jeho, protože o ty své ženy spolu frejmarčili a ony že k tomu svolily; a Šimkovi cejch přiložen.
Též dán pardus u pranéře Janovi koželuhovi, kterýž měl příjmí Kněz, že na den památky sv. Ducha Seslání (20/5) sloužil mši, kázání činil a rozdával večeři Páně lidem v městečku Nasavrcích, nejsa pravým knězem. Měl hrdlo ztratiti, učiněna mu milost pro ženu a děti.

Léta 1551
Klec železná z rozkazu královského udělána a postavena jest v rynku velkém Starého Města pražského, do níž dáni a v ni seděti museli dva zemané, N. Kuneš a N. Troskovec, jsa nazí medem pomazáni, aby je mouchy štípaly, v té kleci několik dní zůstávajíce, protože hanebné a sodomské věci s ženami merhyněmi provozovali; potom z země vypovědíni jsou. Stalo jse okolo památky sv. Víta (15/5). Jeden z nich sedě v té kleci, pravil hněvaje jse, že v znamenitých, velkých, slavných staveních bejval a nikda v jednom pokoji tak mnoho oken jako tu v té kleci neviděl; tak ještě s sebou šprýmoval.

Léta 1556
Sněm držán byl v Praze, na kterémž berně svolena a při tom nařízeno: Kdo by lál a hromoval, aby do trlic dáváni byli, a kdo by o plnou připíjel, aby deset kop pokuty dal. Ale to v nic přišlo.

Léta 1559
Feria II. post Pasca havéři a hutníci i lid obecný na Horách Kutnách zbouřili jse na pana Voka z Říčan, že posekal tři Němce z jich tovaryšstva, a udeřili naň na Tarmarce, zbili a zeprali, sotva obráněn, že ho nezabili; zběhlo se lidu několik tisíc, podle jich tu na Horách Kutnách obyčeje.
Ve vsi Třebečicích nedaleko Hory Kutny sedláci zabili dva katy a biřice, jenž z města Čáslavě jeli.
U Duchka Smetany, řezníka, v domě jeho nějaká obluda házela kamením, pískem a jinými věcmi sypala několik dní; lidé mnozí tam do toho domu chodili a hledali, nic nemohli viděti a najíti. Duchek potom, hospodář toho domu, brzo umřel.

Léta 1560
V městě Brodě Českém jeden tovaryš řemesla pekařského, jsa páleným vínem opilý a zadělávaje těsto, upadl do díže a tak jse v té díži umrtvil.

Léta 1564
Jan Montan z Biganče vsazen do železné klece v Praze u šatlavy staroměstské; potom mu dány tři pardusy a z Prahy vypovědín proto, že jmaje zápověď od vrchnosti, aby k Petržilkovuom nechodil, toho prázen býti nechtěl, a žerty z toho maje, o Filipíně žertoval a šprýmoval.

Léta 1564
Jan, syn Zahrádky zámečníka na Horách Kutnách, uloudivše pannu Marketu šlechtičnu z Kolovrat, oddal jse s ní k manželství.

Léta 1585
Erich, syn pana Michala Španovského z Lisova, jenž tehdáž byl nejvyšším zemským písařem, dán od téhož pana otce svého do vězení, že zamilovav jednu městskou pannu, dceru Matyáše Pekárka, ji k manželství proti vůli pana otce svého pojíti chtěl; ale syn, pomoha sobě z toho vězení a vzav svou milou, do Moravy spolu ujeli a v stav manželský vstoupili a se oddati dali.

Léta 1590
Jíra řečený Hromů, jinak Kačerovský, šenkýř, člověk zlolejný, dán do vězení šatlavního a odtad do trlice před Vysokým kostelem, pro jeho hanebné zlořečení, lání a hromování, od čehož vuobec tak Jíra Hromů nazván byl.

Léta 1593
Ve čtvrtek po neděli Quasimodo umřel Eliáš Knebl, Němec, jenž probéřem horním bejval, zeť Tomáše Klabala, konváře. V sobotu po též neděli Quasimodo umřela také na Horách Kutnách Mariana, manželka Joachyma Přemysla, rodilého z města Stříbra v kraji Plzeňském, jenž předešle jměla k manželství Jiříka Pachovského, jinak Srbovic, tu na Horách Kutnách. - Nota. Tato Mariana byla sirotek, osiřelá v městě Kolíně nad Labem, do kteréhožto města dostal jse byl jakýsi Němec přespolní, nešlechetný, a ten veda sobě tu nádherně a činíce jse doktorem lékařským, dostal k manželství nadepsané Mariany i s spravedlností jí náležitou. Po hodech pak svatebnich, pobyv s ní tu za čas, jel s ní odtad, rozprávěje, jak se dobře míti bude v vlasti jeho; a dojevše toliko do města Hradce nad Labem, vyjeveno jest a oznámeno, že ten slavný ženich jest kat. A když to rozhlášeno, pospíšil odtad ten nešlechetník, pobrav s sebou, což s sebou jměl a nabyl, a té mladice Mariany tu nechal s naříkáním, kteráž zase domů do města Kolína jest navrácena a tak hanebně i s těmi, jenž ji vdávali, byla podvedena a k lehkosti jest přivedena. A dostavše jse do Hory Kutny, zase dvakráte k vdaní přišla a tu život svuoj dokonala, ut superius. - Ledakdos z cizozemcuov poběhlých sobě provede, co chce v Čechách, ještě mu domácí napomohou. Čechuom tak nikdež neprojde a nepostačí nikoli.
Ve středu post festum Laurentii pacholisko jakési zoufalé, rodem z Ledče, v letech asi 17, jsa při právě na Horách Kutnách vzato do vězení pro zlodějství přiznalo jse, že jest jse svou vlastní krví ďáblu zapsal do let šedesáti, aby po vyjití těch let jeho byl; ale nedočkav let šedesáti, jest vyveden a mečem sťat a tak od ďábla podveden.

Léta 1594
Káči Hromové, děvečce nezvedené, vyšoustán pardus u pranéře, že sobě pankharta uhonila. Když k mrskání tomu přivedena byla, na jiné kurvy zejména volala, a proč jich také nemrskají, se domlouvala. Nebo se Maruška Nožířovic téhož dopustila.
Škola obecní žákovská, stará, dřevěná, u chrámu Vysokostelského v městě Hoře Kutně jest obořena a na tom místě nová kamenná z gruntu nákladně jest ustavena; avšak páni žáci dorostlí více freje nežli učení pilni byli.

Léta 1599
Tištěno bylo vuobec, že roku tohoto v pondělí po památce sv. Michala archanjela (4/10) v kraji Hradeckém ve vsi Chotělicích na gruntech pana Markvarta Stranovského jedné ženě Voršile z Vrchlabí chléb v rukou, když jej krájela, v krev jse obrátil.

Léta 1601
Těch časuov v městech pražských dáli jse hanební a nešlechetní mordové v noci i ve dne, čímž Jeho Milost císařská, pohnut jsa, ráčil přísně poručiti a naříditi, že se ve všech třech městech pražských v ryncích hlavních dřevěné poloušibenice ustavěly a slouly Justicia.
A jak by jse v tom zachováno býti jmělo, jest vuobec vytisknuto; a zrádné, tejné ručničky (jimž panditky od zrádných mordeřuov, tak řečených pandituov, přezděli) jsou zapověděny.

Léta 1610
Lucka, merhyně, předešle z Hory Kutny vymrskaná, a Zuzka, dcera její, vzaty jsou do vězení a potom katem u planéře vymrskány a horkým železem cejchovány, z města vyvedeny a pod ztracením hrdla vypovědíny, protože táž Zuzka, dcera její, uhonivše sobě pankharta, to dítě umrlé, chtíce ten skutek zatajiti, zašikovaly preč a skrze to v podezření vešly, že by je zabily.
Jedna souseda v městě Chotěboři vzata do vězení a těžce na ni právem nastupováno, protože manžel její nalezen byl v noci mrtvý, maje hrdlo podřezané, a ona, jsa s ním ve zlé vůli, v podezření toho skutku byla.
Jeden zoufalý selský člověk podán ku právu do města Kolína nad Labem za příčinou, že by jse ďáblu poddal a krví svou zapsati připověděl; ale jsa napravován a toho že lituje za milost prosil, a v kostele v kázaní před oltářem aby stával, jest mu nařízeno.

Léta 1612
Petr Freisichselbst, jinak Stejšek, na Horách Kutnách oddán bezděk k manželství s Annou Marií, rozenou Těminkou z Těmic, s kterouž neoddávaný přebejval a syna s ní splodil. Bratří její k tomu ho jměli, přišedše na něj i s knězem nenadále, že k oddavkuom svoliti musel. Kterážto Anna Marie jměla prve k manželství Adama Prechta, jenž jí brzo umřel. Actum těch oddavků slavných v pondělí po památce Mariae Magdalenae v domě, jenž sluje Chlumovský, v předměstí čechovském, kde tejž Petr obejval.

Léta 1614
Mandě, děvečce od Bakalářů, domu hostinského, kázali vyšoustnouti pardus u planéře pro smilství, kteréž na sebe sama pravila, chtíce Matouše, hausknechta téhož domu, muže jmíti k manželství; ale nemohlo jí to postačiti, nýbrž místo manžela pardusu dostala pro své vlastní.

Léta 1615
Panna Kateřina, dcera nebožtíka pana Zikmunda Freisichselbsta, jinak Stejška, dopustila jse kratochvíle a dostavše děťatka, žalovala na jakéhosi žáka školního tu na Horách Kutnách, a obvinivše jej v konzistoři pražské, jest mu přisouzena k manželství a s ní jse oddati musel. Alleluja.
Též umřel Martin Hranický od Bakalářů, domu hostinského, manžel Sabiny, hospodyně téhož domu, k níž jse byl vdově, po Janovi Rotlebovi pozůstalé, tu přiženil pro statek; a chtěje babu přečkati, sám prve umřel.

Léta 1616
Dva mladí tovaryši řezničtí, Jan a Karel, přespolní, byvše na Horách Kutnách, ukradli Janovi Žabkovi, řezníku, sousedu, nemálo peněz a odšedše hejřili nato v městě Hranicích na Moravě; i vešli tam v podezření a dáni do vězení. O čemž zvěděv tejž Jan Žabka, tam jse za nimi vypravil, a vyzdvihše je odtad, dopravil je do Hory Kutny a jsou k útrpnému právu dáni, a přiznavše jse k té krádeži, jsou ortelováni a zvěšeni, v pátek před poslední nedělí masopustní (12/2). Neveselý masopust jměli.
Valentinus Šembek, rozený Prušák, předešlý opat kláštera Sedleckého, potom Zlaté Koruny, jmaje na sebe těžké pro své přečiny od vrchnosti své duchovní nastupování, nedostal jim a pobrav, což mohl, i Mandičku svou, dceru Mikuláše Koryntského, tejně s ním oddávanou, ujel z Čech do Moravy, ten tam.
Při obnovení tomto a sazení konšeluov Radslav Hlavsa, jsa také jedním konšelem zvolen, toho k sobě přijíti jse spečoval, zastíraje jse stavem rytířským; o čež i do Prahy jse vypravil, aby v to potahován nebyl, však nemoha toho obdržeti, svolil.
V pondělí den památky sv. Jakuba apoštola (25/7) Blažej Maštaléř, jsa v domě šenkovním Petra Capona, vypobízel k bitvě Václava, služebníka páně Voldřicha Holického z Šternberka, a jest od téhož Václava zabit; tak sobě smrt vypobízel.

Léta 1620
Ve středu po památce Petri et Pauli apostolorum (1/7) dali vyšoustnouti po pardusu u pranéře dvěma děvečkám, Dorně Košťálčině a Anně od Konvářů, domu šenkovního, pro smilství, že jse skurvily. Když k tomu trestání vedeny byly, ta Dorna Košťálčina mluvila, že jse tomu a na ně větší stokrát kurvy dívají, nežli ony jsou, a že bohaté kurvy přehlížejí a s chudýma že jse mrskají. Kdo ví, lhala-li jest.
Téhož dne nedělního (20/9) Jan Kašpar Křečovský, zrostu nevelkého, utráceje ničemně a marně jmění své na něj připadlé, vsedše opilý na kůň dal jse v harcování, a smrtedlně jse uraziv, umřel. Do města Kolína vzat a tam pohřben. Poslední toho rodu po meči.

Léta 1623
Pan Vilém z Vřesovic, mincmejstr, a děkan horský Matouš Apianus, pohodli jse a svadili spolu na Vlaském dvoře při stole a taléři k sobě házeli, vyčítaje sobě některé své činy, a tejž děkan, že nějakou merhyni, již u sebe v službě jměl, zastával, a jsa pro ni v podezření, ji odbyti nechtěl. Po té svaté svádě tejž děkan jel do Prahy na žaloby, vzav s sebou i N. pátera, kaplana svého. Tak opěty kostelové horští pustí a zavření zuostávali. - Nota. Páni preláti duchovní praví a osvobozují sobě to, aby od světských prej z ničehož trestáni nebyli. Všechno podle své vůle činiti chtějí; to jich, ale ne božská práva.

2. dubna 2016
(sobota)

VE SKALNÍCH BLUDIŠTÍCH
Co jsem nechtěl, to se stalo... stejně jako v loňském roce ticho veliké nastalo na Tomášově Internetu a 2. června je tady posledním zápisem zápis z 1. dubna. To už ale nechci... proto jsem se rozhodl to udělat jinak a dopsat sem velmi stručně alespoň to nejzajímavější, aby alespoň drobná vzpomínka na tenhle čas zůstala.

Slunečný a krásný 2. duben nás společně zastihl na jedné z našich nejkrásnějších stolových hor - na Ostaši. Najdete ji v Broumovském výběžku blízko města Police nad Metují a je to hora plná krásných pískovcových skal. Tolik jich tam je, až to dvěma skalním městům na ni dalo jméno Horní labyrint a Dolní labyrint. Teď spolu vcházíme monumentální bránou mezi skály Horního labyrintu.



Za tou je vidět les, tak možná jako brána do bludiště nepůsobí, ale za pár kroků...



...by bez modré značky poutník bludištěm zabloudil raz dva. Zabloudil... a minul nejrůznější poutavá místa.



Občas nevěříte vlastním očím, kam vás to značkaři vedou...



...obzvlášť, když se vlhkou skalní slují a po nerovných schodech dostanete na místo, kde už jste byli...



...ale značkaři vědí co dělají. Vedou nás dál po cestičce nad skály, kde můžeme obdivovat, jak zručnou sochařkou Příroda je.



Zanedlouho nás cesta dovede až k jednomu ze symbolů Ostaše - Mohyle smrti.



V ostašských pověstech ožívá skutečné historické tažení armády Slezanů, kteří vyrazili údajně bojovat proti husitům, ve skutečnosti si však šli narabovat a užít si vraždění. Zrádce jim za zlato prozradil úkryt lidí tady ve skalách, tak se sem vydali, co našli, to pobrali, na koho narazili, toho zabili.

Jak pověst putovala od člověka k člověku, každý si něco přidal, takže představy o tom, co se tu v patnáctém století dělo, od těch dob narostly do rozměrů, které by potěšily i Mela Gibsona, režiséra filmů plných násilí. Pověstí využívají rády i nejrůznější bulvárněji laděné články k navození atmosféry tajemna, aby pak mohly hlásat, jak na Ostaši straší, jaké je tu dodnes cítit zlo a citliví lidé se tu cítí špatně. Nechci podceňovat nejrůznější jasnovidce a senzibily, ale kdyby měli cítit bolest a strach, jenž se tu odehrály v 15. století - nebo jako v případě známé jeskyně Býčí skály dokonce tisíce let před naším letopočtem - to by se jim asi světem moc pěkně nechodilo. Vždyť na jakém místě, kde žijí lidé, se někdy neubližovalo a nevraždilo?

Jak však tažení Slezanů pokračovalo, padla jejich kosa na český kámen a mnoho jich názorně poznalo, jaké to je být na té horší straně sudlice, řemdihu, oštěpu, šípu, meče nebo nože. Zbylí radši utíkali z Čech nejbližší cestou. I jejich spojenci to označili jako trest Boží za jejich surovosti a vraždění a soudili, že dostali, co si zasloužili.



Takže až vás někdo bude krmit výmysly jaké zlo je tu dodnes cítit, zasmějte se jim a klidně na Ostaš vyrazte, je tu stejně hezky jako kdekoliv jinde v přírodě.

Dalším ze symbolů Ostaše je tenhle skalní útvar, zvaný Čertovo auto.



Neméně symbolickou skálou je i tahle skála, zvaná Zrádce.



A oblíbenou obzvlášť mezi horolezci je skála s politicky úděsně nekorektním jménem Cikánka.



Na velkém sjezdu v roce 1971 si lidé tohoto etnického původu odhlasovali, že se budou všichni souhrnně označovat jménem jednoho z několika jejich národů jako Romové. Jméno tohoto národa vzniklo z indického slova „dom“, což je pojmenování člena té nejnižší indické kasty kasty nedotknutelných. Po Sametové revoluci se tohle označení začalo propagovat i u nás a slovo „Cikán“ se začalo brát málem jako nadávka. Připadá mi to trochu jako škoda, protože mnoho dobrého je spojeno se slovem „Cikán“ - hlavně cikánská hudba, cikánské kapely a cikánské tance - celý ten krásný cikánský folklor s širokými barevnými sukněmi a cinkavými penízky, divokými tanci i horkokrevnou a někdy i dost smutnou hudbou. I některá jména jsou u nás inspirovaná dávnými Cikány - oblíbené je třeba jméno „Cikánský důl“ pro skalní údolí - třeba blízko skalního hradu Sloup nebo na Kokořínsku. Změnou jména mi připadá, jako by se ke své vlastní historii dnešní Romové už ani nechtěli hlásit. Je však otázkou, co o ní vlastně vědí.

Když je někdy řeč o těch horších z dnešních Romů, připadá mi, že jméno Rom jejich vinou nabývá hanlivějšího odstínu, než jméno Cikán. Cikáni kočovali, kradli, žebrali, hádali z ruky, vyráběli kotle, tančili, zpívali a skvěle hráli. Dnešní Romové už jen kradou a obviňujou nás, že jsme rasisti.

No, tak takhle to vypadá, když na začátku napíšu, že budu psát stručně. Zatímco tu spřádám úvahy, dorazili jsme až na kraj „stolu“ Ostaše, na jeho nejvyšší místo a díváme se spolu do hlubin pod ním, na krásnou vrchovinu, zakončenou členitým pásmem Javořích hor.



Zajímavé jsou však i ty skály pod námi, ty nesou jméno „Dolní labyrint“ a také se tam dneska vydáme.

O trochu více doprava jsou vidět na obzoru i vysoké Soví hory v Polsku.



Poblíž zachytí zrak to, co v posledních letech rádi zřizují zemědělci - bioplynová stanice.



Tu tvoří obvykle několikero nádrží kruhového tvaru, zakončených kopulí tvořenou silnou plachtou. Do nádrží se naveze všechno možné - čerstvě posekaná tráva, štěpky z posekaných křovin, siláž, hnůj, kejda... pak se nádrž uzavře plachtou, obsah se nechá promíchávat a bez přístupu vzduchu vyhnívat - z toho vzniká bioplyn, který se shromažďuje v kopulovitém vršku, odtud putuje do upravovacího zařízení a poté do zásobníku. Dál se dá zkapalňovat nebo využívat k výrobe tepla a elektrické energie.

Je to vynikající způsob výroby energie z obnovitelných zdrojů, jen nevím, jestli se kvůli tomu celé bližší i vzdálenější okolí bioplynové stanice bezohledně neseká a nerabuje kvůli tomu, aby bylo z čeho bioplyn vyrábět. Ale snad ne.

Na levé straně jsou nádherně vidět zasněžené Krkonoše i s jejich nejvyšší horou Sněžkou.





Odtud se cesta obrací a vede nás lesem, kde si lidé na jednom místě hrajou s velkým nasazením.



Les je tam doslova plný kamenných panáčků, zahrádek a domečků pro lesní skřítky.



Monumentální Výří brána...



...nás přivádí zpátky na začátek. Scházíme odtud stejnou cestou až pod Ostaš, kde obdivujeme před několika lety zchátralou a teď pěkně opravenou kapli.



Teď spolu stojíme na další monumentální hraně skal, nad skalním městem zvaným Dolní labyrint.



Členitá nás vede chvilkami po vršku hrany, chvilkami po úbočích, občas tu jsou výhledy do okolní krajiny. Tohle je nádherná stolová hora v Polsku, která má české jméno Hejšovina (povstalé z německého jména Heuscheuer - Stoh), bratři Poláci ji říkají Szczelińiec.



Čím dál klikatější cesta nás svádí dolů, do tajemných průchodů mezi skály, až k bráně, jíž jen štíhlí se protáhnou.



Kdo si dává k obědu o knedlík navíc než má, ten musí přes branku... nelezlo by se přes ní snadno a možná by se i podařilo při tom něco zhubnout. Za brankou o poznání méně prošlapaná cesta pokračuje dál... no dobře, no, ta prošlapaná je asi stejně... ale když ono to tak dobře znělo... ...zkrátka pokračuje dál dolů, kde můžete ještě politovat useknutou hlavu...



...a brzy stanete u cíle - u Kočičího hradu.



Ten vypadá z dálky jako mohutný blok jednolitých skal, ale když k němu přijdete blíž...



...zjistíte, že jím vede bludiště tajuplných cestiček a průchodů...



...kde chladný dech skal a času vládne...



...a kam dávní hledači pokladů nesčíslná staletí putovali, aby po tajemstvích skal pátrali a jichž kosti možná v koutech nejodlehlejších do nynějších časů spočívají...



Kdo se chce od Kočičího hrádku vrátit, ten si může vybrat mezi cestou zajímavou a nezajímavou. Zajímavá cesta vede pod skalami divočinou bez jakékoliv cesty, přes obrovské balvany, padlé stromy a jak už to tak na Broumovsku bývá, tak možná i sem tam nějakým tím roztomile bezedným močálem.



My jsme si vybrali tu nezajímavou - vrátit se zpátky po stejné cestě. Zajímavostem však ještě není konec - na hraně skal nad Dolním labyrintem je rozcestí - na Kočičí hrad se chodí vlevo, cestou vpravo jsme však dosud nešli. Vede nás po mnoha, mnoha a ještě jednou mnoha schodech až dolů pod skály a jejím cílem je další tajuplná, úzká a vlhká cestička mezi skalami.



Naši předkové na podobná místa nechodili rádi, báli se tam čertů, hejkalů a všemožných škodlivých pidivajzlíků. Tady se však dělo něco daleko horšího - bylo to tu rejdiště nebezpečných kacířů!!!



Kacířů, kteří se nerozpakovali tvrdit, že křesťané by si měli být všichni bratry a sestrami a že Boží zákony platí pro všechny, dokonce - a to bylo obzvlášť nejnebezpečnější kacířství - i pro papeže a biskupy. S takovým kacířstvím bylo třeba rázně zatočit, protože každému muselo být jasné, že zmínění jsou už dostatečně svatí díky své vysoké církevní funci a tudíž si můžou hřešit jak chtějí. Zatočilo se tedy s kacířskou Jednotou bratrskou tak, že se musela uchýlit až sem do skal, kde konali své bohoslužby v bezpečí před farářem, jezuity a jinými mnichy, kteří se báli do skal chodit, aby jim tu čerti nesečetli jejich hříchy a neodnesli si je rovnou. Na památku na tyhle smutné časy zůstal vysoko na skalní stěně vytesaný kalich a letopočet 1627.



Na konci sluje nás značkařovou rukou napsané slovo ZPĚT připravuje na to, že se teď pěkně obrátíme a půjdeme nazpátek ze sluje a pak po těch všech schodech zase nahoru až na skály. Ale stojí to zato, stejně jako běhání po celé téhle krásné stolové hoře.

Chcete-li pokračovat vpřed, poplujeme dál společně v souboru Z Tomova diáře - květen 2016