Srpen... druhý měsíc práznin, plný pohody, letního tepla a vůně, lehce oblečených krásných žen a dívek... ale také trošky smutku nad tím, jak léto rychle plyne a jak o sobě lehce, nenápadně a nevinně o sobě začíná dává vědět podzim... Pojďme se spolu podívat, jestli srpen dopekl to, co červenec nedovařil.

4. srpna 2013
(neděle)

KONEC VELKÉ CESTY
Někdy mám pocit, že cestování má kromě poznávání krásných a zajímavých míst, setkávání s příjemnými i nepříjemnými lidmi a zažívání nejrůznějších zážitků ještě jednu přednost navíc - člověk si pak ještě víc váží vlastního domova. Dnes jsme se vrátili z velké dovolené v severní části Krušných hor, v lázeňském městě Teplice, a já už se těšil na své knížky... a hlavně na svou pohodlnou postel.

Podle tohohle začátku se může zdát, že se dovolená moc nepodařila, ale naštěstí tomu tak nebylo. Počasí bylo pěkné, jen místy až moc horké a blízké i vzdálenější okolí lázeňského města Teplice rozhodně není nudné.

Když se řekne Krušné hory a jejich severní část k tomu, spousta lidí se asi podiví, co zrovna v TOMHLE kraji může být tak fascinujícího, že se tu dá prožít dovolená. První si totiž představí průmyslovou krajinu, plnou továren, chemiček a tepelných elektráren...



...obrovských silnici a železnic, průmyslových měst plných betonu a paneláků, často obydlených nepřizpůsobivou cikánskou menšinou... ale hlavně měsíční krajinu hnědouhelných dolů.



Ano, to všechno tam doopravdy je, ale nezahrnuje to zdaleka celou krajinu severu Krušných hor. Ta nabízí mnohé zajímavosti. Především pěknou přírodu.

Skutečné podhůří Krušných hor vypadá povětšinou takhle.



Pole, louky, lesy, vesničky a města a mezi nimi spousta jezer a rybníků - povětšinou zatopených bývalých hnědouhelných dolů.

Možná jste slyšeli nebo četli, že jsou v Krušných horách zničené lesy. Kdysi to tak určitě bylo, ale mezi tím už byly vysázeny nové stromy a díky odsiřování a snižování exhalací jsou dnes vrcholy Krušných hor zase zarostlé lesem.



Na úbočích lesy zničené nebyly a místy se tam zachovaly i krásné staré buky.



Lázeňské město Teplice leží v nížině u paty Krušných hor... v nížině, která je za řekou Bílionou ukončená úžasnou a dramatickou krajinou Českého Středohoří.



Krajimou, plnou špičatých vrchů, povstalých díky třetihorní sopečné činnosti.



Ještě třetí typ krajiny máme blízko Teplic na dosah. Nedaleko Teplic směrem na severovýchod končí Krušné hory Nakléřovským průsmykem a za ním začíná nádherná krajina pískovcových skal a stolových hor.



Kromě přírodních krás nabízí kraj okolo Teplic i hodně zajímavostí, vytvořených pilnýma lidskýma rukama.

Samotné město Teplice bylo kdysi vyhlášené svými zázračnými teplými prameny a bylo stejně proslulé a populární, jako Karlovy Vary. Léčili se tu dokonce i císaři a králové, scházeli se tu a kuli pikle. Díky tomu jsou Teplice dodnes výstavným a krásným městem a je v nich mnoho úžasných domů, připomínajících spíše paláce.







V Teplicích je však i mnoho krásné zeleně - Zámecký park, park mezi lázeňskými domy - a také krásná botanická zahrada se spoustou exotických i domácích rostlin.





Kromě zámku uprostřed Teplic, v němž je muzeum, se nad Teplicemi tyčí chátráním, romantickými přestavbami a novým chátráním poznamenaný hrad Doubravská hora.



Nedaleko Teplic stojí uprostřed poklidné krajiny rekultivovaných uhelných dolů město Duchcov se stejnojmenným zámkem.



V něm je moc pěkná obrázárna a trochu slabší druhý okruh, kde s výjimkou pěkně opraveného kulečníkového sálu není zase tak až moc co ukázat a je převážně věnovaný jednomu z nejznámějších dobrodruhů a proslulému svůdci žen, který tu jako starý knihovník dožil svůj dlouhý život. Ten člověk se jmenoval...



...Giacomo Casanova a dodnes se na něj v Duchcově vzpomíná a některá místa se jmenují podle něho.

Kousek od Duchcova je městečko Osek a jeho klenotem je nádherný klášter Osek. Jeho klášterní kostel byl přestavěný v barokním slohu a i když je pěkný, ničím vyloženě neohromí.



Zato budova konventu je nádherná, postavená v tom nejkrásnějším gotickém stylu, s hrotitými okny, zdobenými krásnými a rozmanitými kružbami a s nádhernými křížovými klenbami. Nejkrásnější je ale kapitulní síň s krásnou klenbou, freskami a naprosto fascinujícím gotickým pulpitem uprostřed. Něco takového se hned tak nevidí.

Mnohem smutnější místo najdeme nad Osekem.



Pomník, na němž se dva staří lidé tváří hodně smutně a mají věru proč - už téměř 80 let truchlí nad smrtí 144 horníků, které připravil o život obrovský výbuch uhelného prachu a plynů v dole Nelson III. Dodnes je katastrofa na dole Nelson III největším neštěstím, které se kdy u nás v dolech stalo a doufám, že už navždy bude.

V lesích nad Osekem na skalnatém ostrohu, obklopeném dvěma potoky, se tyčí zříceniny jednoho z nejkrásnějších hradů Krušných hor - hradu Osek, zvaného též Riesenburg nebo Rýzmburk.



Je to hodně rozsáhlá zřícenina - z hradu se zachovaly velké kusy hradeb, obvodové zdi hospodářského dvora, rozsáhle předhradí s troskami brány, velká válcová věž, menší hranolová a velký donjon, i trosky několika budov. Hlavně se ale zachovalo hodně krásné hradní architektury, třeba krásné ostění brány se zářezem pro padací most, otvorem po kladce i sedátkem pro stráž uvnitř.



V obytné věži se zachovala krásná gotická okna, v menší věži konzoly křížových kleneb, vedle se zachovala i nádherná konzola s rozbíhajícími se žebry, která asi kdysi zdobila hradní kapil.



V okolí hradu je spousta skal, divoké rokle s peřejemi a nádherné staré stromy.

Na severovýchod od Teplic je rozsáhlé město Krupka, které také se svým okolím nabízí spoustu zajímavostí. Jméno získala podle krystalů, které tvoří v hornině cínová ruda, jenž se tu těžila od středověku až do konce 20. století. Při cestě z Krupky na Komáří vížku je štola Starý Martin, do které může s průvodcem zavítat každý z nás a každému to můžu vřele doporučit.



Kdo projde mřížovými vrátky dolu, toho čeká přes 500 metrů dlouhá trasa nabitá zajímavostmi - nejrůznějšími štolami, křižovatkami, ukázkami vrtací a trhací techniky i zajímavými horninami a minerály.



Fascinující jsou i pohledy do hloubek - tohle je prudká svážná štola, vedoucí do úžasné hloubky na tzv. Německé patro.



Poté, co jsme tuhle horu poznali v jejím nitru, podíváme se lehce i na vrchol.



Na Komáří vížku se dá téměř dojet, ale ještě zajímavější asi je, když se vydáte z Krupky lanovkou. Je to lanovka už docela historická a je to nejdelší osobní lanovka bez mezistanice ve Střední Evropě.

Štěstí nám však dneska nepřeje a kvůli velkému teplu a velké vlhkosti z Komáří vížky vidíme, že téměř nic nevidíme.



Oči si na Komáří vížce na své nepřišly, ale zato žaludek se poměl.



V téhle restauraci pod vrcholem Komáří vížky měli ne moc drahou kačenku s červeným zelím a bramborovým knedlíkem a byla vynikající, doopravdy jsme si pošmákli a bylo to nejlepší jídlo celé dovolené. Navíc patří tahle restaurace k tomu zanedbatelnému procentu restaurací, kde nešidí na pivu a po čárku ho máte ihned po donesení, ještě před opadnutím pěny.

V hlubokém údolí pod Komáří vížkou leží samotné město Krupka, respektive jeho nejstarší část. V dlouhém a táhlém svahu je i jeho protáhlé náměstí a v jednom ze starých domů, tvořících jeho obvod, sídlí městské muzeum.



V něm se můžeme seznámit s bohatou historií místního hasičského sboru, obdivovat nejrůznější vycpaniny, brouky i bohatou sbírku úžasných modelů hub, ale hlavně se seznámit s historií. S historií pravěkou - prostřednictvím nejrůznějších otisků miliony let starých listů a šišek, se zkamenělými rybami nebo obřími mamutími kostmi. S historií středověkou, zprostředkovanou třeba modelem hradu Krupky, jak vypadal v dobách své největší slávy. S dlouhou historií těžby cínu a výrobků z něj. A také můžeme obdivovat sbírku rud, cínových krupek, které daly Krupce jméno a jiných zajímavých minerálů a hornin.

Kousek od náměstí stojí na vršku nad městem zbytky hradu Krupky, zvaného také Rosenberg.



Ten je z větší části zřícenou a zarostlou zříceninou a do většiny hradu není ani přístup, ale z části je postavená pěkná restaurace a hotel a z jedné hradní síně se stala moc pěkná síň pro konání svateb.



Z hradu a hlavně z pahýlu jeho věže je pěkný výhled - především na město Krupku a vrchy Českého Středohoří.



Vidíme i další pamětihodnosti Krupky - gotický kostel nebo chrám Panny Marie v Bohosudově i některé z dochovaných hrázděných domů.

Další pamětihodnost se skrývá v lesích nad Krupkou - hrad Kyšperk, zvaný také Supí hora.



Tomu vévodí torzo mohutné čtyřhranné věže s podezdívkou, postavenou z mohutných pískovcových kvádrů a s bosovanými nárožími. Největší zajímavostí jsou dvě dochované velké valeně klenuté místnosti.



Nejstarší kostel v okolí Krupky je kostel svatého Prokopa - tedy to, co z něj po letech chátrání v 19. století a požáru zbylo.



Zříceniny kostelů někdy působí smutně a ponuře, ale tady se mnohem smutnější místo nachází vedle kostela - památník na místě hromadného hrobu 313 obětí pochodu smrti z dob druhé světové války. Smutné varování před antisemitismem, nacismem a nelidským chováním člověka k člověku.



Vydáme-li se z Teplic cestou přes Duchcov, Litvínov a Horní Jiřetín, dojedeme po stále menších silničkách krajinou aktivních hnědouhelných dolů až k zámku Jezeří.



Už jen jeho jméno připomíná obrovské Komořanské jezero, nad kterým zámek kdysi stával a které padlo za oběť úmyslnému vysoušení a těžbě uhlí. Jednou však bude stát Jezeří opět nad jezerem - až skončí těžba uhlí ve velkolomu pod ním, bude zaplaven vodou.



Jezeří samo bylo symbolem zbytečného a bezuzdného ničení - téměř po celou dobu vlády socialismu se počítalo s jeho zbouráním a likvidací ve jménu těžby uhlí a i když o tom nebylo nikdy oficiálně rozhodnuto, dlouhá léta se na zámku jen kradlo, ničilo a bouralo. První opravy začaly probíhat až na sklonku 80. let, přetrhla je však revoluční doba a poté restituce, při nichž byl vrácen rodině Lobkoviců. Ta na opravu tak obrovského a tak zničeného zámku neměla peníze, proto zámek nakonec prodala za symbolickou 1 Kč státu, ale než to všechno proběhlo, zámek se téměř zřítil.



Poté nastaly pro zámek veselejší časy - zdi byly zpevněny, byly opraveny střechy, zasklená okna, někde postaveny nové stropy, opravují se jednotlivé místnosti. Myslel jsem si, že návštěva a prohlídka Jezeří bude plná smutku nad zmarněnou krásou, ale zdaleka taková nebyla - spíš byla plná zajímavostí, pohody a naděje do budoucna. Moc se mi Jezeří líbilo, je to příjemné místo. Navštívit ho lze i z pohodlí od počítače, na jeho oficiální stránce http://www.zamek-jezeri.cz.

V nížině pod zámeckým vrchem se sice těží hnědé uhlí, ale v ostatním jeho okolí je nádherná příroda. Nejkrásnější je Starý Žeberk.



Pokud vám jeho jméno zní spíš jako jméno hradu, než jméno vrchu, trefili jste se, hrad to doopravdy býval, ale nezbylo z něj nic. Přesto vás návštěva nezklame, protože je to nádherný vrch, plný skal a prastarých buků.



Z jeho skal je i pěkný výhled na Krušné hory i jejich podhůří, třeba na horu Jedlovou.



Nenecháte-li se odradit koncem oficiální značené cesty a vydáte se pěšinkou dál, narazíte na další krásné skály, staré zbytky značek a nakonec dojdete na další vyhlídku, která nabízí pohled na celý velkolom pod Jezeřím.



Zámek Jezeří a jeho okolí zachránila před zbouráním ne úcta a láska k historickým památkám, ale strach. Strach, že když se důl zakousne ještě hlouběji do úbočí Krušných hor, tisíce tun skal, kamení a zeminy se sesunou a zavalí celý důl. Něco takového však teoreticky není vyloučeno ani dnes a proto na Starém Žeberku a v celém okolí najdeme desítky označených míst, která slouží k měření pohybu země.



Návštěvu Starého Žeberku můžu doporučit všem, ale Jedlová nás zklamala. Cesta na ní se v 35°C ve stínu docela táhla, ale vzdor tomu, co píší některé průvodce nebo internetové stránky na jejím vrcholu na nikoho výhled nečeká. Přerostly ho stromy.



Kus od města Chabařovice, téměř na počátku Ústí nad Labem, najdeme městečko Trmice a v něm půvabný zámeček.



Nábytek v něm není žádný, přesto si prohlídku užije každý a hračičkové a velcí malí Jardové obzvlášť. Je tu totiž několik místností, plných vláčků. Nejrůznější současné i historické modelové železnice, modely letadel, tanků i nejrůznější válečné scény. Na několika obrovských kolejištích vláčky jezdí, pískají, syčí a jezdí přesně podle jízdního řádu, zatímco na silnicích policisté vyšetřují dopravní nehody nebo silnici dokonce blokují protestující demonstranti. Moc jsem si návštěvu tohoto muzea užil i vzdor úmornému vedru a morousovitému průvodci.

Kousek od Trmic se rozkládá vesnička, jejíž jméno zná v Čechách každý a na Moravě nejspíše také - Stadice.



To si tady jeden oráč tak oře pole, myslí si, že ho čeká jen dřina a nudný den... když vtom se najednou na poli objeví bílý kůň a za ním vystrojené poselstvo s nabídkou, aby se milý oráč stal knížetem celé země a manželem Krokovy dcery Libuše nádavkem. "Volové, jděte odkud jste přišli", řekl na to oráč. Ale nikoliv poselstvu, nýbrž svému volskému potahu. Volové zajásali, že už nemusí táhnout pluh, poselstvo, že neodejde s nepořízenou a spokojený byl i oráč Přemysl, zakladatel dynastie Přemyslovců. Dnes to všechno připomíná velký pomník s pluhem na vrcholu, stojící na protáhlém Královském poli, obsázeném hustou hradbou lip. Jen u jedné jeho strany bují mohutná líska, která vzešla z otky, jíž Přemysl zabodl do země a ze které se po staletí dodávaly lískové oříšky na Pražský hrad.

Bylo to přízemní, ale když jsem slyšel jméno Dubí, první, co se mi vybavilo, byla silnice E55 a lehké ženy. V tomhle ohledu však už není Dubí co bývalo. Na Drážďany a Berlín se teď jezdí po před několika lety dostavěné dálnici, jenž se Dubí velikým obloukem vyhýbá. Radnice v Dubí proti sexu za peníze bojovala všemi možnými a nemožnými prostředky. A finanční krize zmenšila počet lidí, ochotných platit za sex velké peníze. Proto většina vykřičených domů v Dubí zanikla a jen málo zůstalo. Ale přece jen v podvečer sem tam nějaká ta lehká žena u silnice postává - ale bylo jich málo a moc se mi nelíbily.

Dubí je však především horské město v sousedství Teplic. Zajímavé je třeba tím, že tu sídlí firma...



...Český porcelán a. s., která mimo jiné vyrábí bílý porcelán se známým modrým cibulákovým vzorem.



Především ale v Dubí stojí úchvatný novogotický kostel, na němž je zajímavé to, že je kopií kostela Santa Maria del Orto v Benátkách.



Nad kostelem jsou i malé lázně s několika lázeňskými domy.

Pokračujeme-li po široké silnici, jenž dříve mívala číslo E55, dojedeme do vsi Cínovec a když projedeme tunelem, vynoříme se na německé straně ve vsi Zinnwald. I ta nabízí několik zajímavostí - třeba rašeliniště Georgenfelder hochmoor, které pokračuje i k nám pod názvem Cínovecké rašeliniště, ale v Čechách jím cesty nevedou. Na německé straně po zaplacení vstupného procházíme po povalových chodníčcích krajinou plnou kosodřeviny, suchopýrů a nejrůznějších bahenních stromů a rostlin, pečlivě popsaných cedulkami, na nichž jsou povětšinou názvy rostlin v němčině, latině i češtině.



Dáte si borůvčičku?



Nedávejte, tohle není borůvka, ale vlochyně bahenní. Vypadá podobně, ale má pevnější a jinak zelené listy a hlavně - když rozmáčknete kuličku vlochyně, je jen bledě růžová, zatímco borůvka vám zabarví celý prst. Když si vlochyni ochutnáte, nic se vám nestane, ale kdybyste snědli jejích plodů větší množství, může se vám po ní motat hlava, můžete zvracet a mít halucinace. Na rozdíl od borůvky je totiž vlochyně mírně jedovatá.



Na výpravu za dalšími divy Zinnwaldu jsme vypravení právě teď.



Besucherbergwerk "Vereinigt Zwitterfeld zu Zinnwald" - http://www.besucherbergwerk-zinnwald.de - je opuštěný a zpřístupněný důl na cín, jehož trasa zpřístupněná návštěvníkům měří bezmála neuvěřitelné 3 km. Začátek mě ale velmi zklamal - dost dlouho jdeme nízkými štolami, kde se každou chvíli břinknu do hlavy, musím jít většinu cesty skloněný a krk mě bolí i z těžkého světýlka. Sem tam se zastavíme a dostává se nám výkladu, ze kterého jsem rozuměl jen slovo "hexenšus". Pak však vyjdeme po schodech nahoru a tam jsou mnohem větší prostory a jedna zajímavost za druhou.



Třeba zachovaný důlní kompresor.



U kompresoru je zřízená velká důlní jídelna a v sousedství i jedna menší, kde se občas dělají pro návštěvníky různé ochutnávky i hornické hostiny.

Při další cestě žasneme, jak obrovské prostory horníci vyrubali - ve stěnách štoly se nám otevírají pohledy do obrovských prostor kamsi dolů a nakonec po několika schodech sejdeme na tohle naprosto neuvěřitelně úchvatné místo.



Starý důl je tu obrovský a vypadá spíš jako jeskyně, jeho chodby se zrcadlí v klidné hladině křišťálově čistého podzemního jezera.



Další velká a členitá prostora...



...má na svém začátku zábradlí a u něho tabulku, která dává jasně najevo, že tady jsme na německo české hranici. Hranice platí i pod zemí.



Když se s bolavými zády a krkem po dlouhé cestě pod zemí vynoříme znovu na denním světle, zamíříme do německého vnitrozemí a po necelých deseti kilometrech parkujeme na rozlehlém svažitém náměstí pěkného města jménem Lauenstein.



Úžasná budova, kterou vidíme v pozadí obrázku, je součástí největší pamětihodnosti města, kterou je zámek Lauenstein. Je to nádherný zámek, postavený ve stylu severské renesance. Stavbám postaveným v tomto stylu dominují především barevně i architektonicky výrazné štíty, bosování rohů i ozdobná okna. U nás je jednou z nejkrásnějších staveb severské renesance zámek v Benešově nad Ploučnicí.



Lauenstein je úchvatný zámek. Ne, že by byl naplněný drahocenným nábytkem, zlatem a uměleckými díly - uvnitř zámku sídlí místní muzeum - ale je to naprostý architektonický skvost. Tolik úžasných stropů v jediném zámku se hned tak nevidí.

Tohle je úžasná sklípková klenba, zvaná též diamantová. Zajímavé jsou i její konzoly, ze které na nás hledí nejrůznější pestře malované lidské hlavičky.



Nádherná a nesmírně bohatá je štuková výzdoba Erbovního sálu, zvaného také Turecký.



Tohle je úchvatná hřebínková klenba.



A nechybí tu ani renesanční malovaný dřevěný strop.



Ani trochu nudné není ani samotné muzeum - najdeme tu všechny možné zajímavosti - historii saské pošty, minerály a rudy Krušných hor, lovecké trofeje a vycpaná zvířata nebo třeba modelová kolejiště vláčků. Část je věnována i historii Lauensteinu a jsou tu modely, jak vypadal v různých obdobích své historie.

Lauenstein býval kdysi hradem a to připomíná severní křídlo zámku, které dnes stojí ve zříceninách a mnoho z hradní architektury se v něm dochovalo.



Jednou ze zajímavostí Lauensteinu je i úžasně zachovalé zámecké vězení, kde si můžeme prohlédnout strážnici, několik cel i vězeňský záchod.





A pěkná je i útulná zámecká zahrádka.



V sousedství Krušných hor jsou další zajímavé kraje. Jedeme-li po čtyřproudové rychlostní silnici z Teplic směrem na Most a Chomutov, dojedeme do lázeňského města Bílina. Jí vévodí renesanční zámek, který však není veřejnosti přístupný.



Hlavně jí ale vévodí nádherná znělcová hora, jedna z nejkrásnějších hor Českého Středohoří Bořeň.



Ve vstupu na ni nám nikdo bránit nebude, tak se tam spolu teď podíváme.

Z úbočí Bořně je vidět třeba hrad tří jmén - Most, Hněvín, Landeswarte.



Hlavně je ale na úbočí Bořně úžasná divočina, plná dramatických a obrovských skal a starých stromů.





Posledních pár kamenných stupňů - a stojíme na rozsáhlé vrcholové plošině s výhledem na všechny strany.



Úžasné místo to tady je, připadám si jako na létajícím koberci.

Vrch s lomem se jmenuje Želenický vrch, za ním je větší vrch jménem Zlatník, v pozadí je vidět město Most a hrad Hněvín, v dálce na obzoru vidíme jižní část Krušných hor.



Raná, Milá, Oblík a spousta dalších vrchů jižní části Českého Středohoří.



Město Bílina, elektrárna Ledvice, v pozadí je město Teplice.



Tohle je výhled na severní část Českého Středohoří.



Bílina jsou však také lázně. Příroda tu dává lidem známou Bílinskou kyselku, která se tu stáčí do lahví a rozprodává po celé zemi.



Když jsme tu byli v roce 1995, byly Lázně Bílina plné života. Teď jsou opuštěné, smutné a bez života. Smutný to osud, jaký asi čeká ještě mnohé lázně v České republice a to vinou chamtivých zdravotních pojišťoven, které odmítají plnit to, proč byly zřízeny, totiž financovat zdraví občanů a místo toho utrácejí peníze ze zdravotního pojištění za nejrůznější nehorázně předražené projekty a lukrativní zakázky pro firmy, jejichž vlastníci se skrývají za anonymní "akcie na majitele".

Krušné hory na severovýchodě končí Nakléřovským průsmykem. Za ním však není nížina, pokračují tam také hory, které jsou však úplně jiné. Je to kraj pískovcových skal, zvaný Děčínská vrchovina. Nejkrásnější horou této vrchoviny je stolová hora Děčínský Sněžník.



V České republice je hodně rovin, které mocné síly z nitra Země vyzdvihly do výše, ale většinou tak, že je vyrvaly ze země na jedné straně a na druhé se jen ohnuly. Takovým zajímavým horám vědci říkají kuesta. Někdy však příroda čaruje tak, že rovinu nechá rovnou, ale vyzdvihne ji do výše - a pak vznikne stolová hora - rovina, obklopená skalami.

Značená cesta vede zčásti po skalnaté hraně "stolu" Děčínského Sněžníku, která nabízí krásné výhledy na severní část Českého Středohoří.



Stolové hory bývají moc pěkné a zajímavé i samy o sobě, jsou to takové ostrovy uprostřed krajiny. Často je na nich úplně jiné rostlinstvo, než pod nimi. I krajina na rovině Děčínského Sněžníku je zajímavá - plná břízek, jeřábů a menších stromů i nečekaných skalních jezírek.



Rovina Děčínského Sněžníku má jednu dominantu a tou je krásná kamenná rozhledna, postavená v romantickém stylu 19. století. Z ní je úchvatný kruhový rozhled na všechny strany.



Tohle je výhled na lesnatou krajinu Saského Švýcarska, které vévodí další úžasná stolová hora jménem Schrammsteine.



Krajině Českého Švýcarska pro změnu vévodí nádherný čedičový Růžovský vrch.



Tohle velké město je Děčín.



Severní část Českého Středohoří je úplně jiná, než ta jižní. Zatímco na jihu se z nížiny tyčí množství fascinujících strmých kuželů, severní část tvoří mohutné pohoří s krásnými údolími mezi jednotlivými vrchy. Nejlépe díky vysokému vysílači poznáváme Bukovou horu, napravo od něj je mohutná hora Sedlo. Další z vrchů může být třeba nádherná Trojhora, hrady Kalich a Panna, ale ty už nejsem schopný poznat.



Tohle je pohled na jižní část Českého Středohoří s nejvyšší horou Milešovkou.



Pohled směrem ke Krušným horám není zdaleka tak dramatický - řada hor odleva strmě stoupajících a směrem napravo pozvolna klesajících.



Pohlédneme-li do německého vnitrozemí, uvidíme na obzoru obrovské město Drážďany.



Zpátky z Děčínského Sněžníku půjdeme po silnici. Ani tahle cesta není bez zajímavostí. Nejprve nás přivede k další hraně "stolu" Děčínského Sněžníku, na Drážďanskou vyhlídku. Nádherné místo.





Ani se mi odtud nechce. Ale přece jen vyrazíme na cestu, čekají nás totiž další divy o několik kilometrů dále. Příroda tam také úžasně čarovala a dala vzniknout místu jménem Tiské stěny.



Tiské stěny nejsou zdaleka tak známé, jako třeba skalní města Českého ráje nebo Broumovska, ale svou monumentalitou a nejrůznějšími skalními průchody, branami, roklemi a průchody se jim zcela vyrovnají.



Skály tvoří celé bludiště cestiček, průchodů a skalních slují a nebýt pečlivého značení, nebyl by velký problém tady zabloudit.





Tiské stěny mají dvě části - Velký a Malý okruh. Liší se jen délkou cesty, skály jsou na Malém okruhu stejně monumentální a členité, jako na tom Velkém. Součástí Malého okruhu je i úžasná vyhlídka na okolní skály, Děčínský Sněžník i vrchy Českého Středohoří.



V Tiských stěnách čeká nějaká zajímavost a překvapení na každém kroku.



Co k Tiským stěnám víc dodat? Ani povídání, ani obrázky nedokáží vyjádřit, jak krásné to tu je.

Když už jsme se tak zmínili o městě Děčíně, malinko do něho nakoukneme, konkrétně do jedné z jeho dominant, do zámku. Už cesta je k němu zajímavá.



Další neobvyklou cestou na zámek je i vytesaný průchod skalou pod zámkem, po němž cesta přechází na dlouhý a obloukovitě se stáčející kamenný most.



Samotný zámek z nádvoří nevypadá zdaleka tak monumentálně jako při pohledu z údolí Labe, kde jeho výšku umocňuje skála, na níž stojí, ale je pěkný.



V minulém století se v zámku vystřídala československá armáda, německý wehrmacht, znovu československá armáda a poté armáda ruská. Mnoho nábytku tam proto nezůstalo, ale i tak je návštěva zámku zajímavá a nenudí. Moc pěkná je i před několika lety opravená Růžová zahrada.



Když pojedeme z Děčína proti proudu Labe, dorazíme až do velkého města Ústí nad Labem. To nabízí tolik zajímavostí, že kdybychom si je tu podrobně popisovali, byl by tenhle článek dvojnásobně dlouhý. Proto je vezmeme jen stručně.

Moc pěkný zvenčí i uvnitř je novorenesanční zámek ve Velkém Březně.





Byli jsme tady podruhé a i na podruhé jsem si návštěvu doopravdy užil a vychutnal až do dna. V zámku je k vidění mnoho pěkných pokojů, historického nábyku, obrazů a vůbec všeho, co ke správnému zámku patří. Dokonce se chodí i na zámeckou věž, ze které je nečekaně pěkný výhled.



Blízko zámku je i známý pivovar, kde se vaří pivo jménem Březňák. Pán, který se tváří spokojeně s korbelem piva na jeho etiketě, býval prý přísný drážní pan inspektor.

Nad opačnou částí města se monumentálně na vysoké skále tyčí hrad Střekov.



Ten se do dnešních dnů dochoval ve stavu zříceniny, ale zůstalo toho z něj doopravdy hodně - pečlivě opravený rytířský sál, hradby a opevnění, trosky paláce a kaple i velká válcová věž.



Z čedičové hradní skály je úžasný výhled na celé Ústí nad Labem.





Přímo pod hradem je zajímavá technická památka - Masarykovo zdymadlo.



V Ústí nad Labem je i moc pěkná zoologická zahrada. Zaujímá rozsáhlou stráň vysoko nad Ústím nad Labem a člověku v ní uplyne celý den, ani neví jak.





Kdysi jsem dostal od mé skoro babičky moc pěknou knížku, kterou napsal veterinář ze ZOO v Ústí o své neobyčejné práci, o různých zvířatech, zajímavých příhodách nebo dramatických honičkách uprchlých zvířat. Četl jsem ji nejednou a proto mě moc potěšilo, když jsem se setkal s hrdiny některých příběhů. Třeba se slonicemi Delhi a Kalou.



Nebo s orangutanem bornejským Ňuňákem a samičkou Ňuninkou.



Na konec spolu zavítáme až daleko za Krušné hory. Vyrazíme z Teplic po teprve několik let staré dálnici, přejedeme úchvatný dálniční most a v Nakléřovském průmyku se pohroužíme do úžasného dálničního tunelu, který je přes 2 km dlouhý a který je našim nejdelším silničním tunelem. Pozvolna sjedeme zase dolů a když nám začnou Krušné hory mizet v dálce, jsme na místě - v někdejším hlavním městě saských kurfiřtů a králů Drážďanech.



Našim cílem je tenhle úchvatný královský palác.



V téhle obrovitánské budově se toho ukrývá opravdu hodně a jsou dvě možnosti - buď všechno proběhat poklusem nebo si vybrat jen jednu věc a vychutnat si ji do dna. Volíme druhou možnost a vybíráme si soubor místností, zvaný Grünes Gewölbe - Zelená klenba.

Rubínové sklo, umělecké skvosty z mědi, jantaru, slonoviny, stříbra a zlata, diamanty, smaragdy, safíry, rubíny... všechno nejdražší, nejvzácnější a nejskvostnější nashromáždil saský kurfiřt a král polský August Silný v téhle neuvěřitelné pokladnici. Vládce to byl mizerný, taková saská obdoba Ludvíka XIV., který pro svoje megalomanské stavby a nákladný život zruinoval ekonomiky Saska i Polska - ale zůstalo po něm mnoho krásného. Sympatické je to, že každý návštěvník při příchodu vyfasuje krabičku velikosti většího mobilu a po celé prohlídkové trase jsou místy čísla, která stačí na krabičce vyťukat - a už se z ní line povídání o příslušné místnosti nebo uměleckém dílu. Jazyků na výběr je povícero a naštěstí nechybí ani naše mateřština, tak si člověk prohlídku doopravdy užije. Pět hodin života tu člověku uteče, ani neví jak.

Drážďany jsou nádherné město, učiněný architektornický skvost.



Skrz Drážďany protéká řeka Labe.



Na téhle dlouhatánské mozaice vidíme všechny význačné členy rodu saských kurfiřtů Wettinů.



Ulice, vedoucí od téhle mozaiky směrem k náměstí Neumarkt je plná obchodů těch nejznámějších značek. Zaujmou mě modré zkřížené mečíky - známý znak první evropské porcelánky v Míšni - mrknu do výkladu a nejvíce mě ve skrumáži sošek, hrnků, mís a talířů zaujmou ceny. I kdyby byly v korunách, byly by naprosto nehorázné a jen pro lidi, co obracejí peníze vidlemi. Ceny jsou ale samozřejmě v eurech - a za tu cenu do tohoto obchodu může jít nakupovat snad jen naprostý cvok. Porcelánový talíř je pořád jen porcelánový talíř a zkřížené mečíky z něj zlato neudělají - ale tady mám pocit, že by talíř ze zlata vyšel levněji. Pro mě je tenhle obchod živoucím důkazem toho, do jakých absurdních rozměrů dokáže narůst budování kultu značky.



Na náměstí Neumarkt stojí další z uměleckých skvostů Drážďan - kostel Mein Frauen kirche.



Druhá světová válka už se nám zdá nesmírně vzdálená... a přece ne všude vzpomínky na ni vybledly, ne všechny rány byly zaceleny. Drážďany se v únoru 1945 staly obětí mohutného bombardování Spojenců, které jejich paláce proměnilo ve zříceniny, mnoho historických domů bylo srovnáno se zemí, tisíce lidí ho zaplatily životem. Dodnes naši prarodiče vzpomínají, že rachot explodujících bomb byl slyšet až u nás v Podkrkonoší. Dnes krásné stavby Drážďan zase hrdě stojí, pečlivě opravené a zrestaurované - a přece probíhá obnova centra města až do dnešních dnů. Některé domy kolem náměstí Neumarkt vypadají starodávně, historicky... a přitom jsou staré třeba jen 5 let. Po jiných zbyly jen nepatrné zbytky pod asfaltem a dlažbou města a na svou obnovu teprve čekají.



Za pár let tu budou stát také historicky vypadající domy.



Drážďany jsou nádherné město a poznat všechny jeho krásy by zabralo mnoho dnů. Jedno je jisté - rád se sem jednou zase vrátím.

Velká dovolená pro letošek skončila. Moc se vydařila a moc se nám líbila.

Jen mi připadá, že to léto nějak moc rychle utíká a my už se vlastně nemáme skoro ani na co těšit. Ale snad se přece jen ještě něco najde.

KOUPEL V LÉČIVÉ VODĚ
Když jsme byli v Děčíně, sluníčko doopravdy hřálo a bylo úmorné vedro - 37°C ve stínu. Nebýt takové horko, asi bychom si zámku a samotného Děčína užili mnohem více. Takhle nás popadla jen jediná myšlenka - koupat se. Vrátili jsme se tedy do Teplic, zaparkovali na parkovišti blízko lázeňského centra a vyrazili do lázeňského domu Beethoven poznat nepoznané - koupel v teplické léčivé vodě.

Říkali nám, že bychom se v ní neměli koupat déle než hodinu, hodina že úplně stačí. Ale je to lebeda. Bazén není nijak obrovský, ale není to ani potřeba - ono se tady nijak zvlášť neplave. Místo toho tu jsou podél dvou stran bazénů nejrůznější masážní trysky a bublinky. Když tak putujete od jedné ke druhé, promasírujete si léčivou vodou a bublinkami skoro celé tělo - od plosek nohou až po krční úpony. Báječný zážitek, moc se mi to líbilo.

Ale jen do chvíle, než přišel čas vyjít z vody ven. Ve vodě je báječně - sice je znát, že je to úplně jiná voda, než voda normální - hůř se v ní plave a víc nadnáší, ale je to fajn. Ale když jsem vystoupal po schůdkách ven, plavky náhle ztěžkly, jako by byly z olova a sejít čtyři schůdky v chodbičce k šatnám byl náhle problém. Taková obrovská únava a otupělost na mě padla a hlava, která mě bolela od rána a ve vodě téměř přestala, mě teď bolí snad ještě víc. Navíc jsem si masáží v tryskách nějak přeorganizoval pořádek v koleně, které mě nebolelo a teď mě bolí.

Teplická voda je doopravdy zázračná a asi úžasně zlepšuje prokrvení kůže, mám pocit, že mám celé tělo horké a mravenčí mi, obzvlášť ruce a nohy.

Městem se ploužím jako mátoha s nezájmem o nic a ani dvě lehké dívky, házející na mě podbízivá očka, mě nedokáží vytrhnout z letargie. V hotelu jen padám do postele, ale dlouho nedokážu usnout, hlava třeští a cítím se doopravdy pod psa.

Noc pomohla, ale začal mě bolet včera asi až příliš masírovaný krk a špatně se mi hýbe s hlavou. Tři dny to trvá, než se po koupeli v léčivé vodě vzpamatuju a nic mě nebolí.

Přesto si myslím, že zázračná teplická voda dokáže nemocným lidem pomoct od potíží. Jen se to nesmí přehánět a masírovat by se nejspíš mělo pod dohledem někoho zkušeného.

ČÍM OBOHATILI NAŠI ŘEČ HORNÍCI
Horníci obohatili náš jazyk asi o spoustu výrazů, ale na téhle dovolené jsem poznal dva.

Sedět na fleku
Flek se říkalo silné kožené zástěře, kterou nosili horníci do dolů a když se potřebovali dostat v šikmé štole zvané úpadnice dolů, prostě si sedli na flek a po něm sjeli.

Hunt, huntovat
Hunt se říkalo - a možná pořád říká - vozíku, v němž se převáží narubaná ruda, uhlí nebo zkrátka to, co se v dole rube.



Vysvětlení, proč se mu říkalo zrovna takhle, se nám dostalo v Krupce hned dvojího. Jisté je to, že vzniklo z německého slova hund - pes - a protože ho Češi přejali a psali ho tak, jak se vyslovuje, vzniklo slovo hunt. Co má vozík společného se psem?

Podle průvodce ze štoly Starý Martin je to proto, že kolečka prvních vozíků vydávala zvuk, připomínající psí štěkot.

Podle paní z muzea používali horníci dříve, než byly zavedeny vozíky, na nošení rudy pevné kožené batohy, které byly šité z psích kůží. Proto se jim říkalo hunt a když se začaly používat vozíky, název přešel i na ně.

Dál se o tom nemluvilo, ale divil bych se, kdyby se slovem hunt nesouvisel výraz huntovat. Než byly zavedeny lokomotivy, tahali vozíky buď koně nebo častěji samotní havíři. Pro tuhle práci se ujal výraz huntovat a postupně přešel do obecného jazyka jako výraz pro "zničit se, zchvátit se, naprosto se vyčerpat".

5. srpna 2013
(pondělí)

PRVNÍ DEN V PRÁCI PO DOVOLENÉ
"Těžká jsou rána opilcova, ale první den v práci po dovolené také není z nejrůžovějších." Tak jsem si povzdechl v mém diáříku před dvěma lety a i když dnešní pracovní den nebyl tak nepříjemný jako tehdy, přece jen nikdy není první den po dovolené moc příjemný. Člověk se nějak nemůže dostat do pracovního rytmu, v hlavě má ještě spoustu vzpomínek - dneska se mi navíc k tomu přidalo i to, že jsme odjížděli z dovolené v neděli a ráno museli brzy vstávat. Navíc se mi k tomu přidalo i to, že jsem v noci na dnešek špatně spal vinou bolavé krční páteře. Proto dneska zívám, nesoustředím se, dělám zbytečné chyby a práce mi jde od ruky asi stejnou rychlostí, jakou táhne mrzutý vůl plně naložený vůz v letním parnu. Konečně je konec a můžeme spolu vyrazit na mou obvyklou cestu domů přes kopec.



Obilí na mém oblíbeném "Pozadí Windows XP" už úplně zezlátlo.



V létě krajina září odstíny zelené a žluté.



Meandry Principálku, v zimě půvabně vypadající obrázek, stávají se v létě džunglí plnou kopřiv, na které není krásného vůbec nic. Navíc jsou po červnové povodni blné bláta a kamení a Principálek v těchto místech teče víceméně rovně.



Řekli byste, že tohle je totéž Labe, jaké jste viděli na obrázcích z Ústí nad Labem nebo Drážďan?



Posekaná tráva na "Císařské louce" se už zase pěkně zelená.



Prastarý dub nevzrušeně shlíží na neobvyklé zátiší kousek od něj - v řadě za sebou leží mužské pátěné kalhoty, trenýrky, černý batoh a kovový psí košík, polstrovaný kůží. Majitele nikde není vidět, tak doufám, že se jen někde koupe a neleží v křoví zavražděný.



Zbytek cesty už proběhl bez příhod i výjimečných obrázků.

VELMI SMUTNÁ STATISTIKA
Slyšel jsem v rádiu velmi smutnou statistiku. Nevím, jestli jsem v té rychlosti ta procenta zachytil úplně správně, redaktorka to ze sebe sypala jako kulomet, ale přibližně souhlasit by měla.

77% žen nesnáší fotografování.
50% žen si na fotce připadá tlustých.
20% žen si připadá vyloženě ošklivých.

Jak beru nejrůznější statistiky předkládané našimi médii s velkou rezervou, tak téhle věřím. Sám mám bohatě zkušeností s tím, jak nerady se některé ženy fotografují a nepomůže žádné ujišťování, že jsou moc pěkné a že si je fotografuju jen pro mou radost.

Viníky téhle neradostné statistiky jsou střelené redaktorky z bulváru, píšící pro peníze denně pět článků, vychvalující bombastickými titulky ty nejvychrtlejší ženy s umělými ňadry. Příkladem budiž článek z bulvárního portálu Seznamu Super.cz Podívejte, na co ulovila německá modelka Toni Garrn Leonarda DiCapria.



Důvod jejich počínání je z obrázku zcela zřejmý - hned vedle je reklama s další "úžasnou" na nějakou zázračnou dietu velká jak půl samotného článku. Za tohle by Super.cz, jeho redaktorky i Seznam.cz, pod který tenhle pitomý bulvár spadá, zasloužily jít na pranýř!!! Protože stokrát opakovaná lež se může našim ženám jevit jako pravda, ale my muži vidíme, že je to jen nehorázná lež a propagace ideálu krásy, který žádným ideálem není!

7. srpna 2013
(středa)

DEN MLÁCENÍ PRÁZDNÉ SLÁMY
Dnešní pracovní den jsem prožil docela příjemně a práce mi šla od ruky docela dobře. Autobus po 14. hodině o prázdninách nejezdí, pěšky se mi nechtělo jít a neměl jsem na to čas, tak jsem ukončil práci o třičtvrtě hodiny dřív a jel autobusem. Slíbil jsem totiž pomoct s velkým úklidem a přeorganizováním pořádku na naší terase, což se během slunečného odpoledne zdárně podařilo a vyvrcholilo dlouhým sezením a povídáním, dokud sluníčko nezapadlo.

HLASOVÁNÍ O DŮVĚŘE VLÁDĚ JIŘÍHO RUSNOKA
Já nebyl v práci ani po celou pracovní dobu, zato naši poslanci dneska byli v Poslanecké sněmovně na hodně dlouhém přesčasu. Přitom měl jejich program jen jediný bod - hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka.

První dějství tohoto divadla se začalo odvíjet ve čtvrtek 13. června. Policie podnikla obrovitánský zátah na úřadu vlády, pražském magistrátu i u některých známých zámožných podnikatelů a lobbistů. Výsledkem bylo několik obvinění z korupce a jednou z obviněných byla i Jana Nagyová - asistentka premiéra Petra Nečase na Úřadu vlády a podle novinových článků nezvolená a nekorunovaná královna, která rozhodovala o tom, kdo bude mít k premiérovi přístup a kdo ne a o mnoha dalších věcech. Do vazebního vězení ji dostalo to, že tajně nechala sledovat manželku Petra Nečase vojenskou rozvědkou, za což byla obviněna ze zneužití pravomocí veřejného činitele.

Myslel jsem si, že to Petr Nečas ustojí, ale opozice, novináři i záporné ohlasy z okolního světa ho nakonec přiměly, aby podal i s celou svou vládou demisi. Volební preference ODS se propadly kamsi do kanálu, opozice proto volala po předčasných volbách, ale vládní koalice dala dohromady 101 poslanců a přála si, aby prezident pověřil sestavením vlády členku ODS Miroslavu Němcovou.

Ten se ale rozhodl mít svou vlastní hlavu a přes bouřlivý nesouhlas vládních poslanců, kteří se nechtěli vzát vlády i opozičních poslanců, kteří chtějí předčasné volby, se rozhodl, že zemi povede úřednická "vláda odborníků". Sestavením vlády pověřil Jiřího Rusnoka.
Jiří Rusnok sestavil vládu, ale k tomu, aby mohla legitimně vládnout, potřebuje důvěru Poslanecké sněmovny. Dnes se tedy "jednalo" o důvěře vládě. Proč "jednalo"?

Protož už všechno bylo dojednáno předem. Poslanci ČSSD a KSČM sice byli svolní vládu Jiřího Rusnoka podpořit, pro byla i většina Věcí Veřejných, ale strana LIDEM, ODS a TOP09 byly ostře proti vládě a svým poslacům vyhrožovali, že kdo bude hlasovat pro vládu, toho okamžitě ze strany vyloučí. Nebylo tedy o čem jednat, mohli si poslanci nekonečné debaty ušetřit, za čtvrt hodinky to ohlasovat a jít někam k vodě. To by ovšem nebylo to správné divadlo. Koho by zajímalo celé představení, nechť nahlédne do stenoprotokolů na adrese http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/057schuz/s057001.htm, do nichž teď nahlížíme spolu.

Začátek schůze byl provázen technickými problémy, způsobenými včerejší bouřkou. Nefungovalo dokonce ani hlasovací zařízení, jak nás upozorňuje předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová:

Musím vás seznámit s technickým problémem, který jsem se teď dověděla. Po včerejší bouřce je nějaký problém s hlasovacím zařízením. Zdá se, že zatím je to teď spuštěno tak, aby mohlo fungovat. Ale musím avizovat dopředu, pokud by se to bohužel nepodařilo zvládnout tak, jak je žádoucí, tak bychom museli případně na nějakou dobu přerušit schůzi a počkat, než se to dá do pořádku.
(...)
Prosím o malý okamžik, než technika nám umožní hlasování.
(Po chvíli čekání.) Dámy a pánové, stalo se to, co jsme si nikdo nepřáli. Je 10 hodin 7 minut, nefunguje nám technika. Nemůžeme hlasovat ani o ověřovatelích schůze.
Vyhlašuji přestávku na 15 minut, tedy do 10 hodin 25 minut.

Technika si však stavěla hlavu i nadále, proto musely zaskočit "skrutátorky" - paní, které hlasy sčítají ručně. Poslanci jim to ulehčili, všichni hlasovali pro navržené ověřovatele schůze, takže počítání bylo snadné.

Ze začátku byli páni poslanci optimističtí, mysleli si, že jednání o důvěře vládě bude jen drobná epizodka a vesele navrhovali na odpolední pořad schůze projednávání zákonů ve třetím čtení "abychom se zbytečně tady nemuseli zdržet do pátku." Komu by se chtělo od pondělí až do pátku chodit do práce, no řekněte.

Panu poslanci Skokanovi je však teplo už teď a proto navrhuje odročení schůze z důvodu, že nebyly pozvánky na ni doručeny některým poslancům 5 dnů předem. Jeho projev náhle utíná umlknutí reproduktorů, předsedající pan Zaorálek vypnul mikrofon. Poté ještě uvádí jako důvod pro odročení to, že nebyly informováni kluby, výbory, předsedové, uklizečky a jiné důležité instituce. Poté je schůze na 5 minut přerušena.

Než mohlo dojít k hlasování o návrhu odročit schůzi o 10 dnů, vchází za zvuků nádherných Fanfár z opery Libuše Bedřicha Smetany do sněmovního sálu prezident republiky Miloš Zeman. Poslanci mu však neříkají "Tak, milý pane prezidente, právě se chystáme odročit schůzi o deset dnů, takže si pěkně sbalte kufříček a vraťte se zpátky na Hrad.", naopak okamžitě dostává slovo a pronáší svůj projev.

V něm věcně a logicky shrnuje důvody svého počínání a musím říct, že se mi jeho projev moc líbí. Na žádnou diskusi není pan Zeman zvědavý, tak hned poté Sněmovnu opouští a program, přerušený jeho projevem, může po přestávce pokračovat hlasováním o návrhu na odročení. Hlasování provázejí zmatky.

Prosím tedy, kdo je pro odročit jednání Sněmovny? Prosím, spočítejte to. Kdo je pro odročení jednání Sněmovny, zvedněte ruku. Já se omlouvám, nemusíte hlasovat, položte ruce, protože se musím nejdřív zeptat na přítomné.
Takže nyní poprosím, kdo je přítomen, ať zvedne... Stav přítomných. Kdo je přítomen, ať zvedne ruku. (Pobavení v sále.) Ne, ne! Kdo je přítomen, můžete sedět, to nebylo zcela vážně. Skrutátorky ať tedy sečtou přítomné. Jenom mi sdělte, že už to máte.

Paní skrutátorky svůj nelehký úkol zvládly a pana Skokana čekalo nepříjemné překvapení - ve dvou hlasováních smetli poslanci jeho návrh ze stolu a on si tedy nemůže odskočit k vodě, představení pokračuje.

Následně se hlasuje o několika návrzích - na to, aby se i po 14. hodině smělo hlasovat o zákonech ve třetím čtení i o projednávání několika konkrétních zákonů. Paní skrutátorky už z toho musejí chudinky být celé tumpachové, proto všichni s povděkem přijímají zprávu, že hlasovací zařízení už funguje. Předseda Lubomír Zaorálek všechny odhlašuje, poslanci se přihlašují svými kartami a následně napevno schvalují pořad schůze. Teď už může oficiálně začít její první bod - Žádost vlády České republiky o vyslovení důvěry.

Vzápětí předstupuje před poslance pan premiér Jiří Rusnok. Ten ve svém projevu shrnuje úspěchy minulé vlády:

Hospodářský výkon České republiky klesá již šest čtvrtletí po sobě, počínaje posledním čtvrtletím roku 2011. Bohužel není vůbec jisté, že tento pokles tímto současným čtvrtletím skončí. Může tak být i do budoucna. Vláda, která se nazývala vládou rozpočtové odpovědnosti, nám tedy bohužel zanechala relativní nejrychlejší zvýšení státního dluhu v naší moderní historii. Prožíváme také politickou krizi. Vláda takzvaného boje proti korupci rozhodně nezabránila tomu, aby pokračovalo vyvádění veřejných peněz do soukromých kapes. A to vše má bohužel za následek všeobecnou krizi důvěry občanů, všeobecnou krizi odpovědnosti, která oslabuje výkonnost a kvalitu správy naší země.

Nevím, jestli všechno bylo jen černé a určitě vše nebylo jen vinou vlády Petra Nečase, každopádně to zajímavě kontrastuje s Volebním programem ODS, jak jsme si ho spolu před volbami četli... a myslím, že až budou nové volby, volební program ODS hodím rovnou bez čtení do tříděného odpadu.

Poté pan Rusnok v dlouhém projevu shrnuje všechno, o co by vláda usilovala a o co by se snažila. Bylo by to pěkné, ale za 10 měsíců by se z toho dalo stihnout jen hodně málo a to i kdyby zkorumpovaní poslanci neházeli vládě klacky pod nohy.

Jednání Sněmovny je poté polední přestávkou přerušeno na hodinu a půl a pokračuje se v půl třetí.

Poté se rozproudila velká poslanecká diskuse.

Pan Benda z ODS kritizoval projev prezidenta, obviňoval ho, že si vykládá Ústavu po svém a vysmíval se panu Rusnokovi a jeho programovému prohlášení, že na to, co v něm slibuje, by jeho vládě nestačilo ani 20 let.

Paní Kateřina Klasnová z Věcí Veřejných kritizovala minulou vládu, její politikaření i krytí a podporu korupce a vyjádřila podporu vládě Jiřího Rusnoka. S mnoha věcmi z jejího projevu souhlasím, ale nejvíc s touto:

Že se dnes pan Kalousek nebo pan Marek Benda staví strážcem demokracie proti despotickému prezidentovi, který koná v mantinelech Ústavy, je podle mě hořce úsměvné. Seznam jejich hříchů proti parlamentní demokracii by nebyl krátký. Je neuvěřitelné, jak se dokážou někteří poslanci vzchopit, když jim někdo sahá na jejich hračky. Škoda, že zapálené úsilí těchto zákonodárců není vidět ve chvílích, kdy jde o zájmy země a jejích obyvatel, a tedy o skutečnou demokracii a zájmy těch, kdo si své zástupce v parlamentu zvolili.

Předseda TOP09 pan Karel Schwarzenberg, neúspěšný kandidát na prezidenta, ve svém projevu kritizuje prezidenta současného, jeho postup při jmenování této vlády a zveličuje ulepenou "většinu" 101 poslanců. Zažili jsme už vládu, založenou na takové "většině" a ta víc politikařila než vládla, protože vždycky se našel nějaký poslanec, který chtěl vyhrožováním, že nebude hlasovat stejně jako 100 ostatních poslanců něco vytřískat. Zaujalo mě i tohle.

Je ale otázka, jestli my jako poslanci zvolení chceme nečinně přihlížet, nebo dokonce podporovat tento vývoj věcí. Mohu si představit, to je naprosto legitimní, že jsou přívrženci prezidentského systému, jak vládne ve Spojených státech, v mnoha jihoamerických republikách, v Evropě ve Francii, na tom není jakožto takovém nic zlého. Ale pak je k tomu potřeba změna Ústavy. To není možné zavést plíživě tím, že se označují ústavní zvyklosti jakožto idiotské a nedbá se o zavedený pořádek jak v prezidentském úřadu, tak v tomto parlamentu. Buď se rozhodneme změnit Ústavu, pak ať někdo přijde sem, podá návrh na změnu, ústavní změnu v prezidentský systém, budeme o tom hlasovat. To je naprosto legitimní postup. Ale pokoutně to zavést, to je věru nedůstojný stav České republiky.

Rozhodně nevím, proč by o tak zásadní otázce měli hlasovat zkorumpovaní politici ve Sněmovně. Výsledek už by totiž byl znám předem - samozřejmě, že by hlasovali proti. Takovouhle otázku by mohlo rozhodnout jen referendum všech občanů.

Ale pod tahle slova bych se mohl podepsat:

Dámy a pánové, bylo by krásné, kdybychom jednou, aspoň jednou během doby, kdy jsme volení poslanci, překonali hašteření, stranické předsudky a fetiše jako levice a pravice. Všichni víme, že ve skutečnosti cíle, charakter politiků a taky celkem hospodářská politika není velice odlišná mezi sociální demokracií a pravicovými stranami.

Totéž si myslím i já, ale pak je o to větší problém vybrat komu dát svůj hlas ve volbách.

Jinak mi ale připadá projev pana Schwarzenberga hodně demagogický - z prezidenta Zemana dělá div ne diktátora, co by chtěl zrušit Sněmovnu a vládnout autokraticky sám. Moc se mi jeho projev nelíbil, i když to je možná i tím, že - proč to nepřiznat - je strana TOP09 mou nejneoblíbenější stranou a to hlavně vinou Miroslava Kalouska, který je pro mě symbolem korupce, rozkrádání a bezuzdného obohacování sebe a druhých na úkor státu a jeho občanů.

Bohuslav Sobotka z ČSSD kritizuje vládu Petra Nečase a lobbuje za rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb. Ani trochu se jeho postoji nedivím. I já si myslím, že by to byl asi nejlogičtější postup - ale bohužel si nedělám iluze, že to bude naší zemi prospěšné. ČSSD už nám v minulosti dokázala, co dokáže a předváděla prakticky to samé, co teď vláda ODS a TOP09. Nejlepším řešením by byly nové volby, ve kterých by lidé konečně hlasovali pro jiné lidi, než jací jsou ve Sněmovně teď. Ale ono to bude určitě tak, jako vždycky a i v příštím volebním období se nám budou do očí chechtat lidé jako Miroslav Kalousek, Pavel Bém, Bohuslav Sobotka a jim podobní, kteří mají za sebou pestrou minulost, plnou předražených zakázek, podporu hazardu, kouření, lichvaření a exekuční mafie.

Poté vystoupil se svým projevem pan Vojtěch Filip z KSČM. O tomhle se v médiích nepovídá:

Arogance bývalé vládní koalice trvá i dodnes. Jak si jinak vysvětlit, co se tady odehrálo při hlasování o programu této schůze? Tady dva roky i více leží návrhy zákonů z opozice, ale vy si takzvanou stojedničkou prosadíte svůj vlastní návrh do pořadu této schůze a návrh, který tady byl na obranu učitelů, potopíte a myslíte si, že to je vládnutí. To je pouze výraz arogance moci! Jestli si opravdu myslíte, že občané si přejí, abyste ani nejednali o problémech, které opozice naznačuje, tak to jste na velikém omylu. Kdysi vládní koalice, ať byly sociálnědemokratické s Unií svobody, lidovci nebo bývalá koalice Mirka Topolánka se Stranou zelených, samozřejmě alespoň připustila jednání o návrzích a měla buď tolik síly, že je zamítla, anebo připustila, aby byly projednány a schváleny. Vy se vůbec bojíte toho tématu, které tady opozice předloží. A divíte se, že jste skončili v politické krizi, pádem vlády, vlády ostudy České republiky.

Pan Vojtěch Filip kritizuje vládu a lobbuje za předčasné volby. Byl bych ochoten KSČM podpořit svým hlasem ve volbách. Má z minulosti co napravovat a není prolezlá lobbisty a mafiány. Na druhou stranu mám strach, aby se nechovala až moc populisticky a také mám strach z některých lidí v ní, kteří by se mohli chovat tak, jako před rokem 1989.

Faktická poznámka pana Josefa Cogana z TOP09 by se výborně vyjímala v každé učebnici demagogie.

A jsem jenom zvědavý, jak řekl kolega tady, že možná v únoru, možná v březnu uvidíme, až tady bude ta samá vláda, která nebude mít důvěru a která otázku, jakou bude mít legitimitu. Buď bude mít legitimitu nula hlasů Poslanecké sněmovny, anebo bude mít legitimitu třeba 90 hlasů Poslanecké sněmovny, byť to nebude většina. Buď to bude v rozporu článkem 5 Ústavy, protože nebude mít většinu. Ale já jsem jenom zvědav, kdo z vás tady a v Senátu bude odvážný tak, že podá spolu s námi, doufám, s těmi, co chráníme parlamentní demokracii a budeme doufám chránit, v takový okamžik, ústavní žalobu. Kdo z vás bude mít tu odvahu, anebo kdo bude tak zbabělý a potom se zas bude třást před tím prezidentem a ani nenechá přezkoumat Ústavní soud (upozornění na vypršení času), jestli to je v rozporu s ústavním pořádkem, nebo ne. Jsem na vás zvědavý.

Pokud Sněmovna dnes v hlasování vládě důvěru nedá, pochybuju, že Miloš Zeman půjde proti zákonům a bude trvat na její legitimitě. Pan Cogan to však má za hotovou věc.

Na mnohem vyšší úrovni je projev pana Lubomíra Zaorálka z ČSSD. Ten říká přesně to, co si myslím i já:

Shodněme se, že tady je společný problém, který má tahle země a ty miliony lidí, kteří tady žijí. A my tady jsme proto dnes, abychom tenhle problém pomohli řešit, ne abychom se tu zablokovali do dvou skupin, takhle se zabetonovali a řekli si: a my máme 101 a přes to nejede vlak! Nezlobte se na mě, přátelé, ale to přece je věc, kterou vám v téhle zemi zopakuje kdekterý občan, že vaše stojednička je pochybná! Já nechci být nijak agresivní, tak vám nebudu říkat důvody, proč tam máte slabiny v té stojedničce, ale jako bylo málo těch 118, jako se ukázalo být málo těch 118, tak je dneska málo těch 101 na to, aby tu byla stabilní vláda, na to, aby to byla šance situaci v zemi změnit, která je špatná a která je zlá!

JInak shrnuje současnou situaci a nabádá ke konci politikaření a větší snaze současnou situaci nějak vyřešit.

Pan Vít Bárta z Věcí veřejných tvrdě kritizuje projev Karla Schwarzenberga, skoro až příliš tvrdě na můj vkus. Kritizuje i obviňování prezidenta z porušování Ústavy a přimlouvá se za vypsání předčasných voleb. Trochu mě to překvapuje, protože v nich Věci veřejné mají těžko naději na úspěch.

Pan Jiří Paroubek z LEV 21 mluví dlouho, ale jeho projev je poměrně nevýrazný. Kritizuje vládu Jiřího Rusnoka, upozorňuje na její možné propojení s ODS i Rusnokovy nápady, prezentované v minulých letech v médiích, jako třeba zvýšení DPH. Kritizuje jednotlivé ministry i programové prohlášení. Na závěr mu zatleskají asi čtyři poslanci v sále.

Pan Zdeněk Stanjura ve svém projevu načal téma, o kterém ve volební kampani před předčasnými či řádnými volbami uslyšíme ještě mnohokrát: "Komunisté = satan černý chlupatý":

Nemělo by zapadnout, že poprvé od roku 1989 se dnes vládními poslanci stane celý klub KSČM. V politice, ale i v životě je vždy jednodušší vystupovat proti něčemu nebo proti někomu. Když jste proti někomu nebo proti něčemu, tak mnozí mají stejný názor, aniž by vás cokoli spokojovalo. Takže vyčítat někomu, že je s někým v opozici, nemá žádný smysl. Každý v opozici na městě, na kraji, v Poslanecké sněmovně nebo v Senátu je z různých důvodů, proč nehlasuje pro konkrétní vládu, konkrétní koalici.
Mnohem těžší jak v politice, tak v životě je být pro něco nebo pro někoho. Tady ti, kteří hlasují pro něco či pro někoho, se logicky stávají partnery či spojenci. Takže dnes se stanou vládními poslanci mimo jiné Miroslav Grebeníček, Marta Semelová, Stanislav Grospič či Vojtěch Filip. A ti, co budou hlasovat stejně jako oni, se logicky stávají jejich partnery a spolupracovníky. Takže do vládních poslaneckých lavic nepřivedl komunisty ani Jiří Paroubek, jak předpovídali, ani Bohuslav Sobotka, ale Jiří Rusnok a jeho, či vlastně prezidentovi lidé.

Následně dělá z vlády Jiřího Rusnoka komunisty, nevybíravě kritizuje a zveličuje "většinu" 101 hlasů. Tenhle projev se mi nelíbil.

Pan poslanec Michal Babák z Věcí veřejných nás seznamuje s tím, jak funguje demokracie v podání TOP09 a Miroslava Kalouska:

Já jako kdysi rebelující člen vládní koalice mám právě zkušenosti s Finančněanalytickým útvarem a věřte, užil jsem si své. Právě z Finančněanalytického útvaru zhruba před dvěma roky jakoby záhadně unikl vykonstruovaný kompletní spis, jakési trestní oznámení do Mladé fronty DNES. Začal mediální trestněprávní a samozřejmě i kontrolní hon na mě a všechny společnosti se mnou spojené. Činily se hlavně finanční úřady - rovněž spadající pod ministra financí. Kompletní ekonomický striptýz jsem nakonec obhájil před všemi finančními orgány i policií. Bohužel můj vnější mediální obraz byl těžce poškozen, ale vnitřně mě to posílilo. Nepláču. Nejsem zdaleka jediný, na koho aparát mocného Kalouska upřel své laskavé oko a ukázal mu, že i když nic neprovedl, měl by držet hubu a krok.

Dovolte mi ocitovat kousek textu:

Není nic, co by takovému duševnímu loupežnému rytíři nebylo vhod, aby se dostal ke svým povedeným cílům. Bude čmuchat do nejsoukromějších rodinných záležitosti a nedá pokoj dříve, dokud jeho instinkt vyhledávání lanýžů nevyhrabe nějaký neblahý případ, jež je pak určen k tomu, aby učinil konec nešťastné oběti. A nenajde-li se přes důkladné očmuchávání ani ve veřejném a ani v soukromém životě vůbec nic, sáhne takový chlapík prostě k pomluvám, v pevné víře, že vždycky něco na oběti ulpí a že stonásobným opakováním nactiutrhačných řečí, o které se postarají jeho kamarádi ve zbrani, je oběť ve většině případů znemožněna, při tom tito lumpové nepodniknou nic z věrohodných a pro jiné pochopitelných důvodu.

Tento citát pochází z knihy Adolfa Hitlera Mein Kampf, z kapitoly III. Všeobecné politické úvahy z mé vídeňské doby. V této kapitole autor jako správný demagog především kritizuje nešvary - v tom má v dnešním dni spoustu zdatných následovníků - a to především nešvary parlamentní demokracie. Kapitola byla byla napsána před necelými devadesáti lety a plyne z ní smutná pravda - demokracie za 90 let není o nic lepší! Největším nepřítelem demokracie v České republice není prezident Zeman, ale ti, kteří nám tu dneska nejhlasitěji vyřvávají o tom, jak je demokracie ohrožena a předstírají, že jsou jejími neohroženými obránci. Ti svou lhostejností a zneužíváním demokracie k vlastnímu obohacení pokládají červený koberec na cestu případnému novému Adolfovi Hitlerovi.

Stranou nezůstává ani pan Miroslav Grebeníček z KSČM, který kritizuje ODS, připomíná velké demonstrace a nespokojenost lidí s vládou Petra Nečase, podporuje vládu Jiřího Rusnoka, ale rozhodně není ani proti rozpuštění sněmovny.

A tak dále a tak podobně. Dalo by se takhle pokračovat ještě dlouho, ale asi by další čtení bylo jen mlácením prázdné slámy a zbytečným prodlužováním příspěvku, který měl být jen krátký, ale úplně zbytečně nakynul. A tak jen konstatujme, že ještě několik hodin se poslanci bavili tímto divadlem - jedni kritizovali minulou vládu a horovali za předčasné volby, druzí kritizovali tu, která dnes žádá o důvěru a zdůrazňovali, že většinu mají ONI, tak ONI budou vládnout. Pořádně se u toho rozpálili a nakonec z toho bylo to, čemu se v diskusích na Internetu říká "flame war" - plamenný boj.

Chvíli po sedmé hodině ovšem přišlo velmi nepříjemné překvapení pro ODS a TOP09. Vystoupil totiž pan Radim Fiala z ODS s tímto prohlášením:

Vážený pane premiére, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dnes hlasujeme o důvěře pro vládu, která vznikla s deklarovaným cílem přivést tuto zemi k předčasným volbám. Dnes je ale zřejmé, že předčasné volby narážejí na odpor významné části Sněmovny. Strach voličů se kombinuje se zoufalým steskem po ztracené moci. Český volič je svědkem politického přetahování v situaci, kdy je země v hluboké krizi. Představa, že lékem na krizi je návrat vlády bývalé koalice, je absurdní, a kdo jí věří, musel se uhodit do hlavy.
Záměrně vynechávám označení bývalé koalice jako pravicové, neboť pravicovosti zde bylo jako šafránu. Zároveň odmítám projekt, že nám z krize pomůže silná úřednická vláda a Sněmovna bude chvíli nečinně přihlížet. Osobně považuji pana premiéra za člověka na svém místě a za renomovaného ekonomického odborníka. Přesto držím jasný názor, že Česká republika dnes především potřebuje nové volby a novou politickou reprezentaci. Pokud vláda jde tímto směrem, nepotřebuje důvěru Sněmovny.
Nepřipojím se k žádnému automatickému odmítání kroků vlády pana Rusnoka, ale dnes se hlasování o důvěře nezúčastním. Odpovědnost za případnou vládu vlády bez důvěry a prohloubení krize mají ti, kteří odmítají předčasné volby. Chci znovu vyzvat Sněmovnu ke krokům vedoucím k předčasným volbám. Děkuji. (Potlesk z řad ČSSD.)

Před 21. hodinou začalo hlasování o návrhu: Sněmovna vyslovuje důvěru vládě Jiřího Rusnoka. Probíhalo tak, že postupně každý poslanec vstal a řekl "Pro návrh", "Proti návrhu" nebo "Zdržuji se". V průběhu hlasování odešli poslanci Roman Pekárek, Miroslav Petráň a Karolína Peake a nehlasovali. Nehlasoval ani poslanec David Rath, protože je v base.

Zdá se, že je hlasování u konce...

A tedy podle mých záznamů bychom měli hlasovat všichni, ale já se ptám, zda všichni...? (Poslanci gestikulují, že paní posl. Strnadlová nebyla čtena.) Paní poslankyně Strnadlová? Pardon, promiňte, jestli jsem přehlédla. Paní poslankyně Strnadlová, moc se vám omlouvám. Prosím. (Pro návrh.) Pro návrh. Stejně se ještě chci zeptat, zda všichni poslanci, poslankyně byli čteni, případně zda nejsou nějaké pochyby k průběhu hlasování. Přečteni tedy byli všichni a pochyby žádné nejsou.

Po pětiminutové přestávce ověřovatel pan Marek Benda přečetl výsledek hlasování:

Vážená paní předsedkyně, vážený pane předsedo, dámy a pánové, konstatuji, že bylo přítomno 193 poslankyň a poslanců, pro návrh hlasovalo 93 poslankyň a poslanců, proti návrhu hlasovalo 100 poslankyň a poslanců. Konstatuji, že tento návrh nebyl přijat. (Spontánní potlesk v řadách koalice.)

Hlasování tedy skončilo tak, jak se všeobecně očekávalo. Poslanci tedy diskutovali celý den naprosto zbytečně. Ale řekněte, jaké by to bylo divadlo, kdyby se jen hlasovalo a byl by konec? To by bylo, jako by přišel herec na jeviště, druhému řekl "Já vím, žes ho zabil.", druhý se kajícně přiznal, pak se oba poklonili a opona šla dolů.

Ovšem jedno překvapení tohle divadlo přece jen přineslo. Poslanci ODS a TOP09 několik hodin zdůrazňovali svou většinu ve Sněmovně, přičemž se tato většina rozpadla ještě ten den jako domeček z karet. Po vyhlášení výsledků tedy vystoupil poslanec Petr Gazdík s tímto prohlášením:

Vážená paní předsedkyně, milé kolegyně poslankyně, milí kolegové poslanci, vážená vládo. Dovolte mi, abych vás seznámil s usnesením poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové.
Poslanecký klub TOP 09 a Starostové se na základě svých předešlých vyjádření rozhodl, že podpoří předčasné volby.
Tady je podpisová listina 42 poslanců poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové pro svolání mimořádné schůze s tématem rozpuštění Sněmovny.

Krátce nato byl dnešní jednací den ukončen a páni poslanci a dámy poslankyně mohli vyrazit oslavovat, pít na smutek... nebo jen prostě domů spát.

10. srpna 2013
(sobota)

DEN RADOSTI Z KRÁSNÉ ARCHITEKTURY
Dnešní sobota je jako malovaná - sluníčko se směje na vymetené obloze a vypadá to, že bude další krásný letní den. Co si přát víc?

Nepřejeme si nic a vyrážíme spolu do Středních Čech. Prvním zajímavým místem, na které se podíváme, bude zámek Radim, který stojí blízko města Pečky, zhruba na jihozápad od Poděbrad.



Je to pěkný renesanční zámek, postavený počátkem 17. století v renesančním stylu. Je to zámek soukromý, jeho majitelem je pan Antonín Dotlačil, který zámek nechal opravit a opravy probíhají dosud. Zámek má i svou internetovou stránku, najdeme ji na adrese http://www.zamek-radim.eu.

Úvodní stránce vévodí velký podnadpis, říkající, že Radim je "Zámek, který vás překvapí". Titulek je to pravdivý, i když u mě tak úplně nevystihl pocity, které jsem při jeho prohlídce měl. Zámek Radim mi totiž naprosto vyrazil dech!

První překvapení čekalo hned v pokladně - v obvyklé pokladně se prodávají vstupenky, pohledy, knížečky, sem tam nějaké suvenýry, džbánky, lesní sklo a podobně. I tady se samozřejmě prodávají vstupenky - můžeme si zaplatit vstupné do "Reprezentačních místností", vstupné do kuchyně a technických prostor zámku - nu a pokud s sebou máme děti, můžeme jim zaplatit speciální dětský okruh, kde se jim dostane srozumitelného, stravitelného a záživného vyprávění.
Kromě pohledů je však v pokladně k výběru i množství starých knih z několika regálů, je to takový malý antikvariát. Nejen knihy v nich však jsou, nacházím tu postupně i krabici starých pohlednic, mě však zaujmou staré mapy. Bohužel na té, kterou jsem si vyhlédl, chybí cena a průvodkyně samy nesmí cenu stanovit, tak ji musím oželet.

Prohlídka začíná, my vcházíme do první místnosti a já asi po vstupu silně připomínám tele u nových vrat.



Zámek přecházel z ruky do ruky, pak tu byl desítky let národní výbor... zámky s takovou historií nebývají přecpané nábytkem. Za doby vlády socialismu se prováděly velké svozy historického nábytku, při tom se ledacos poztrácelo nebo zničilo. Co zbylo, to si postupně rozebrali zaměstnanci, náhodní návštěvníci nebo se to prostě vyházelo jako nepotřebné haraburdí. Takové zámky bývají většinou přehlídkou poloprázdných místností. Ani na Radimi současnému majiteli žádný nábytek nezbyl, ale on je asi dostatečně zámožný na to, aby si nějaký nakoupil na uměleckých aukcích po celém světě. A nekupuje nábytek jen tak ledajaký.

Protože se článek zase jednou protáhl, budeme spolu dále zámkem putovat v rubrice Vandrování v článku Zámek Radim - perla renesance.

Naše další cesta vede z Radimi do krásného historického města Kouřimi. Přímo na jeho obrovském náměstí, obklopeném historickými domy, stojí nádherný gotický kostel.



Kostel je tak starý, že jeho stavitelé používali prvky gotiky, ale něco i ze staršího románského slohu.



Každý kousek kostela je něčím zajímavý.



A protože je zajímavý, můžeme si v sousední budově Městského muzea koupit vstupenku a nechat se provést jím, i vedlejší renesanční zvonicí, kterou začneme.



Na zvonici je přesně to, co byste v ní čekali. Hodně schodů nahoru a nahoře složité trámoví a velká okna s dřevěnými žaluziemi, kterými se nedá koukat. Hlavně tam jsou ale zvony - jeden obrovský a jeden menší. To by takové překvapení nebylo, překvapí však fakt, že jsou srdcem nahoru. Tak zavěšené zvony známe třeba z Rovenska pod Troskami, kde jsou tak prý zavěšené za trest a proto se jim říká Rebelantské zvony. Je to však asi jen pověst - takhle se kdysi zvony zavěšovaly běžně, protože to šetří zvoníkům síly při rozhoupávání. Oproti tahání za lano je to ale zvonění dost nebezpečné - na závěsu zvonu jsou z každé strany jedno dřevo, na které dva zvoníci šlapou a tím udržují zvon rozhoupaný. Obrovský zvon se houpe jen pár centimetrů od vás a stačí jen chybička, abyste ztratili rovnováhu a mnohasetkilomgramový zvon vás těžce zraní. Zranění bylo tolik, že nakonec Marie Terezie tenhle způsob zvonění zakázala a zvony se od té doby zavěšují srdcem dolů.

Scházíme ze zvonice a čeká nás kostel. Ten vypadá uvnitř monumentálně - jednu hlavní loď a dvě boční zastřešuje krásná gotická křížová klenba, zakončená zdobenými konzolami. Nejzajímavější je chór, kde stavitelé nechali ve zdech zřídit velké množství gotických sedilií - oblouků, které sloužily k sezení osobám duchovního stavu, stejně jako později chórové lavice. Zajímavé je i to, že všechny architektonické prvky v kostele jsou velmi pestře malované - výmalba však nepochází z doby gotiky, ale až z doby novogotických úprav z 19. století. Bohužel je tu zakázáno fotografovat.

Podívali jsme se na oltář, podívali jsme se do bočních lodí i do transeptu - v běžných kostelích nic moc dalšího už k vidění nebývá, ale ne tak v kouřimském kostele sv. Štěpána. Tam se to nejkrásnější skrývá za malými dvířky v postranní lodi. Sestoupíme po několika kamenných schodech a ocitneme se ve fascinující prostoře - kryptě sv. Kateřiny.



Krypta je ve skutečnosti trochu zavádějící výraz, nejsou tu žádné rakve, ani tu mrtvé nic nepřipomíná. Je to spíš taková skrytá kaple, nejsvětější prostor v kostele přístupný kdysi jen vyvoleným... nebo prostě první dostavěná prostora, kde se sloužily mše - přesný účel téhle prostory už nikdo nezná. Je však fascinující hned z několika důvodů.



Z bohatě profilovaného a zdobeného středového sloupu vybíhají na všechny strany štíhlá žebra ke zdobeným svorníkům, který je každý jiný. Z každého svorníku pak pokračují další dvě žebra ke zdobeným konzolám ve zdech. Tenhle hvězdicovitý systém se třemi žebry z každého svorníku tu byl použitý poprvé v kontinentální Evropě, starší je jen ve Velké Británii.
Průzkum a oprava na konci 20 století odhalily staré gotické malby - příběh svaté Kateřiny na zdech a na klenbě anděly, hrající na nejrůznější hudební nástroje - trumšajt, fidulu, triangl, dudy, malé varhánky, žaltář neboli psaltérium a další. Úžasné a nádherné místo to je, až tu po mě běhá mráz.



Vycházíme ven na pěkné a příjemné náměstí kouřimské a čeká nás další zajímavé místo - Městské muzeum.

To má své sídlo v prastarém domě přímo uprostřed obrovského kouřimského náměstí, někdejší radnici. Najdete tam to, co je v městských muzeích obvyklé, tedy expozici o historii města Kouřimi. Ta ale rozhodně stojí zato, protože Kouřim je místo s historií prastarou a zajímavou.



Nad městem Kouřimí je protáhlé návrší, které je dodnes obehnané valy. Tady, uprostřed úrodné nížiny, žili lidé už v době, kdy v Egyptě ještě ani nestály slavné pyramidy. Střídaly se tu různé kultury, žili tu i Keltové a v 6. století sem přišli Slované, konkrétně kmen Zličanů. Ten využil starší opevnění a postavil si tu mohutné a dobře opevněné hradiště. Z něho potom jeho vládci vládli celému rozlehlému kraji. Mapa naší země tehdy vypadala úplně jinak než dnes.



Celé území bylo rozděleno do několika samostatných kmenových území, jejichž vládci spolu nezřídka i vedli války a proto po celém území Čech rostla dobře opevněná hradiště, která však spíš než předchůdci hradů byla předchůdcem opevěných měst. Plocha hradiště byla obvykle hodně velká a bylo v něm kromě sídla pána i posvátné území zasvěcené bohům a také tu stály řemeslné dílny i spousta domů - jako ve skutečném městě.

V průběhu času se kmenová knížectví dostala pod vliv rodu Přemyslovců, ale stále si zachovávala relativní samostatnost a nezřídka se proti Přemyslovcům i bouřila a bojovala s nimi. Přitrž tomu učinil ohněm a mečem kníže Boleslav I., kterého sice známe hlavně jako vraha jeho bratra, knížete Václava, ale který byl vlastně skutečným zakladatelem českého státu, protože postupně dobyl všechna kmenová knížectví a celé území sjednotil. Čechy byly za jeho vlády mocná říše a sám Boleslav vládl obrovskému území, sahajícímu až k dnešnímu Kyjevu. Jeho potomci však tak úspěšní nebyli, o většinu území přišli a byly časy, kdy přišli i o Moravu a museli o ni s polským králem tvrdě bojovat, než to vzdal a vrátil ji. To už je ale jiný příběh.

Při tomto sjednocování padla za oběť i Stará Kouřim a nikdy už více nepovstala z ruin. Přemyslovci založili v jejím sousedství nové hradiště, ale i to v průběhu věků zaniklo. Místo však nezůstalo dlouho opuštěné - v údolí blízko řeky vznikla nejprve vesnice a pak nádherné opevněné město, kterým byla dnešní Kouřim.



Model středověkého města, který v muzeu mají, je obrovský, krásný a detailní. Kromě Kouřimi tu vidíme i sousední městečko Klášterní Skalici a můžeme obdivovat, jak tehdy vypadal tamní klášter.



Kdyby se takhle dochoval do dnešních dnů, byla by to jedna z nejúžasnějších gotických památek celých Čech - klášterní budovy s hrotitými okny s nádhernými kružbami a obrovský a zdobený klášterní chrám, srovnatelný svou velikostí a krásou s Chrámem svaté Barbory v Kutné Hoře. Chrám však ještě nebyl ani úplně celý dostavěný, když přišly husitské války, při nichž byl klášter vypálen a pobořen. Po válce byl obnoven, ale brzy opět zanikl a zpustl. Naposledy byl obnoven po třicetileté válce, ale Josef II. ho zrušil a budova konventu byla přestavěná na zámek. Z toho se později stal zemědělský dvůr, kterým je někdejší klášter až do dnešních dnů. Truchlivým pomníkem dávné velikosti a krásy je část jediného obrovského opěrného pilíře chrámu, který se dochoval kousek od někdejších klášterních budov.

Jinak nás Městské muzeum prostřednictvím mnoha exponátů a povídání seznamuje s historií Kouřimi až do dnešních dnů.



Vycházíme zpátky na náměstí, obklopené historickými domy.



Je to obrovské náměstí a v jeho středu je parčík s pěknými stromy i obrovským balvanem.



A najdeme tu i Geografický střed Evropy.



Je to zajímavé místo, označuje, že v polích blízko Kouřimi je průsečík 50 rovnoběžky severní šířky a 15 poledníku východní délky. Tam by ho ale asi málokdo hledal a vandalové by si mohli zgustnout, tak ho radši umístili tady na náměstí. Tenhle střed si vypočítali astronomové a počítají od něho přesně čas pro sledování nebeských úkazů.

Jinak to ale se středem Evropy není vůbec jednoduchá. Kde je střed pravidelného kruhu, v tom se zpravidla netápe, ale Evropa má k pravidelnosti daleko a proto jde k jeho hledání přistupovat různě. Co člověk, to střed Evropy. Výsledkem je, že je těch zaručeně nejpravějších středů Evropy doslova nepočítaně.



Zajímavý článek o středech Evropy je třeba na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Střed_Evropy nebo na adrese http://cestovani.idnes.cz/kde-v-cesku-lezi-stred-evropy-prekvapiva-zjisteni-nasi-detektivni-mise-13x-/po-cesku.aspx?c=A101106_1478573_igcechy_tom.

Náměstí v Kouřimi vám může být vzdáleně povědomé i když jste tu nikdy nebyli. Není to však žádné záhadné déja vu, je to proto, že se tady natáčel vydařený a oblíbený seriál Bylo nás pět, inspirovaný částečně stejnojmennou knihou Karla Poláčka.

Kouřim má však ještě jednu velkou středověkou pamětihodnost a tou je z velké části dochované středověké opevnění.



Bohužel však na rozdíl od opevnění v Poličce, Tachově nebo Nymburce je opevnění v Kouřimi obklopené zahradami, takže ho často vidíme jen přes záplavu stromů a keřů, zaparkovaná auta, nejrůznější hromady dřeva nebo střechy kůlen.



Přesto jsou hradby dochované obdivuhodně, někdy i se střílnami a zbytky stínek cimbuří, někde se dochovala i vysoká parkánová zeď před hradbou a to se vidí skutečně málokde.



Zachovala se i jedna z bran - Pražská brána.



Dole u řeky se zachovala neuvěřitelně mohutná bašta, která kdysi chránila další městskou bránu, zvanou Kolínská, jenž bohužel byla v 19. století zbořena.



Sluníčko zapadá, je čas krásnou historickou Kouřim opustit. Není to však určitě navěky - příliš mnoho tu zůstalo dnes neprohlédnuto - skanzen, hradiště stará Kouřim a pověstmi opředený Lechův kámen. Tak někdy příště na shledanou.

19. - 23. srpna 2013
(pondělí - pátek)

TÝDEN ZPĚVU
Léto začíná dostávat trochu smutnou příchuť. Naši předkové říkávali, že "Svatý Vavřinec jest první podzimec." - a skutečně mám pocit, že letos jim to vyšlo a od 10. srpna začal o sobě nenápadně dávat vědět podzim. Vstával jsem za světla... a po pár dnech jsem začal vstávat za tmy a teď už za tmy i vyrážím na cestu do práce. Utichl večerní křik rorýsů, vlaštovičky a jiřičky urychleně učí druhé mladé létat a začínají se houfovat na drátech. Příroda čím dál více tichne a když jsem tak tenhle týden ve čtvrtek pozoroval stromy na červených skalách v Klášterské Lhotě, připadalo mi, že listy některých z nich začínají být malinko světlejší. Večer se začíná rychle ochlazovat a jen kobylky pilně koncertují a přispívají tak k typické srpnové atmosféře.

Já ale tenhle týden neměl ani trochu smutnou a melancholickou náladu, právě naopak, měl jsem náladu na zpívání. Možná k ní přispěl řidič pan Meluch, který mi na konci předcházejícího týdne tvrdil, že přestanou jezdit - pravděpodobně vinou chystané opravy silnice - po silnici kolem papírny. Začal jsem proto chodit pěšky a i když autobus zjevně jezdí jako normálně a nejsou žádné známky toho, že by oprava měla začít, nepřestal jsem. Navíc jsem chodil pěšky i domů, výsledkem bylo, že jsem za týden nachodil 40 km.

Vyráběly se velké zakázky, práce mi šla od ruky jedna báseň a stihl jsem proto uzavřít i hodně výrobních příkazů, které až dlouho čekaly na své uzavření. Proto jsem měl náladu do zpěvu a pohodovou náladu, která se projevila i tady v mém psaní, i v mém diáříku, který se rychle plnil zajímavostmi. Pěkný týden, moc se mi líbil a díky Bohu za něj.

CO JSEM SI VŠECHNO ZPÍVAL
Nejsem žádný zpěvák a zpívám si, pískám a pobrukuju písničky spíš jen pro sebe. Jen tak pro zajímavost jsem si dva dny psal do sklerotníku, co jsem si to všechno zpíval nebo si z toho pískal melodii.

Kdybyste mě poslouchali v pondělí, slyšeli byste třeba námořnické pracovní písničky Santianna a Drunken Sailor (tady je delší verze s mnoha výmluvnými obrázky, jaké nepříjemné způsoby střízlivění dokázala vymyslet námořnická fantazie) , písničky latinskoamerických indiánů Mariposita, Mi mala suerte a Imilitay, úvodní hudbu k megamixům "Stars on 45", Venus od skupiny Bananarama nebo Eldorado od Goombay Dance Band. K tomu i písničku Hvězda na vrbě od Olympicu, kterou znám a mám rád snad odjakživa, ale film Rebelové, ze kterého je tenhle filmeček, to ještě třikrát podtrhl, když k tomu přidal tuhle úžasnou jízdu nádhernou krajinou severní části Českého Středohoří, po zrušené trati mezi Zubrnicemi a Ústím nad Labem. Protože měl můj kolega Lubor narozeniny, přibyla i melodie písničky Születésnap od Neoton Familie. A na závěr pracovního dne se přidaly i lidové písničky Rocky road to Dublin a Takhle v Rokycanech.

Čím jsem v pondělí skončil, tím se v úterý začal a tak k písničce Rocky road to Dublin přibyly i písničky Black velvet band a Star of the County Down, kterou mám rád i v české verzi Královna z Dundrum Bay od bratrů Nedvědů. V jinou chvíli se ve mně probudily vzpomínky na zajímavá místa, spjatá se známými hudebními skladateli, na kterých jsem byl - Jabkenice a Vysoká u Příbramě - a proto jsem si jednu chvíli pobrukoval hlavní motiv ze symfonické básně Bedřicha Smetany Vltava a v jinou arii Měsíčku na nebi hlubokém z Rusalky Antonína Dvořáka. Vážná hudba však přece jen není něco, co by si člověk běžně pobrukoval při práci a proto ji vystřídaly písničky Santa Maria a Monte Carlo od skupiny Neoton Familia. Pak jsem zavítal do Jižních Čech s písničkou Na tom bošileckým mostku, do Beskyd s písničkou A já su synek z Polanky a do podhůří Bílých Karpat s písničkou Chodíme chodíme. Ale ani Morava mi nestačila a další mé zpívací kroky vedly do Itálie s písničkami Airporto Kennedy a Sinfonia od zpěváka jménem Toto Cotugno. A na konec jsem si udělal ještě výlet časem se středověkou písničkou Ich was ein chint so wolgetan.

Už dlouho jsem neměl až takovou náladu na zpívání a tolika různých písniček.

KRÁDEŽ IDENTITY
V uplynulých dnech naše média opět varovala před podvodnými firmami, které nabízejí poskytnutí úvěru, k němuž od vás chtějí pouze kopii občanského průkazu, případně převod 1 Kč na na určitý bankovní účet. Ve skutečnosti vám totiž neposkytnou vůbec nic a místo toho vám způsobí nemalé problémy.

Na vaši identitu si totiž následně založí bankovní účet, z něhož čerpají úvěry, zneužívají vaší identity v internetovém obchodování, při němž vybírají od lidí peníze za zboží, aniž by jim nějaké poslali a k nejrůznějším podvodům. Pozor na ně. Nevěřte inzerátům, nabízejícím úvěry jen na občanský průkaz.

Podrobnosti najdete třeba v článku Česko zasáhly krádeže identit. Podvodníci si zřídí účet na vaše jméno

NEPODCEŇUJTE SVÉ SOUPEŘE
Fotbalisté i fanoušce slavného skotského klubu Celtic Glasgow si mysleli, že jim los v posledním předkole Ligy mistrů přál a vydláždil jim cestu do milionářské soutěže velmi pohodlně. Přisoudil jsim totiž za soupeře fotbalový tým Šachťor Karaganda z Kazachástánu. Dalekého Kazachstánu, který nemá žádnou velkou fotbalovou tradici a žádný jeho tým žádnou velkou evropskou soutěž nikdy nehrál. Proto si na Šachťor velmi věřili a tvrdili, že to bude pro tu tlupu pologramotných zemědělců velká čest, že s nimi Celtic Glasgow bude vůbec hrát a že je právě on pošle do Evropské ligy.

Jenže Bůh asi nemá rád velké vytahování. Navíc mu v Karagandě obětovali přímo na stadionu berana, což ho asi potěšilo a proto se poté na hřišti děly věci. I když měli fotbalisté Celticu Glasgow po tři čtvrtiny zápasu míč na kopačkách a měli i gólové šance, padaly góly jen do branky Celticu a naštvaní Skotové jeli zpátky domů bez sebevědomí a dvoubrankovou ztrátou do odvety, která se bude hrát příští týden.

NÁZVY MĚSÍCŮ V POLŠTINĚ
Dokud nezavolal zmatený kolega a nechtěl poradit, jaký měsíc se v polštině nazývá "październik", nenapadlo mě, že Poláci říkají měsícům jinak, než třeba Slováci, Němci, Angličané a jiné národy, které převzaly názvy měsíců z latiny. Ale Poláci mají pro měsíce své vlastní názvy - stejně jako my:

leden - styczeń
únor - luty
březen - marzec
duben - kwiecień
květen - maj
červen - czerwiec
červenec - lipiec
srpen - sierpeń
září - wrzesień
říjen - październik
listopad - listopad
prosinec - grudzień

JEDNÁNÍ O ROZPUŠTĚNÍ POSLANECKÉ SNĚMOVNY
20. srpna ve 14:02 zahájili naši poslanci další dějství svého divadla, které bylo dějstvím posledním. Svědectví o jeho průběhu podávají stenoprotokoly a jeho začátek je dostupný na adrese http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/059schuz/s059003.htm.

Projednávání zahájil pan Bohuslav Sobotka jako zástupce navrhovatelů. Z jeho vystoupení mě zaujalo třeba tohle:

Pokud by se dnes Poslanecká sněmovna nerozpustila, hrozí podle mého názoru ze všeho nejvíce chaos. My jsme viděli v této Poslanecké sněmovně, viděli jsme to při hlasování o vyjádření důvěry vládě Jiřího Rusnoka, že tady není žádná levicová většina, není tady žádná pravicová většina a tato Sněmovna fakticky není schopna dále plnit funkci, kterou by mít měla, to znamená být místem, kde vzniká vláda, a být místem, kde vláda může být efektivně kontrolována. Pokud by se dnes Sněmovna nerozpustila, pak nastane situace, kdy tu zřejmě dlouhé měsíce bude vláda v demisi, která nemá potřebnou demokratickou legitimitu.

Logickým pohledem by tenhle názor mohl být vcelku nesmyslný. V naší Poslanecké sněmovně má zasedat 200 samostatně myslících bytostí a pokud by tyto bytosti mysleli především na prospěch a rozkvět naší země, vždycky by k nějaké dohodě a koncenzu mohly dojít.
Jenže většina poslanců jen poslušně zvedá ruce tak, jak se jim nařídí a místo vládnutí se vlastně politikaří. Zákon navržený levicí je nutno smést ze stolu, vládní zákon je nutno schválit a hlavně nemyslet.

Kdyby se ve Sněmovně nestraničilo a nepolitikařilo, mohla by klidně existovat dál a s ní i jakákoliv vláda, jíž by Sněmovna vyjádřila důvěru. Protože se politikaří a vůle dohodnout se a spolupracovat je nulová, bude nutné dnes hlasovat pro rozpuštění Sněmovny.

Poté vystupuje pan Vojtěch Filip z KSČM, který se krátce vyslovuje pro rozpuštění, zajímavější je však vystoupení paní Kateřiny Klasnové z Věcí veřejných:

Přiznávám, že jsem si nejednou přála, abych z Poslanecké sněmovny odešla nebo aby mi byl poslanecký mandát pro dobré chování zkrácen tak, jako se zdá, že tomu bude dnes. Myslím, že pocit marnosti nekonečných politických jednání a deziluze z fungování české politické, ale i mediální scény, i když jsem zocelena tristní zkušeností z pražské komunální politiky, možná sdílím s těmi, kdo se v Poslanecké sněmovně ocitli stejně jako já toto volební období poprvé.
(...)
Jsem ráda, že odcházím z Poslanecké sněmovny po třech letech stále jako člověk, a nikoliv jako politik. Jako někdo, kdo netrpí pocitem vlastní důležitosti a naprostou slepotou vůči jiným za zdmi této budovy. Jsem ráda a bylo mi ctí, že jsem od jara 2012 mohla vést poslanecký klub Věcí veřejných, který dle mého názoru odchází po svém působení v opozici, ve které jsme měli být od samého začátku, s čistým štítem.
Děkuji voličům, kteří nám dali v roce 2010 svůj hlas, a zároveň se jim omlouvám za to, že jsme neměli dost odvahy a dost pokory zůstat v opozici a že se nám podařilo předvést, ať už vlastní vinou, či vinou našich bývalých vykutálených koaličních kolegů, štěpení a nejednotu. Věci veřejné přivedly do politiky bohužel lidi, kteří v ní neměli co dělat.

Rádo se stalo, milá paní Kateřino, i když jsem v průběhu volebního období někdy dost váhal, jestli jsem udělal dobře. Ve zbytku svého projevu paní Kateřina shrnovala, co dobrého se Věcem veřejným podařilo prosadit nebo se na schválení toho podílely. První a poslední člověk, který mluví o tom, co se podařilo. Ostatní totiž jen vyčítají politickým odpůrcům, co zkazili a co se nepovedlo. Moc hezky paní Kateřina mluvila a společně s poslanci Věcí veřejných jí bouřlivě tleskám i já.

Dál to vezmeme trochu zkrátka. Vystupují další a další poslanci - ti z ČSSD horují pro rozpuštění a předčasné volby, poslanci ODS jsou proti němu a raději by napřed hlasovali o zákonech, o nichž se ještě nehlasovalo. Zamyslet by se dalo nad jedněmi i druhými názory, to však naši politici nikdy nedělají a ostatně nad čím se zamýšlet, když je vše už dávno vymyšleno a domluveno. Naposledy se tedy pořádně pohádáme, zaútočíme na sebe a uděláme lidem pěkné divadlo... a můžeme přistoupit k hlasování:

Opakuji, budeme hlasovat o návrhu usnesení, který předložil a přečetl pan poslanec Jeroným Tejc ("Poslanecká sněmovna navrhuje prezidentu republiky, aby podle čl. 35 odst. 2 Ústavy České republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustil."). Všichni si ho pamatují.
Zahajuji hlasování. Kdo je pro přijmout tento návrh usnesení, stiskne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti?
Hlasování má pořadové číslo 6, přihlášeno je 147, pro hlasovalo 140 (potlesk poslanců z levé části sálu), proti 7. Já tedy mohu jen konstatovat, že Poslanecká sněmovna navrhuje prezidentu republiky, aby podle článku 35 odst. 2 Ústavy České republiky Poslaneckou sněmovnu rozpustil.
Vážení kolegové, já tedy končím dnešní jednací den a pravděpodobně tedy i poslední jednání Poslanecké sněmovny v tomto volebním období. Přeji vám příjemný večer.

(Schůze skončila v 17.18 hodin.)

A je to. Poslanecká sněmovna teď utichne až do konce října, kdy proběhnou předčasné volby, které ji zaplní. Zaplní kým? Pravděpodobně z větší části přesně stejnými lidmi, jací v ní zasedli i dnes. Těch z pravicových stran bude o něco méně, těch z levicových o něco více... ale jinak mám obavy, že předčasné volby nevyřeší a nezmění vůbec nic.

PROČ VIDÍME V POSLANECKÉ SNĚMOVNĚ STÁLE STEJNÉ NEOBLÍBENÉ POLITIKY
Někteří politici zasedají v Poslanecké sněmovně po mnoho volebních období, přestože je lidé vůbec nemají rádi. Vždycky před volbami doufáme, že se jich konečně zbavíme a po volbách je vidíme ve Sněmovně opět. Jak je to možné?

Na vině je náš volební zákon. Ten stanovuje, že pro to, kdo zasedne ve Sněmovně, je nejdůležitějším kritériem pořadí na kandidátkách. Lidé sice mají možnost kroužkováním podpořit svého vyvoleného kandidáta, jenže ten musí získat minimálně 5% všech pro stranu odevzdaných hlasů, aby předběhl prvního na kandidátce a dostal se do Sněmovny. Pokud žádný z nich tolik hlasů nezíská, rozhoduje pořadí na kandidátce a do Sněmovny se dostane tolik poslanců z jejího začátku podle toho, kolik strana dostala hlasů. Proto jsou kandidátky velkých politických stran tak rozsáhlé - lidé pak kroužkují různé kandidáty, jejich hlasy se rozdělí mezi mnoho z nich, žádný z nich nezíská více než 5% - a výsledkem je, že se před Sněmovnou poté naparují Miroslav Kalousek, Bohuslav Sobotka nebo Pavel Bém a přestože třeba nedostali ani jeden preferenční hlas, vystavují na odiv, jak ONI dostali důvěru voličů...

Až pořadí na kandidátce nebude znamenat nic, pak možná volby něco změní a my budeme mít konečně možnost vystavit politikům účet za jejich činy.

ZRAJČATUJEME PANA KALOUSKA
Kdybych byl takový pesimista že bych sestavoval hitparádu mých nejneoblíbenějších politiků, velkou naději stanout na stupních vítězů by měl pan Miroslav Kalousek. Není tedy div, že jsem se trochu zasnil na téma, kdyby pan Kalousek přijel na předvolební setkání s voliči do Vrchlabí. A kdyby byla po ruce rajčata a byl jich dostatek...

Problém však je, co s nimi. Kdybych je po něm házel, mohlo by to odpovídat téhle nepříjemné větičce: "Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta." Navíc by pan Kalousek mohl žádat odškodné za zničený oblek a i když by vypadal jako obyčejný, jistě by byl neobyčejný, v ceně třeba 60 000 Kč (1 000 Kč látka a práce, 59 000 Kč za to, že je tak vysoce značkový) - a na to bych musel hodně dlouho pracovat.

Ale možná by se to dalo provést tak, že by se rajčata předala panu Kalouskovi v košíku zcela veřejně s tím, že je to kultivovaný projev názoru a nesouhlasu vůči němu. Jen by je asi pak neměl chuť sníst a někde by je vyhodil a to by byla škoda.

Ale ony to jsou asi zbytečné úvahy, protože pan Kalousek u nás ve Vrchlabí na předvolebním setkání těžko kdy bude.

VÁCLAV KLAUS NEBYL DLOUHO V POLITICE
Nevím, jestli jste si toho všimli, ale už neuvěřitelně a neúnosně dlouho nebyl ve vysoké politice bývalý ministr financí, premiér, poslanec a prezident Václav Klaus! Přitom prohlásil v posledním prezidentském projevu: "Když vidím, co je ve hře, nemohu zůstat stranou." Proto je nejvyšší čas proměnit slova v činy.

Ideální příležitostí k tomu jsou předčasné volby do Poslanecké sněmovny a tuhle příležitost pan Klaus zjevně nenechal nepovšimnutou. Nechce však vstupovat opět do ODS, se kterou je v současné době spojeno hodně negativní publicity, místo toho sází na poměrně známou a přesto žádnou politickou historií aní skandály nezatíženou stranu Suverenita, kterou až dosud vedla Jana Bobošíková. Z téhle zatím bezvýznamné strany chce vybudovat stranu na jeho počest pojmenovanou Klausova Suverenita nebo prostě Klausovci, která by měla být novým a výrazným představitelem české pravice.

Pana Kause jsem neměl rád nikdy, jako český prezident to jen ještě dvakrát podtrhl... zatím vůbec nevím, koho o nadcházejících volbách budu volit, zato vím s naprostou jistotou, koho volit nebudu.

PREZIDENT ZEMAN CHCE VYBUDOVAT DIKTATURU!!!
"Našim soupeřem nebude ani ODS ani jiná pravicová strana, soupeřem bude hlavně ČSSD, jejíž síly chce pan prezident použít k vytvoření autokratického režimu." Tuto větu pronesl v rozhovoru pro deník Právo Miroslav Kalousek z TOP09. Není zdaleka jediný, podobná prohlášení jsme od politiků TOP09 slyšeli a četli v uplynulých dnech mnohokrát. Je zcela zjevné, že se TOP09 rozhodla vsadit na osvědčenou taktiku z minulých parlamentních voleb. Správně tehdy usoudila, že slibovat v programu ráj už asi lidi moc neosloví a místo toho využila hrozivých zpráv z krizí a dluhy sužovaného Řecka.



Taktika byla zvolená velmi dobře a spoustu lidí včetně mě přesvědčila k tomu, že dali ve volbách šanci pravicovým stranám. Podruhé by však na táž hesla lidé neslyšeli, navíc se o Řecku, krizi a hrozbě státního bankrotu v médiích nemluví - proto se musel najít nový strašák, jímž by se dali strašit lidi.



Tím strašákem se stal náš pan prezident Miloš Zeman a jeho údajné autoritářské a diktátorské ambice.

Své děti straší jen maminky, které je nedokáží zvládnout jinak a nejsou to asi maminky moc dobré. Ale o straně si myslím, že to platí dvojnásob.

PRÁCE ZA TREST
"Uklízet po tom škrábání zdí, to byla práce za trest." "Osekávat led ze schodů, to byla práce pro vraha." Takové podobné věty slýcháme a používáme často a všechny připomínají, že práce není jen smyslem života, ani polidšťovatelkou opice, ale že pracovat se dá i z donucení a za trest. Nápad je to asi téměř tak starý jako lidská společnost sama.

Již ve starověku lidé přišli na to, že poprava zločince je sice jeho nejspolehlivější eliminací... ale svou smrtí svůj čin nenapraví a poprava navíc něco stojí, kdežto když bude pracovat bez nároku na jakoukoliv odměnu, naopak to ještě nějaké peníze vynese. Proto se ve starověku zločinci a váleční zajatci stávali bezprávnými otroky, kteří vykonávali ty nejnepříjemnější práce.

Pokud jste se chtěli provinilci postarat o obzvlášť pekelné potrestání, nechali jste ho dát jako veslaře na galéru. To byla velká loď, jejíž hlavním pohonem byla velká a těžká vesla. Dobrovolně tuhle práci nikdo nedělal, proto veslovali otroci a zločinci. Byla to pekelně těžká práce a odměnou za ni bylo jen pár ran bičem. Navíc čím déle veslař vesloval, tím více mu jednostrannou zátěží rostly svaly nepravidelně a když se mu podařilo utéct, každý hned poznal, že byl veslařem na galéře a pokud ho nezabili rovnou, skončil opět na galéře.

Tady u nás žádné moře není, galéry tady nemají co brázdit, ale ledasjakého Čecha tenhle osud přesto postihl. Jeden z českých králů - bohužel jsem zapomněl který a nemůžu to najít - totiž rozhodl zvelebit stav státní pokladny tím, že zločince nenechával popravit, ale prodával je do otroctví Benátčanům. Ti si pak nakoupené Čechy odvedli do Benátek a pak je využívali jako veslaře na galérách.

Jak staletí běžela, měli své flotily i králové přímořských zemí a ti také potřebovali veslaře. Jedním z nich byl i král francouzský a ten v roce 1561, tzv. Orléanskou ordonnancí uzákonil mezi možnými tresty i trest veslování na galéře. Podle jména lodi se tomuto trestu začalo říkat galeje. Pomalé galéry postupně vytřídaly stále rychlejší a lepší plachetní lodě, ale protože vždycky bylo co dělat - těžit kámen v lomech, stavět cesty a veřejně prospěšné stavby, pracovat v přístavech nebo budovat kolonie v tropech či mrazivých částech světa - trest těžkých prací už v zákonodárství zůstal a zůstal mu i jeho název - galeje. Těžká práce a nelidské podmínky se postupně zlidšťovaly a nakonec trest nucených prací úplně vymizel. S jedinou výjimkou a tou je alternativní trest obecně prospěšných prací.

OBECNĚ PROSPĚŠNÉ PRÁCE
Zatímco galeje byly ukládány většinou za vážné zločiny, obecně prospěšné práce se ukládají za přečiny - nedbalostní trestné činy a trestné činy s trestní sazbou do pěti let odnětí svobody.

Podrobnosti k trestu obecně prospěšných prací se dočteme v Trestním zákoníku v §62 - 65. Vybereme to nejpodstatnější.

Trest obecně prospěšných prací spočívá v povinnosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech ve prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům odsouzeného.

Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 300 hodin.

Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení tohoto trestu. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.

Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do dvou let ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený
a) nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, nebo
b) byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody.

Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

Komu se však po uložení trestu nechce pracovat, dopadne nakonec zle. Soud sice může změnit trest obecně prospěšných prací na peněžitý trest, ale také ho může změnit na trest odnětí svobody a to přepočtem 1 neodpracovaná hodina = 1 den ve vězení. A to je podle mého mnohem nepříjemnější.

O trestu veřejně prospěšných prací dále hovoří i Trestní řád v §335 - 337. Opět vybereme to nejpodstatnější, ale tentokrát to upravím do trochu stravitelnější podoby.

Když proti rozsudku nemá nikdo námitek a stane se platným, zašle ho soudce probačnímu úředníkovi u soudu, ke kterému přísluší místo, v němž bydlíte. Ten okresnímu soudu navrhne místo a druh prací, které budete vykonávat - mělo by to být co nejblíže místu vašeho bydliště.

Poté, co je vše dojednáno a rozhodnuto, vám soud pošle své rozhodnutí a vy musíte do 14 dnů přijít na středisko Probační a mediční služby v obvodu Okresního soudu, kde jsou s vámi projednány podmínky výkonu trestu, místo a den jeho nástupu. V určený den musíte přijít na Obecní nebo Městský úřad, kde vyfasujete koště, hrábě, igelitový pytel nebo jiné pracovní náčiní a můžete se pustit do práce. A musíte počítat s tím, že vás úředník Probační a mediační služby může kdykoliv přijít zkontrolovat, tak pracujte jako správní stachanovci.

Pokud zjistíte, že vás to nebaví, můžete to sdělit zmíněnému úředníkovi nebo přímo soudu a ten se s vámi možná nebude bavit. Ale může také změnit místo i druh obecně prospěšné práce a ta vás třeba bude bavit ještě méně. Bavit se však budou se ženami, které otěhotní - kvůli tomu soudce trest přeruší a odloží na dobu 1 roku po porodu. Stejně tak trest přeruší i u člověka, kterému znemožní pracovat zdravotní obtíže, činná vojenská služba nebo jiné důležité okolnosti. Doba, po kterou byl trest přerušen, se nezapočítává do lhůty dvou let, během které musí být trest vykonán.
Soudce může od výkonu trestu i zcela upustit, pokud jeho vykonání odsouzenému znemožňují dlouhodobé zdravotní obtíže.

Před soudcem skončíte i tehdy, když se na obecně prospěšné práce prostě vyfláknete a tajně doufáte, že se na to zapomene. Soudce pak nad vámi může stanovit dohled - třeba úředníka s karabáčem - nařídit nejrůznější nepříjemná omezení a nebo změnit trest v domácí vězení. A nebo i ve vězení zcela opravdové.

Co budete dělat? Určitý obrázek nám umožní udělat si stránka města Poličky http://www.policka.org/info/Mestska-policie/centrum. Tam lidé v rámci obecně prospěšných prací sekají trávu, odstraňují náletové dřeviny a keře, uklizejí ulice nebo provádějí na veřejných prostranstvích nejrůznější natěračské práce.

28. srpna 2013
(středa)

DEN NATLUČENÉ HLAVY
Moje středa byla vyjímečná hned několika věcmi. Třeba prací. V tomhle roce jsem už zažil nespočet dnů, ve kterých jsem zůstával v práci na přesčasu a taktak stíhal odvádět práci, někdy ani nestíhal a ledasjaké nedodělky mi zbyly na druhý den. Dnešní den byl však pravým opakem - skoro na všech strojích se vyráběly velké zakázky, práci jsem takřka stihl odvést už při ranním odvádění hotové výroby na sklad, takže kolem půl deváté jsem měl už hotovou práci, jíž jindy nestihnu ani za směnu. Nuda mě přesto nečekala - mnoho neuzavřených výrobních příkazů se mi nahromadilo a tahle hromada pro mě byla zábavou až do 14. hodiny. Byla to pro mě radost, konečně vidět tenhle Augiášův chlév trochu uklizený. Větší radost ale byla jít domů.



Příroda už nezapře, že je pozdní léto - jen vítr se prohání nad nahrubo zoranými poli, žene mraky nad krajinou a v přírodě není ticho jen díky pilně koncertujícím stovkám kobylek.



Do zelených odstínů se pozvolna začínají míchat podzimní žluté a hnědé.



Na soutoku Labe a Principálku bylo v minulých dnech docela živo - holčičky si tam chodily hrát, pejsci tam na mě štěkali, někdy se lidé i koupali - ale teď už tam zase nastává klid.



Cesta domů proběhla poklidně a bez příhod. Tam jsem sebral všechny prázdné lahve a vyrazil na nákup. V Lidlu jsem koupil chleba a pomerančový džus, ale čaje mě tam žádné nezaujaly, tak jsem se zastavil ještě v samoobsluze vedle vrchlabského gymnázia. Tam to bylo lepší - koupil jsem si jeden nejméně šižený ovocný čas a jeden bylinkový a spokojeně vykročil k domovu.

Dorazil jsem k přechodu a pár chvil tam stál, když tu mě upoutalo na protější straně silnice jedoucí auto - vyrazilo z naší ulice docela rychle, ale řidič kupodivu dupl na brzdu a zastavil mi. Začal jsem tedy přecházet. To co následovalo je zahalené mlhou, pamatuju si jen část a zbytek se dá domyslet jen z toho, co mě bolí. Něco už se domyslet nedá.

Na přechodu do mě narazil zleva jedoucí cyklista - schytal to levý loket a zápěstí a jeho rychlost mě odhodila na zem, kam jsem dopadl levou částí brady, levým ramenem, levou nohou a hrudí. Omámeně jsem vstal a marně hledal spadlé brýle. Cyklista naštěstí neujel, ptal se mě, jestli je všechno dobrý a pomohl mi najít ztracené brýle.

Já byl ale omámený a šokovaný, tak ani nevím, jestli jsem mu něco odpověděl, další děj se propadl do zapomnění. Cestu domů jsem prožil v podivném polosnu, plném myšlenek, ze kterých si nepamatuju nic. Dorazil jsem domů, došel k sobě do pokoje a tam zažil nejnepříjemnější okamžik se všech...

Polosen skončil a mysl náhle byla prázdná - já si zděšeně uvědomil, že vůbec nevím, co jsem dneska dělal a jaký vlastně je den... a co jsem prožíval předtím... marně jsem se snažil zachytit jakoukoli myšlenku... až jsem se nakonec sám sebe úzkostně zeptal, jestli vůbec vím, jak se jmenuju. To jsem naštěstí nezapomněl, mlha v mysli se začala postupně rozplývat a vynořil se dnešní den - práce, uzavírání příkazů, fotografování, nakupování i nehoda na přechodu.

Natlučená hlava bolí, nemám chuť na jídlo, mám chuť jen si lehnout. Jdu se tedy mýt a do postele, ale spát se mi moc nedaří, hlava bolí a zuří mi v ní bouře myšlenek. Nakonec večer poslouchám v rádiu přímý přenos ze zápasu Mariboru s Viktorkou Plzeň, ve kterém Viktorka vyhrála 0:1 a zaslouženě tak postupuje do Ligy mistrů ona.

Hlava bolí. Doufejme, že už mi bude zítra lépe. Hledám, co je to vlastně otřes mozku, ale ten asi nemám - tomu musí předcházet upadnutí do bezvědomí a i když jsou mé vzpomínky značně děravé, tak myslím, že jsem vědomí neztratil. Dobře že tak, při otřesu mozku člověk může skončit až na tři dny v nemocnici a to by se mi moc nechtělo. Moc k němu ale asi nechybělo. Držte mi palce, aby mi bylo zítra dobře.

29. srpna 2013
(čtvrtek)

DEN ZMĚN ÚMYSLŮ
Noc na dnešek nebyla ani trochu příjemná - mnohokrát jsem se probudil a zase usnul, kroužily mi hlavou zmatené myšlenky o ničem a divné polosny, hlava bolela, i když se to v průběhu noci trochu zlepšovalo. Ráno jsem se však necítil nejlépe a když se mi při čištění zubů začal bouřit žaludek, byl jsem rozhodnutý, že napíšu kolegyni Libušce a zůstanu doma.

Po chvíli ležení se však žaludek uklidnil a já rozhodnutí změnil. Mí blízcí by se vyděsili a třeba by mě hnali k paní doktorce, ta by mi vynadala a stejně by mi asi moc pomoct nemohla. Lehce jsem posnídal - i když to byla docela bolavá záležitost kvůli natlučeným pantům - a vyrazil do práce s tím, že pofackuju nejnutnější práci a půjdu po čtyřech hodinách domů.

Žaludek mě během dopoledne trápil dál, ale hlava bolela čím dál tím méně. Na obědě jsem do sebe dokázal vpravit polévku a něco málo z plněné papriky s knedlíkem. Žaludek se poté uklidnil a já s chutí pokračoval v práci, která byla pestřejší než včera, ale zvládnul jsem ji nakonec všechnu, i když mi není akorát. Cítím se však čím dál lépe, bolest v hlavě se změnila na pocit tuposti a žaludek už také nebolí... tak znovu měním rozhodnutí a vyrážím i odpoledne na angličtinu.

V autobusu okamžitě upadám do dřímoty a docela mi to pomůže. V Hostinném zajdu do pekárny - na zítra jsem si pro jistotu odhlásil v jídelně oběd, kdyby mi zítra bylo špatně - a proto si tu koupím svačinu a něco i na zakousnutí na teď. Kupuju si dva velké nivové šátečky a tři sýrovo slaninové kroucance. Zastavuju se i v trafice na autobusáku a kupuju si u mě dost neobvyklé pití - láhev Coca-Coly. Žaludek totiž není ještě úplně v klidu a Coca-Cola ho umí uklidnit a navíc je v ní hodně energie. Takové povzbuzení potřebuju. V zahradě u kláštera to všechno jím a pak jdu líným krokem na angličtinu.

Markéta s Renčou šly dneska za angličtinu, já jsem praštěný, Dáša vyčerpaná z práce, tak dneska budou muset úroveň naší angličtiny táhnout Petr s Vlaďkou. Učitel Joe nás však nijak netrápí - napřed si povídáme o tom, co se nám v uplynulém týdnu zajímavé přihodilo a pak si čteme a překládáme popis Zakázaného města v Pekingu. Nejvíc mě z něj zaujalo, jak snadno v něm člověk mohl přijít o hlavu - stačilo jen projít přes prostřední ze sedmi mostů, protože po tom mohl přejít jen císař.

Dlouho jsme přetáhli, ale hodná Vlaďka mě veze do města a pak si se mnou ještě dlouho povídá na zastávce. Ve vlaku pospávám a i když mám pořád v hlavě tupo, už se cítím poměrně dobře. Přesto se doma navečeřim a jdu spát se slepicemi, abych naspal tu včerejší noc. Jsem zvědavý, jak mi bude ráno, jestli špatně, tak půjdu k doktorce.

30. srpna 2013
(pátek)

DEN LEPŠÍ NÁLADY
Probudil jsem se s pocitem, že už co nevidět budu muset vstávat, ale pohled na budíka odhalil, že uplynulo teprve 35 minut z nového dne. To je fajn pocit, moct ještě na bezmála 4 hodiny usnout.

Podruhé se budím těsně před budíkem a první pocit je - hlava nebolí, je mi dobře. Naštěstí tenhle pocit přetrval i při vstávání, já si spokojeně dal k snídani švestkový koláč a vyrazil autobusem do práce.

Tam tentokrát bylo hodně malých zakázek, takže to bylo pracnější a i když už mi není nedobře, přece jen energií nesrším a jde mi to spíše pomaleji. Přesto nakonec zmáknu téměř všechno a můžu po 14. hodině s chutí vyrazit pěšky domů. Cesta proběhne bez příhod a poté můžu vzdor křiku dětí, řezání na cirkulce a tůrování auta znějícího ze sousedství chvíli poklimbávat na terase. Zbytek dne jsem strávil krocením počítače, kterému se nechtělo naběhnout a po restartu a náběhu mi hodil modrou obrazovku "MEMORY MANAGEMENT". Naštěstí se tím jeho bujnost vybila a já mohl začít se psaním sem. Večer patří fotbalu - v Praze v Edenu se hraje Superpohár mezi vítězem Ligy mistrů a vítězem Evropské ligy - Bayernem Mnichov a Chelsea. První gól v zápasu vstřelila Chelsea, ale Bayernu se v druhém poločasu podařilo vyrovnat. Vyrovnaným stavem 1:1 skončila normální hrací doba a přišlo prodloužení. V tom se poměrně rychle podařilo Chelsea dát gól. Bayern poté vyvinul drtivý tlak, sevřel Chelsea před bránou a jeho střelci pálili jednu střelu za druhou. Čtyři gólové střely odvrátil Petr Čech, ale pátou už v posledních vteřinách nastavení prodloužení už neměl šanci chytit a na řadu přišly penalty. Všichni hráči svou penaltu proměnili až na posledního hráče Chelsea a proto se vítězem Superpoháru stál Bayern Mnichov. Byl to úžasný zápas a moc se mi líbil.

SVĚT MÓDY XL PODLE LU - STRÁNKA JEDNÉ ÚŽASNÉ ŽENY
Když mi server Youtube už asi po dvacáté nabídl filmeček Další úlovky ze sekáče Textile House, otevřel jsem si ho a ke svému údivu nakonec i celý zhlédl. Nezaujaly mě ani tak ty hadýrky jako spíš ta paní, co tam o nich mluvila - připadla mi milá a sympatická a moc pěkná. Ve filmečku se objevila i adresa její stránky http://svetmodyxl.blogspot.cz, mrkl jsem poté na ni stejně jako na stránku na Facebooku a obě mě hodně nadchly. Ne ani tolik svým obsahem - zabývá se dámským oblečením, líčením nebo nehty - ale hlavně obrázky a názory její autorky.

Paní Lucie je profesionální vizážistka a opravdová odbornice na ženskou krásu. Je to nádherná žena - ne žádná "krasavice z titulních stran" s lezoucími kostmi, ale opravdu krásná, s něžnými ženskými tvary a křivkami. Sama o sobě někdy píše jako o boubelce, ale do ženušky venušky má daleko. Čím se však od podobných žen liší je to, že se nenchala přesvědčit bulvárem a módními návrháři o tom, že není krásná.

Jsem profi vizážistka už mnoho let a taky jsem už mnoho let, v podstatě odjakživa, jak se říká, holka krev a mléko. To víte, že jako každá ženská, jsem čas od času s něčím nespokojená. A taky byly doby, kdy jsem toužila vypadat jako nějaká modelína. Ale už mnoho let mě tohle vážně nebere. Dnes mi připadají některé modelky spíše odporné.

Ženská má být taková, aby se dalo za co chytit. Já vím, proti gustu žádný dišputát. Někdo má holt raději ty chrastící kosti. Ale já jsem kupodivu nikdy, skutečně nikdy nouzi o nápadníky neměla, spíše naopak. Takže si myslím, že jestli se za vámi chlap ohlédne, není v tom, jestli máte velikost na panenku nebo velikost XXL, ale v tom, co z vás vyzařuje. Nabídněte se světu na stříbrném podnose a on uvěří, že jste nejluxusnější pečínka. A že taky jste!:-)

Myslel jsem si, že v naší zemi snad neexistují ženy, které by měly stejné názory jako já. Paní Lucka ví, že je krásná a také ví, že to není samozřejmost.

Mým velkým, celoživotním úspěchem, ať už v módě, v práci či u mužů, je v první řadě to, že se mám ráda taková, jaká jsem.

Tohle mi zní jako rajská hudba...

A pominu-li věk, kdy mi bylo 15let, nikdy v životě jsem netoužila po tom, být štíhlá=vychrtlá. Pro mě je štíhlá žena taková, která má třeba velikost 40/42. Některá z mých kamarádek by ale jistě oponovala, že je to velikost 34. Je to totiž relativní. A zkuste se konečně vykašlat na všechny ty nesmyslné články v časopisech, modelky, upravované ve Photoshopu a tak dále.

Vaším úspěchem bude nápaditost a osobitost.

Paní Lucie je zdravě sebevědomá a líbí se sama sobě, je to však zároveň osůbka přátelská, vřelá, veselá a obětavá. Její stránka je plná optimismu a paní Lucie ji vytváří proto, aby ženy povzbudila, ukázala jim, co je na nich krásné a navrhla jim, jak se oblékat.

Její vizážistické studio se jmenuje v podobnému duchu - Buďte sama sebou - http://www.budtesamisebou.cz. Najdete ho v Kostelci nad Labem a je stejně výrazné, jako paní Lucie a její styl oblékání. Tam nabízí ženám spoustu služeb, spojených s líčením a vizážistikou obecně, ale vítáni jsou i muži, i těm paní Lucie ráda poradí, jak být co nejkrásnější.

Moc se mi její stránky líbí a přeju téhle milé paní hodně úspěchů... a zvu tímhle článkem všechny krásné ženy, aby přišly poznat, co je na nich krásné.

31. srpna 2013
(sobota)

DEN ČTENÍ
Dneska jsme chtěli vyrazit na výlet, ale předpověď počasí byla nejistá a tak jsme nakonec zůstali doma. Moje sobota tak byla poklidná, vyplněná převážně čtením. Docela jsem to potřeboval, po té středeční nehodě se přece jen necítím ještě úplně dobře.

CO UDĚLALO Z VOJÍNA MAŘINCE PÍSAŘE
„Súdruh vojín, čo robíte u teho baráku!“ protne náhle ostrý hlas říjnové odpoledne.
„Soudruhu majore, vojín Mařinec! Provádím močení.“
„Terazky máte cvičiť! Prečo nejstě u své jednotky?“
„Mám prosím neurovegetativní distonii většího stupně se sklonem k občasné glykosurii. Diabetus melitus neprokázán,“ vychrlil vojín Mařinec perfektně svůj chorobopis.
„Dobre. Akou rečí stě hovorili?“
„Latinsky.“
„Americky něznáte?“
„Ne, prosím!“
„To je dobre! Kebystě znali americky, zatvoril by som vás, až bystě boli černý! Vietě, že Amerikáni sú imperialisti?“
„Vím, soudruhu majore!“
„Stě uvedomelý. Vojak ma byť uvedomelý a oholený! A pretože viete cudzú reč, budete robit pisára! Choďte so mnou!“
Tak se stal vojín Mařinec, v civilu cukrář, písařem.

Známá to scéna z knihy Miroslava Švandrlíka Černí baroni, která je i ve stejnojmenném filmu. Není na ni celkem nic nepochopitelného až na tu jedinou větu, které nerozuměl major Haluška zvaný Terazky, nerozumíme jí my a možná jí nerozuměl ani samotný vojín Mařinec. My však máme o více než padesát let později po ruce Internet, tak si ji pojďme společně přeložit do češtiny.

Vegetativní nervová soustava je nervová soustava, která reguluje činnost vnitřních orgánů a vůbec všechny životní funkce našeho organismu. Její části se nazývají sympatikus a parasympatikus. Společně regulují činnost orgánů tak, že sympatikus zvyšuje, nabuzuje, roztahuje, parasympatikus snižuje, zklidňuje, smršťuje.
Někdy se však stane, že u některého orgánu přestane sympatikus a parasympatikus fungovat ve vzájemné shodě - jedna z částí začne nějak váznout, haprovat a vinou toho není orgán nebo část těla regulována tak, jak by měla - buďto je moc nabuzená nebo moc utlumená a výsledkem jsou problémy. Těm se vědeckou řečí říká neurovegetativní dystonie. Ta se může - podle haprující části - projevovat všelijak - jedním z projevů je i časté nucení na močení, i když člověk ještě nemá naplněný močový měchýř.

Glykosurie je glukóza - cukr - v moči. Za normálních okolností v moči cukr vůbec není, protože ledviny sice glukózu z krve odfiltrují, ale jejich speciální část ji zase odchytává a vrací do krve. Glukóza v moči se tak objeví jen při hyperglykémii - vysoce nadměrném obsahu cukru v krvi, způsobeném například cukrovkou - nebo při porušení funkce zmíněné části ledvin, která glukózu vrací do krve.

DIABETES MELLITUS (CUKROVKA)
Diabetes mellitus, zvaný česky cukrovka, je onemocnění, související s metabolismem cukrů v organismu. Pro ten je nezbytný inzulin - chemická látka, kterou vyrábí B buňky ve zvláštních ostrůvcích ve slinivce. Ten se při dostatku glukózy v krvi uvolňuje do krve, váže se na receptory v buňkách, tím umožňuje vstup glukózy do buněk, ve kterých se glukóza mění na energii. Cukrovka znamená narušení tohoto systému.

Cukrovky jsou dva typy.
1. typ vzniká, když dojde ke zničení B buněk, které vytváří inzulin. K tomu dojde vinou toho, že imunita označí B buňky jako cizí a škodlivé a likvidační buňky je poté zničí. Vyléčit se tenhle typ cukrovky zatím nedá, jedinou léčbou je píchání inzulinu.
2. typ nastane, když vinou velké obezity, špatné životosprávy, nedostatku pohybu nebo vrozenými dispozicemi začnou být buňky méně citlivé na inzulin. Vinou toho se zpomaluje odbourávání glukózy, zvyšuje se hladina cukru v krvi (glykémie) a B buňky musí vyrábět mnohem více inzulinu.
Cukrovka 2. typu však může přejít v cukrovku 1. typu kvůli tomu, že B buňky nakonec vyrábí inzulinu tolik, že se zcela vyčerpají a zničí.

Lidé, kteří trpí cukrovkou 1. typu, si musejí pečlivě měřit hladinu cukru v krvi a podle ní si dávkovat inzulin. Vzhledem k tomu, že dávkováním inzulinu nahrazují činnost B buněk, mohou jíst sladké, pokud ho nejedí moc.

Cukrovka 2. typu se léčí dietou a vyhýbání se sladkému. Léčí se i léky, které zvyšují citlivost buněk na inzulin.

Obrovitánský článek o cukrovce, plný zajímavostí, nabízí Encyklopedie Wikipedia na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Diabetes_mellitus.

CHICHICHÍÍÍÍ, JDE SE DO ŠKOLIČKY
Já obvykle nejsem zlomyslný a nedělám druhým to, co sám nemám nebo jsem neměl rád. Jednu výjimku to však přece jen má - i když mě to samotného kdysi štvalo, dřív jsem občas i já štval mé synovce a neteřinky s řečmi jako: "Nó, tak ještě deset dnů a půjde se do školičky." nebo "V rádiu říkali, že už by se děti pomalu měly začít učit..." a podobnými. Nebylo to ale ani tak ze zlomyslnosti, jako spíš z toho báječného pocitu, že já už do ní nemusím.

Můžu děti ale ujistit, že ve skutečnosti z toho dospělí zdaleka takovou radost nemají. Jednak konec prázdnin znamená taky konec léta - a to krásné, pravé, báječné léto je tady u nás v Krkonoších docela krátké - a jednak začínají školní povinnosti nejen vám, ale taky jim. Od placení nejrůznějších školních pomůcek - nejdražší a nejnáročnější jsou obvykle učitelé nejzbytečnějšího předmětu - výtvarné výchovy - přes podepisování a kontrolování úkolů až návštěvy školy při rodičovských schůzkách a případných průšvizích. Tak nemusíte být tolik otrávení, oni z toho ve skutečnosti žádnou radost nemají.

PSACÍ NEBO TISKACÍ PÍSMO?
Podle článku ze serveru Novinky Školáky po prázdninách čekají nacpané třídy i tahanice o písmo probíhají na mnoha školách spory o tom, jestli učit děti psát klasickým psacím písmem nebo tiskacím písmem Comenia Script. (Tedy - podle odborných vyjádření odborníků jsou psací obě, jen to klasické se jmenuje "vázané" nebo "spojité" a Comenia Script "nespojité". Ale pro zjednudušení zůstaneme u označení "psací" pro vázané a "tiskací" pro Comenia Script.) Kdybych byl těmto sporům přítomen já, tak bych o svém stanovisku nepochyboval ani vteřinu a vášnivě bych byl pro písmo Comenia Script.



Klasické psací písmo je - pokud někdo píše skutečně krasopisně - na pohled asi krásnější, ale krasopisně píše skutečně málokdo. Jinou výhodu psací písmo nemá - psaní jím je zdlouhavé a dle mého je méně čitelné. Alespoň u mě to tak bylo.



Mně se nikdy nelíbilo a nerad jsem s ním psal... a nakonec jsem se psát svým oblíbeným písmem naučil na 2. stupni základní školy - při matematice. Při matematice nás naučili psát malá tiskací písmena pro účely značení úseček v geometrii - velká jsem uměl dříve, než jsem do školy vůbec šel - a semínko bylo zaseto. Nejdříve jsem začal psát tiskacím písmem v sešitech nadpisy, pak nastalo několik měsíců úděsně vypadajícího střídání tiskacího a psacího písma a nakonec jsem dostal tiskací písmo do ruky tak, že jsem psacím už psal jen diktáty a slohová cvičení, protože když jsem je psal tiskacím písmem, nelíbilo se to mé paní učitelce. Od skončení školy už píšu jen tiskacím písmem a psací písmo jsem částečně zapomněl.



Dlouho jsem psal jen klasickým bezpatkovým tiskacím písmem - a při rychlém psaní jím pořád píšu. O prázdninách v roce 1997 jsem si však chtěl do cestovního deníčku napsal obzvlášť krasopisný zápis o obzvlášť krásném místě, začal jsem ke svému písmu přidávat různé kudrlinky a vylepšeníčka - a výsledek se mi tak líbil, že jsem jím tak psal dál. Nakonec i to mi přešlo do krve a když chci dneska psát hezky, tak aby to druzí přečetli, píšu tímhle písmem. Comenia Script mi připadá tomuhle mému písmu podobný, proto se mi moc líbí a můžu ho jako krásné písmo na psaní doporučit všem.

Bohužel ho sice Ministrestvo školství povolilo vyučovat, ale jen jako alternativu psacího písma s podmínkou, že s tím budou souhlasit rodiče. Na vině je možná staromilství, nechuť měnit desítky let zaběhnutou věc, málo uvěřitelné připomínky některých grafologů, ale bohužel také chamtivost. Autorka Comenia Scriptu paní Lencová uzavřela exkluzivní smlouvu o užití tohoto fontu s nakladatelstvím Svět a to všechny učební pomůcky nehorázně předražuje. Výsledkem je pak malý zájem učit tohle krásné písmo a není vyloučeno, že vinou toho jednou skončí na smetišti dějin. A to by byla ohromná škoda.

KTERÁ VLÁKNA NA PAVUČINĚ LEPÍ A KTERÁ NE
Před pár dny jsem čekal na zastávce na autobus a protože do jeho příjezdu ještě několik minut zbývalo, díval jsem se, co je kde zajímavého. Zaujala mě velká a krásná křižáčí pavučina v rohu zastávky a když jsem se na ni tak díval, vzpomněl jsem si, že jsem kdysi kdesi slyšel, že ne všechna vlákna na pavučině jsou lepkavá. Moc se mi to nezdálo, tak jsem to hned vyzkoušel - a ouha, ona opravdu některá vlákna nelepí.



Nelepkavá jsou vlákna, která tvoří kostru pavučiny a ona díky nim drží pohromadě - ta, co vedou třeba k lodyhám rostlin, oknům nebo konstrukci zastávky. Nepřilepí se ani moucha, která si sedne na příčné "paprsky" pavučiny, co vedou do středu. Pavouk na ni vyběhne, ona mu uletí před nosem a vyplázne na něj jazyk. Zato běda té, která si sedne na tu hustou spirálu, co spojuje jednotlivé "paprsky" a jenž tvoří většinu pavučiny - zrádná vlákýnka už ji nepustí a pavouk si na ni smlsne.



Že pavouci jsou tvorové složití a pavučiny úžasné stavby, o tom se dočtete v zajímavém článku v Encyklopedii Wikipedia na adrese http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavučina.

Máte-li chuť pokračovat v naší společné cestě vpřed, zavítejte do souboru Z Tomova diáře - září 2013.