Zámecký masopust na Sychrově 2015
Dnešek je den, na který jsem se napřed docela těšil, čím se však blížil víc, tím jsem se těšil míň. Už od října jsem členem regionálního národopisného souboru Krkonošský Horal, už od října se učím krásné krkonošské tance a raduju se z každé písničky... a vím, že všechna tahle snaha směřuje k tomu, abych jednou tančil lidem pro radost. Dokud to bylo jen vizí skrytou za obzorem a vyjádřenou frází „až někdy“, nelámal jsem si s tím hlavu. Zato právě teď si s tím hlavu lámu pořádně, protože až někdy se proměnilo na dneska!!!
Huf, jsem ještě doma a už teď cítím takové napětí... to radši nechci vidět, co budu dělat před obecenstvem. „Do čeho já se to nechal uvertať!“, říkám si v krkonošském nářečí. „Jindy bych toulle dobou ještě cherňal jak umellej, ale místo toho tejdě ustávám v takovou nekřamstounskou hodinu, abych se někam termácel, tam belbě terloval, Horaláčkům to kazil...“ Vstávám radši dřív, po páté hodině... ale vzhůru jsem už od třetí, protože jsem se probudil a pro příliš mnoho myšlenek už neusnul.
Bez chuti do sebe soukám snídani, pak rozepínám temně modrý obal na oblečení a kontroluju, jestli jsem nezapomněl nějakou součást horalského kroje - bílé podkolenky, bílé tričko pod košili aby mi bylo v mrazivém dni tepleji, dvě bílé košile, kalhoty pod kolena, vyšívaná a zdobená vestička se zlatými knoflíčky, doplněná kytičkou a spoustou barevných pěkných stužek, červená mašlička na uvázání na krk. Nu, snad mám všechno.
Když jsem kroj včera žehlil, dalo to hodně práce, obzvlášť košile se s mimořádným potěšením mačkaly při žehlení na té protilehlé, už vyžehlené straně.. Nakonec však souboj s nimi skončil mým vítězstvím a já mohl poprvé kompletní kroj „voprubovať“.
Byl jsem docela zvědavý, jaký to bude pocit mít na sobě něco takového - a pocit je to náramně příjemný. Tom, tanečník Krkonošského Horalu, jak krásně to zní a teď i vypadá. Nu, kroj ostudu rozhodně neudělá. Teď jen aby ji neudělal jeho obsah. Nebudu samozřejmě při mém prvním vystoupení tancovat žádné sólo, nu ale přece jen... možností k pletení a zmatkování bude určitě dost. Ale teď už konec s neužitečným myšlením, je nejvyšší čas vyrazit.
Venku už je krásné ráno, mrazivé, ale jasné, naplněné zpěvem sýkorek, hrdliček a kosů. To je koncert jak uprostřed jara.
I když jdu s předstihem, u Střelnice už je živo. Bohužel ne úplně kompletně živo - chřipková epidemie si zařádila i v Horalu a někteří se dneska místo tance a zpěvu budou mračit v peřinách. Někteří včetně našeho vedoucího Standy, kterého naštěstí dokáže bez problémů zastoupit jeho milá žena Eva. Vynášíme buben, basu, košťata, nástroje a rekvizity, nakládáme všechno do několika aut - a čeká nás cesta daleká kolem 50 kilometrů, jejímž cílem je romantický novogotický zámek Sychrov.
Po silnicích v dnešním slunečném ránu liduprázdných se jede hezky a naší malé koloně cesta rychle ubíhá. Já jedu v obrovském autě, do něhož se vejde devět cestujících a těmi jsou povětšinou naše veselé zpěvačky a hudebnice, které už půl světa s Horalem projely a dnešní vystoupení je proto nemůže vyvést z míry. Povídají si, občas se smějí, spřádat myšlenky neveselé mě nenechají a já se s nimi konečně uklidním.
Než se nadějeme, objeví se po pravé straně silnice za plotem krásné staré stromy, pak je plot vystřídán ozdobnou kamennou zdí a když se stočí, vidíme už před sebou velkou válcovou věž a ozdobné novogotické věžičky Sychrova. Projíždíme branou do zahrady a zastavujeme až před branou zámku. „Hohó, tak to sem eště nezažil, dovízť si perdýlku až před dveře jako pán.“ Další cesta už je méně panská - s bubnem, krojem a vším možným „štáklovím“ velkou branou přes ještě mnohem větší nádvoří do další velké brány, nalevo chodbou plnou typické tajuplné zámecké vůně... až do krásné klenuté místnosti, jíž vévodí veliký model starodávné lodi a která je možná v létě kavárnou nebou restaurací. Dnes se tady nic nečepuje ani neservíruje a pro nás to bude dneska převlékárna a ohřívárna.
Přátelsky se tu s námi zdraví druhý folklórní soubor, se kterým dnes budeme společně dělat lidem radost povídáním, hudbou, zpěvem a tancem - soubor Horačky z Hodkovic nad Mohelkou. Hezky to pořadatelé Zámeckého masopustu vybrali - Horal a Horačky. Horačky (i několik Horáků) jsou už převlečené do svých krásných krojů i typických masopustních kostýmů a je na ně pěkné podívání. Není však čas na otálení a koukání - kdy budeme vystupovat, to zatím nevíme, tak se snažíme připravit co nejrychleji. Obzvlášť nesmí otálet ti jedinci, co se zatím do kroje nasoukali jen jednou v životě. Rychle si hledám v přeplněné místnosti místečko pro sebe, stahuju své běžné oblečení... natahuju podkolenky, zapínám početné knoflíčky na kalhotách, který nemají žádný běžný poklopec, ale takový ten, co se mu někdy říká „padací most“, beru vestičku, uvazuju pod krk červenou mašličku... mezi tím se dozvídáme, že času je habaděj - první budou vystupovat Horačky v 9:20 a my až za hodinu po nich, takže není kam spěchat.
A spěchat jsem nemusel ani tak, protože hodit na sebe podkolenky, košili, kalhoty a vestičku je mnohem jednodušší než nasoukat se do dvou bílých spodniček, barevné proužkovaté sukničky, vyšívané zástěrky, blůzky s nabíranými rukávy s vyšívaným lemem, barevné šněrovačky a krejzlíku - vyšívaného límečku, který není součástí halenky a uvazuje se za krkem tkaničkou. Líp si to představíte, když se podíváte na stránku Horalu do sekce Kroje a najdete si popis ženského svátečního kroje.
Je to krása sledovat, jak se známé dívky, ženy i babičky mění v krojované kvítky barevné - sukně i šněrovačky září odstíny modré, žluté, fuchsiové i zelené. Veselý dojem doplňují nejrůznější stužky a mašličky všech možných barev. Další dlouhé mašličky zdobí zapletené copánky, je to krása, můžu na těch našich holkách nechat oči.
Někteří zatím mizí ven - neochotně na sebe beru svou ryze moderní bundu, která se k horalskému kroji nehodí ani trochu, mráz mě však k tomu nutí - a toulám se po jarmarku. Ten se odehrává na stejné straně zámku, kde budeme i my a Horačky vystupovat - na širokém prostranství na začátku krásného zámeckého parku.
Hmmm, tady dneska bude mnohé k ochutnání a zažití - většina stánků je tu s různými dobrůtkami - jitrnicemi, jelítky, masem, koláčky, držkovkou, zelňačkou, medovinou... i pár řemeslnických stánků se tu ale najde.
K zažití tu bude právě teď první vystoupení souboru Horačky - už tu přicházejí, hrají a zpívají, povídají i tančí. Je to fajn, líbí se mi to - a zaujme mě i to, že Horačky hrají, zpívají i tančí na některé písničky, které hrajeme i my - ale většinou nejsou stejná slova, ani stejné tance. Je vidět, že sousední kraje se vzájemně inspirovaly, ale jak si to lidé přebírali a vylepšovali, vzniklo úplně něco nového. Mrzí mě, že jsem se na vystoupení Horaček nesoustředil víc a nemám teď o něm moc co napsat. Je to k nim trochu nespravedlivé, ale to víte - mám u toho spíš myšlenky na své nadcházející první vystoupení a mé myšlenky létají.
Výborně, takhle na začátku tu moc diváků zatím není, pokud se mi to napoprvé nepodaří, tak to alespoň mnoho lidí neuvidí a na druhý pokus to třeba bude lepší.
Vystoupení Horaček uteklo jako voda a je načase se vrátit do tepla. Tam naše zpěvačky zpívají nejrůznější hlasová cvičení na pořádně rozcvičení hlasivek a pak se hrají a zpívají písničky z dnešního vystoupení. Je to fajn - co znám, zpívám, co neznám, k tomu Lenka hned ochotně nabízí slova. Zazpívám si s chutí a vervou veselé krkonošské písničky. Že bych se nenápadně zamíchal mezi zpěvačky a předstíral mezi nimi, že s tancem nemám nic společného?
Kdepak, to by neprošlo. Tančit ve čtyřech párech je pěknější než ve třech. A protože někteří elementi na začátku tančí jako dřevění (ukazuju na sebe), míříme právě na zámeckou chodbu pěkně stranou pohledů obecenstva, abychom se tam krapet roztancovali. Hufff, tak první tanec teda nic moc. U tohohle tance se začíná levou, hergot! No, na podruhé už to bylo naštěstí trochu lepší.
Čas běží jako zběsilý, velká ručička si zatančila na věžních hodinách obkročák kolem ciferníku... a 20 minut pravdy se přiblížilo. Už stojíme všichni v průjezdu... zpěvačky s košťaty, muzikanti se svými nástroji i tanečnice se svými partnery. Já budu dneska tancovat s Barunkou - a jsem rád, protože se mi s ní tancuje hezky a při tanci mi pomáhá jak jen může. Teď se na mě usmála povzbudivě a stiskla mi ruku. Napjaté okamžiky čekání... a je to tady!
Muzikanti a muzikantky začínají hrát nástupní písničku a všichni se pomalu dáváme na cestu, jejímž cílem je prostorný plac mezi rameny nádherného zámeckého schodiště.
Páni, to je lidí! Sluníčko putuje výš po světle modrém zimním nebi a takové krásné počasí přilákalo spustu obecenstva. Přicházíme do širokého kruhu, který tu pro nás lidé nechali, zpěvačky se dávají do zpěvu a my do tance.
(Rád bych vám tady popsal celé naše vystoupení se jmény všech tanců, se vším co se tam řeklo... ale za to by mě šéf Standa a všichni Horaláci asi neměli moc rádi. Tohle je něco, co žádný soubor neprozrazuje. Tak se omlouvám, že nebudu tak úplně konkrétní.
Foťáček tu nemám, takže obrázky, které se tu objeví, budou z horalské fotogalerie na Rajčeti z adresy http://krkonosskyhoral.rajce.idnes.cz/5.Zamecky_MASOPUST_-_Sychrov_2015. Jejich autorkou jsou Ludmila Slavíková, Jitka Neumannová a možná i někdo další.
První tanec je pro nervózní horalské nováčky dobře vybraný na uklidnění, protože je to polka bez jakýchkoliv příkas. Soustředím se jen na tanec a na vnímání diváků už moc pozornosti nezbývá a napětí v mém nitru polevuje. Písnička je u konce a je čas na první masopustní povídání.
Povídání v krásném krkonošském nářečí v podání Milady - paní, která stejně jako já prožívá své první vystoupení. Když skončí slovy o polce veselé, přichází na řadu další tanec. Polka to vlastně opravdu je, ale už zdaleka ne pořád stejná - polkové kroky se kombinují s obkročákem, točení se kombinuje s kroky vpřed a nakonec Barunku v mé náruči nahradí na malou chvilinku jedna a pak i druhá Karolína. No, bez chyby to nebylo, ale do očí to snad diváky neuhodilo. Po pár slovech přichází na řadu další fajn tanec.
U tohohle tance jsem z větší části jen divákem - jeho hlavními aktéry jsou po dvě sloky Martin a Marcela, paní, která je jinak zpěvačkou, ale tančí s chutí tenhle tanec a je tak naši úplně nejstarší tanečnicí. Je to vlastně trochu tanec a trochu příběh - jeho medvědí krok se mi líbí, je pěkný na pohled a jednoduchý na naučení. Na poslední sloku se přidáváme i my ostatní a jen jsme začali, už je konec.
Ale hned následuje další z tanců a z něj mám asi největší strach. Je to další „polka veselá“ a veselá je obzvlášť v mých očích - hlavně proto, že je to pro mě ještě poměrně nový tanec a navíc se mi plete trochu s tím, co jsme už tancovali. Beru Barunku za obě ruce a snažím se cítit sebevědomě, ale ani trochu se to nedaří.
Do středu... na jedné... na druhé... polka... obkročák... jo, teď do boku... ještěže Barunka ten tanec umí líp než já, vede mě a pomáhá mi...
...poslední obkročáky, dup a je konec. Nebyl jsem dokonalý, ale nedopadlo to zle... a teď už budu kromě konce tak víceméně jenom obecenstvem. Huf, to je úleva.
Dál se povídá, následuje jedna veselá masopustní písnička, na níž se netancuje nic... a pak přichází na řadu tanec, který se mi doopravdy líbí. Jednak ho netancuju já, jednak je k němu taková fajn jednoduchá písnička, jíž stačí slyšet dvakrát a už ji člověk umí... a jednak je na téma, které vždycky potěší... svádění pěkného děvčete. Když má švarný synek zálusk na tajemství skrytá pod sukýnkou...
...nemusí ho vždycky čekat jen příjemné chvíle...
„Dyž nemužem terlovať, tak budeme tejnořiť!“ poudali jsme si my, ostatní tanečníci a tejnořili se zpěvačkama z pelnýho herlla. Tejdě se ale zpěvačky rozholly, že dyž my můžem tejnořiť, tak vony budou terlovať!
A jak nim to, panečku, de, jenna radosť!
Pak si ještě ušichni zapějem jennu daremnou písničku vo nebožtíkoj... a už nám masopust končí... a je čas pohřbíť basu...
...a taky ji řánně voplakať...
Basa putuje na našich ramenou do průjezdu, z průjezdu do chodby a my utíkáme do tepla. Sláva, nic se nepokazilo, nikdo se na mě nemračí, někteří mi dokonce vřele gratulují k prvnímu vystoupení. Jste skvělí, Horaláčci a mám obrovskou radost, že tu mezi vámi dneska jsem.
Když se zahřejeme, chystám se znovu vyběhnout ven... ale popadává mě marnivost a radost, že se tu můžu procházet v krásném horalském kroji... mráz nemráz, zima nezima... jdu ven jen tak, bez bundy, rukavic i čepice. Naštěstí je sluníčko vysoko a má už trochu síly, tak moc nemrznu.
Koláčky. Milá tmavovlasá paní má na konci jednoho ze dvou ramen honosného zámeckého schodiště líbezný stánek, plný koláčků. Kulaté koláčky makové, tvarohové, povidlové, hruškové, oříškové... jeden už jsem si ochutnal a tancovalo se mi po něm báječně, tak si jich teď kupuju čtyřiadvacet a s úlovkem prchám zpátky do naší místnosti.
Dlouho tam však nepobudu... mám žízeň a kdepak žízeň na masopustu. Hned vedle vchodu mě zaujme stánek s různými lahůdkami a nejvíc mi do oka padne zelňačka. To je přesně to, na co mám teď chuť. Hned si objednávám plnou misku a k ní pivo... lidičky kolem se na mě usmívají a někteří si mě i fotografují. Horalský kroj se jim líbí. A mně to dělá obrovskou, neskutečnou radost. Také si rád prohlížím a fotografuju ty krásné lidi, co nám dělají radost hudbou a tancem... dneska poprvé v životě zažívám, jak krásné to je být jedním z nich.
„No, nádhera! Čuně!!! K zelňačce mi dali takovou mělkou dřevěnou vžici, moc kale se to s ní nejello, zato vokolo to lítalo jenna radosť.“
Obzvlášť magneticky přitažlivě pro kapky působila moje bílá košile, takže moje další cesta vede na nádvoří a tam na záchod. Naštěstí to dolů docela jde a do vystoupení snad uschne. Jestli ne, přinejhorším si se mnou zatančí i druhá bílá košile, i když to bych nerad, protože to bych pak musel zase žehlit obě.
Čas však pádí, Horačky mají odzpíváno a odtancováno a řada je teď na nás. Sluníčko venku svítí, za zámek se zatím neodkutálelo a venku je pěkně. Naše druhé vystoupení doprovázejí trochu zmatky a mně to nejde ani trochu, ale i tak je docela fajn a já v sobě cítím takovou neskutečnou radost, že ani nevím, kde se ve mně bere. Možná je to jen radost z tance, možná se to našemu obecenstvu tak líbí, že jejich radost je i radostí mou.
Při tanci ale vytráví a protože Martinovi padl v nedaleké restauraci do oka boršč, vydává se na něj a já s Karolínou jdeme s ním. Restaurace je nabitá až taktak nacházíme nějaké místo, ale lidé jsou fajn - naše kroje je zaujmou, usmívají se na nás a někteří i povídají. I boršč sám je moc dobrý... ale košile se mu líbí stejně jako zelňačce! Achich ouvej. I stužky se v něm chtěly vykoupat, ale naštěstí jim tuhle zábavu Martin překazil. Po pradlenkovském zastavení na záchodě se vracím do naší místnosti, kde panuje veselá nálada. Roman tu dělá čaj a kafíčko, i jiné dobré pití se tu najde... přispívám i já, protože tu chci dneska s Horaláčky oslavit své narozeniny, které jsem sice měl už 17. února, ale dřív na to nebyl čas. Každý si se mnou jde potřást rukou, popřát mi, někteří i připít a dostanu i spoustu pusinek od našich ženušek. Je mi s vámi hezky.
Eva má pěknou náladu a občas nám něco vypráví, hezky si se mnou povídá Milada o dojmech z vystoupení i svém životě, Lenka o své krásné žluté mašličce, která je široká jako ruka... stačím ještě sem tam poslat SMSku nebo dát příspěvek na Facebook pro všechny ty, jenž mi dneska drží palce.
Horačky si protahují svá vystoupení a něco i přidávají, proto ani my nechceme mít své vystoupení pořád úplně stejně a domlouváme se co přidat. Největší brzdou jsem bohužel já - výběr tanců které bezpečně umím bohužel není moc rozsáhlý - a proto nakonec přidáme můj nejoblíbenější z řemeslnických tanců „Kalcouský“. Tak ještě 7 minut a jdeme na to. To to uteklo.
A už zase mám v náruči Barunku, pravou ruku pod pletenou pelerínkou na její na dotek příjemné šněrovačce, levou v její ruce a svět se s námi znovu roztáčí ve víru tance.
I když sluníčko rozpustilo všechen led a my s Horačkami jsme to tady už solidně „rozpaznehtovali“ zvyknul jsem si už na tenhle písečný taneční parket a tancuje se mi líp než při prvních dvou vystoupeních. Muzikanti hrají pěkně od podlahy, zpěvačky zpívají s chutí a radostí...
...i my máme radost v duši.
Lidé nám tleskají, fotografují si nás a snad i jim se to líbí. Nakonec tancujeme na masopustní polku i s ženuškami z obecenstva, celé vystoupení mi uteče jako blesk... a kdyby nás nečekalo ještě jedno, asi by se mi při odnášení basy chtělo taky „selzičky roniť“. Takhle sice předstírám velikánské truchlení, ale smutku v sobě nemám ani píď. Tohle vystoupení se mi ohromně líbilo a doopravdy jsem si ho užil.
I ostatním je ještě do tance a proto basa putuje do kouta a za chvíli se sukničky točí, vlásky a stužky vlají a oči září při dalším tanci v zámeckém průjezdu a poté i na nádvoří.
„Cooo? Někdo tady poudal něco vo ztracený kytičce? Merknu na persa... vopraudu, kytička je v perčicích! Naštěstí mi na ni nikdo netlápnul a kytička se bez úhony vrací tam, odkud nenápadně při tanci vyletěla, merška“.
Na písečném parketu teď dělají lidem radost zase Horačky... a kde najdete mě? Zase u bašty. Tentokrát dělám společnost Evě u dobrého masíčka a příjemně si spolu povídáme. Mňam.
„Co je zase tolle, heršvec!!“ Už zase něco na kroji, tentokrát na mém bílém krajkovém šátečku, aby byla nějaká změna. Naštěstí to je tentokrát jen drobeček, který nezanechá žádných stop.
I tak na záchod jdu... přede dveřmi s panenkou fronta... do těch s panáčkem jdu jen já s ještě jedním maníkem a zaslechnu za sebou: „No co, tak se trochu vyděsej.“ Nevyděsili - vím, že se dneska už nejedna odvážná ženuška vplížila na pánský záchod, aby si ukrátila čekání... alespoň to tady dneska není jako jednou, kdy mě dokonce ženy donutily čekat před pánským záchodem, dokud se tam všechny nevystřídaly.
Z vysoké sychrovské věže se rozlehnou do kraje další krásné fanfáry, značící celou hodinu a nám se přiblížilo poslední vystoupení. Sluníčko se schovalo napřed za zámkem a pak i za mraky, do zámeckého parku se vplížily podvečerní stíny a lidé se vydávají na cestu ke vzdáleným domovům. Naštěstí jich na poslední vystoupení zůstalo ještě dost - hrajeme, zpíváme a tančíme s chutí, i když už trochu unaveně, všechno se vydaří, my naposledy mizíme v zámeckém průjezdu... a je konec.
Převlékáme se, balíme všechnu výstroj a výzbroj, Eva nám ještě všem před zámkem děkuje za dnešní vystoupení, loučíme se... a čeká nás už jen cesta domů. Oproti cestě sem je trochu tišší a unavenější, pro mě také o hodně klidnější.
Cestou zpátky pěšky ze Střelnice domů mé nohy tancovací docela bolí, vak s krojem přehazuju z ruky do ruky, ale mysli je pořád do tance a hubě do zpívání... zpívám si v duchu veselou „daremnou písničku vo špatně zahrabeným nebožtíkoj“ a z úsměvů lidí jdoucích proti mně poznávám, že se usmívám já na ně...
Napsal Tomáš mezi 27. únorem a 1. březnem 2015
Zpět na Tomášovy řeči