Prosinec. Období, kdy vládu nad přírodou přebírá zima a duším a myslím lidí vládnou Vánoce. Pro někoho období půstu a odříkání, pro jiného období konání dobrých skutků, pro většinu lidí však jen shon a chvat.

1. prosince 2014
(pondělí)

VÁNOCE JSOU ZA DVEŘMI
Je to tady, přátelé mí milí - zase tu je měsíc chvatu, zběsilé práce i přemýšlení, čím udělat radost našim nejbližším. Podaří se nám konečně jednou najít čas pro nasycení našeho ducha, zpívání si rorátových písní a prožívání času, jenž pro naše předky byl stejně nezapomenutelný jako samotné Vánoce?

26. prosince 2014
(pátek)

DEN BÍLÝCH VÁNOC
Na začátku roku při tvorbě souborů pro celý rok 2014 jsem položil nám všem otázku, kterou jsem tu nechal jako zápis k 1. prosinci: „Podaří se nám konečně jednou najít čas pro nasycení našeho ducha, zpívání si rorátových písní a prožívání času, jenž pro naše předky byl stejně nezapomenutelný jako samotné Vánoce?“ Teď mám na ní odpověď - možná se to jednou podaří - ale letos to nebude! Prosinec byl takový jako vždycky - nabitý prací od nevidím do nevidím a zpestřený prací doma. Kdybych vám tu o mém prosinci měl psát, bylo by to pro vás hodně málo zábavné čtení - jen práce, spaní... a mezi tím trocha čtení a trocha tance a zpěvu - ale ne moc, protože dvě zkoušky v Horalu odpadly, na Mikuláše nám čerti vzali skoro všechny ženušky a proto to trochu zachránila jen Velká zkouška. Další zkouška už bude až v lednu - a nechci vidět, jak mi to nepůjde.

Teď však nastalo konečně vánoční zklidnění a ztišení - poslední shon a chvat přišel na Štědrý den, ale všechno se povedlo a Ježíška jsme tak mohli přivítat u plného stolu a rozzářeného stromečku.

Mně Ježíšek přinesl celkem neobvyklou nadílku přesně podle mého gusta. O Vodnářích se někdy píše, že žijí budoucností a že je zajímá jen všechno nejnovější a moderní, ale moje letošní vánoční nadílka neodpovídá těmto popisům ani dost co málo. Ježíšek mi totiž přinesl hned čtyři díly starého Kafkova illustrovaného průvodce po Království českém z počátku 20. století, průvodce Klubu československých turistů Krkonoše z roku 1948, čtyři knížečky s historií hradů z vydavatelství Putujme a tři pohledy na slovenské hrady v dobách jejich největší slávy. A k tomu ještě Ježíšek přibalil nejnovější CD skupiny Ginevra „Na ostří meče“ s příběhy z dávných časů vtělenými do písniček s krásnými melodiemi a texty, budícími představy, smích i pláč. A ještě k tomu i kosmetiku od Old Spice.

Především přinesl ale klid a mír a trochu oddechu po náročných dnech.

Bohužel nepřinesl na Štědrý den krásnou bílou zimu - jen šedé nebe a déšť. Když jsme se však probudili dneska - na Štěpána - bylo všechno bílé a zmrzlé. Zima konečně přišla.

Teď odpoledne spolu putujeme ulicemi Vrchlabí a našim cílem je klášterní kostel, kde zhruba za dvacet minut bude začínat Štěpánský koncert. Ten pořádá Správa Krkonošského národní parku společně se Základní uměleckou školou Vrchlabí a občanským sdružením Zdravé Krkonoše a je to koncert benefiční - jeho výtěžek půjde na opravu historického kříže v ulici Pod Parkem.



Koncert je to moc pěkný - hraje se převážně na varhany - chvíli na opravené varhany z Fořtu u oltáře, chvíli na varhany na kůru - ale ke slovu přijde i krásný zpěv dvou učitelek Základní umělecké školy, příčná flétna, violoncello nebo kytara. Hrají se skladby vážné hudby a na závěr vánoční koledy. Je to pěkný koncert, bohužel nemám k tomu co víc napsat, protože autoři a názvy skladeb se bohužel vždycky vykouří z hlavy trestuhodně rychle a mrzí mě to, ledacos z toho bych si rád našel třeba na Youtube a poslechl ještě jednou.

Všechny odcházející z koncertu čeká před klášterem překvapení - zatímco my jsme si užívali radosti z hudby, nebesa se roztrhla a trošky sněhu jako když se pocukruje změnila okolní scenérii na pravou zimní. To je hned jiná nálada na náměstí u našeho vánočního stromu.



I zámek vypadá rázem romantičtěji.



A to obzvlášť přes hladinu rybníčku, čeřenou desítkami kačenek, které rozhodně nechodí spát se slepicemi - venku je tma a ony si tu čile povídají a plavou.



A ještě jeden obrázek zámku v romantickém zimním večeru.



Mráz však nabírá na síle, je načase odebrat se k domovu...

31. prosince 2014
(středa)

SVÁTEK VZPOMÍNÁNÍ A PESIMISMU
Ani se to nezdá zase tak dlouho, co můj diářík na rok 2014 vypadal takhle...



...ale teď, poté, co prošel celým rokem každý den se mnou, vypadá takhle.



Zprohýbaný, trochu i zmačkaný, listy má některé slepované... ale hlavně se z diáříku čistého, nepopsaného, jakých byly na světě tisíce, stal diáříkem jedinečným a neopakovatelným, svědkem roku mého života. I proto ho mám rád a také proto, že mi byl darovaný z přátelství mou milou přítelkyní Annou.

První stránky diáříku už tradičně patří samolepkám z exotického ovoce i různým jiným a také zajímavým výrokům, ve kterých se zajímavě objevují protikladná nebo podobně znějící slova, které sbírám už několik let a z nichž jednou bude článek na mou stránku. Samolepek letos bylo tolik, že jedna stránka ani nestačila, výroků bylo o něco méně.



Další dny jsou zaplněné věcmi, které byste v diáříku čekali - věcmi co mám udělat, kdy mám jít k doktorovi, kolik jsem za co utratil. Mnoho, vlastně asi většinu prostoru zabírají v mém diáříku věci, které byste v diáři nečekali. Třeba různé zajímavosti z rádia a z Internetu.



Píšu si je tam pro sebe i pro vás, protože přesně ty zajímavosti pak píšu na mou stránku nebo na můj profil na Facebooku. Některé stránky by ale pro vás moc zajímavé nebyly.



Nejsem žádný velký sběratel autogramů... ale středověká skupina Duro Nux je ke mně tak milá, vřelá a mám tolik rád jejich písničky, že jsem zatoužil je mít zvěčněné i v mém diáříku - jako památku na krásné Dračí slavnosti.



Můj diářík je místem povětšinou optimistickým a mírumilovným, ale najdou se i výjimky. Máme tu třeba jednu náboženskou nenávist.



Jeden den v něm vzplály i nacionalistické vášně.



(Na výstavě o nacionalismu v Košicích jako jeden z exponátů využili českou vlajku, kterou dali přede dveře jako rohožku. Za trest jsem tu chtěl nakreslit sebe v trenýrkách, udělaných ze slovenské vlajky, ale nakonec jsem to jen naznačil, pruhy jsou tam jinak než na slovenské vlajce a kreslit slovenský znak zrovna tam doprostřed, to se mi taky nechtělo. Ale naštvali mě, pacholci.)

A kdo mě naštve, tomu se v mém diáříku vede zle! Skončí na pranýři a nebo ještě hůř...



Naštěstí je tenhle druh obrázků u mě hodně vzácný. Díky Bohu za ty dary.

Jeden motiv se ale u mě opakuje velmi často a rád - různé policejní zátahy, zatýkání, neoblíbení politici, „podnikatelé“ a lobisté ve vazbě nebo rovnou ve vězení natvrdo...





(Když byl tenhle maník odsouzen v nepřítomnosti k nepodmíněnému trestu za značné obohacení značně nezákonným způsobem, jen se tomu v Thajsku smál a žil si velkopanským způsobem. Když si tam pro něho čeští policisté přišli, už mu to tak vtipné nepřipadalo.)













Své místo mají v mém diáříku vzácně i příhody mých kolegů nebo jejich pejsků.



(Těžko se přistává s balónem, jehož rychlost závisí na rozmarech větru. Tak se někdy stane, že místo na louce balón přistane s žuchnutím a praskotem rovnou v poli se vzrostlou řepkou. Majitel nebyl moc rád... ale provozovatelé balónů jsou pro podobný případ pojištění, takže škodu dostal zaplacenou a teď by možná rád, kdyby přistáli v jeho poli častěji.)

Své místo mají v mém diáříku i náměty na povídky, které mě napadnou.



(K téhle povídce mě inspirovala krásná orientální tanečnice Monika Atreya Petrová, která na Facebooku prodávala obrovská zlatá křídla bohyně Isis. Křídla však jsou především na lítání, ne? Měla se tahle povídka objevit tady na mé stránce, ale nakonec jsem měl dobrou náladu a ona se v jediném dni objevila u mě na Facebooku - po částech, jako bych ji opravdu prožíval - https://www.facebook.com/photo.php?fbid=307070139467437&set=a.157314761109643.1073741825.100004933603419&type=1)

V diáříku mají někdy své místo i ilustrace k tomu, co zrovna čtu.



Tenhle obrázek je ze samého konce fantasy tetralogie Christophera Paoliniho Inheritance, která v češtině vyšla pod jménem Odkaz dračích jezdců.

Nu a někdy se tu objeví i obrázek z filmu...



A objevují se v mém diáříku i obrázky inspirované aktuálními událostmi, výročími nebo významými a mezinárodními dny. Tenhle se týká plebiscitu o nezávislosti Skotska.



Nalevo Skot v kiltu a vysoké chlupaté čepici argumentuje pro nezávislost: „Nezávislé Skotsko bude lepším místem pro život, bez přiliš velkých rozdílů mezi bohatými a chudými a bez účasti ve válkách bez zákonných důvodů.“ Napravo Angličan v černých kalhotech s puky a naleštěných botech - cylindr se mi tam nevešel - sděluje své argumenty pro zachování Unie: „Odtržení Skotska bude konec dlouhé historie Unie, nerozdělí jen naše země, ale také rodiny a přátele. Pokud se Skotsko odtrhne, už nebude cesty zpět.“ Mezi nimi jsou výsledky plebiscitu - 45% Skotů se vyslovilo pro odtržení, 55% pro zachování společné Unie s Anglií a Severním Irskem.

26. září se slaví Mezinárodní den antikoncepce a Evropský den jazyků.



Mezinárodní den antikoncepce oslavily v mém diáříku kondom, nitroděložní tělísko a antikoncepční pilulka. Evropský den jazyků slaví Rus zavoláním „Ty, pojď sem“, Němec mou oblíbenou větou z doby studia na střední škole „Už mi to leze na nervy.“, Angličan prohlašuje „Jsem šťastný člověk, můj jazyk je jazykem celého světa.“, mnich k tomu přidává latinsky „Cokoliv je řečeno latinsky, zní vznešeně.“, vedle něj vnadná Italka zpívá ódu na slunce, Španěl vedle ní hraje mou oblíbenou středověkou sefardskou píseň Los Bilbilicos a touží, aby přišla jeho milá, Polka říká „Jak já tě miluju.“ Francouzský policista se dívá na náušnici, nalezenou na místě činu a říká: „Za vším hledej ženu!“. Vedle něj spoře oděná Maďarka říká „Já jsem hodná holka.“ a za zády drží schovanou paličku.

Náš pan prezident se v přímém přenosu Hovorů z Lán na Radiožurnálu vyjadřoval dle své přirozenosti...



...při návštěvě Číny se choval servilně a prohlašoval, že z úspěchu Číny by si Česká republika měla vzít příklad, podporuje politiku ruského prezidenta Vladimira Putina... tím lidi naštval tak, že se rozhodli proti němu protestovat dne 17. listopadu, když sem na 25. výročí počátku Sametové revoluce přijeli prezidenti okolních zemí. Atmosféra tak byla docela podobná jako před 25. lety



Pískali, skandovali, pokoušeli se prezidenta zvajíčkovat, mávali na něj červenými kartami a dokonce i využili jedno z nejznámějších hesel Sametové revoluce.



Kromě mých malůvek a zápisů si rád dávám do diáříku i pamětní razítka z nejrůznějších míst.

Jaký byl pro mě rok 2014 v událostech a pocitech? Takový smíšený. Z hlediska toho nejdůležitějšího - zdraví - to byl rok vynikající a patří mu za to veliký dík. Krom občasných virů a rýmy, ze kterých jsem se ale většinou vykřesal rychle, mě netrápilo celkem nic, ani žádná motavá hlava nebo záněty žaludku, které mě dokázaly potrápit v letech minulých. Mám z toho radost.

Trochu horší to bylo v mém nitru - v průběhu roku jako bych se čím dál méně radoval ze života... přestal jsem fotografovat na cestách pěšky z práce, přestal jsem psát na mou stránku... jako by tyhle radosti z mého života mizely a nahrazeny byly jen prázdnotou, přežíváním bez radosti.

Radost nedělaly ani události ve světě - revoluce proti prezidentu Janukovyčovi na Ukrajině přerostla v občanskou válku, v níž si přihřívají své velmocenské polívčičky USA se svými spojenci a Rusko a oči tam pláčou. Snaha vystrnadit presidenta Asada z vládnutí Sýrii vedla už v roce minulém k občanské válce, letošek však přinesl velkou válku v Sýrii i Iráku a vznik Islámského státu, v němž vládne pan Bagdádí, jenž se vyhlásil chalífou - vládcem všech muslimů. Vládne se tam podle těch nejfanatičtějších islámských zásad a náboženství, ve středověku mnohem snášenlivější než křesťanství, v něm získává takovou podobu, že se Iblís - to je muslimské jméno pro Ďábla - musí chechtat doopravdy nahlas. K tomu se válčí v Pákistánu, Jemenu... věru málo je ve světě k radosti.

Naštěstí mě osud nenechal padnout do propasti stínů a stresů z přibývajícícího množství práce a ubývající energie do života. Vrátil do mého života dávno ztracenou radost z tance a zpěvu a to díky tanci v souboru Krkonošský horal. Ten mi zpestřoval a projasňoval celý podzim a doufám, že mi ještě dloho bude dělat život krásnějším.

Krásnějším mi ho letos udělaly i nádherné akce, jako byly Dračí slavnosti v Trutnově, Ostašovské poutní slavnosti v Ostašově u Liberce, Slavnosti královny Elišky v Hradci, Noc kostelů, Ples města Vrchlabí 25. ledna, Vrchlabský řemeslný jarmak 19. července nebo Folklórní ozvěny 21. srpna u nás ve Vrchlabí.

Radost mi udělala i spousta krásných výletů i dovolená v Plzni a okolí.

Nejšťastnějším dny roku 2014 byly pro mě 24. leden a 21. srpen. 24. leden proto, že mě ze špatné nálady, způsobené prací, dostalo tolik milých lidí svou nečekanou vřelostí, až jsem usínal s krásným pocitem v nitru. 21. srpen díky krásným Folklórním ozvěnám a také proto, že v ten den započala moje cesta za znovunalezením radosti z tance.

Radost mi dělali i mí přátelé a kamarádi - Eva, Blanka, Hanka, oba Honzové, Maruška, Lucka a Michal, Petr a Janka, Anna, Tři Vlaďky, Karolínka, Markéta, Renča, Katka, kolegové Libuška, Lubor, Ríša... a spousta dalších milých lidí. I těm patří dík za to že jsou a dělají můj život krásnějším.

Teď už zbývá jen poděkovat roku 2014 za všechno krásné co přinesl a doufat, že nebude hůř, i když v to nějak nedokážu věřit.

Moje oslava Silvestra s mými blízkými tak vypadala podle toho - byla spíš klidná, bez jásání a juchání a není vlastně o ní víc co napsat.

Příští rok na vás čekají příběhy a zajímavosti ze stříbrného diáříku.

Mějte se a smějte se.

pohodář Tom 31. prosince 2014

Pokračovat v cestě mým životem spolu budeme pokračovat v souboru Z Tomova diáře - leden 2015.