Každý slavil vstup naší republiky do Evropské unie po svém. Někdo navštívil koncert, jiný se zúčastnil lampionového průvodu a ohňostroje, nemalý počet lidí však kvitoval tuto událost také nadáváním. Ani já jsem neměl chuť nějak obzvlášť slavit, ale ani nadávat. O den dříve ale redaktorka Českého rozhlasu Hradec Králové Eliška Pilařová svou upoutávkou upoutala mou pozornost k jiné akci - a o té vám teď budu vypravovat.

Sluníčkem zalité ráno 1. května mě zastihlo na nádraží v Trutnově. Tady se cestující naskytla neobvyklá podívaná - na nádraží totiž mimo obvyklých vlaků stála také stará parní mašinka a s ní i pět starodávných vagónů. Když začali průvodčí pouštět lidi do vlaku, hned jsem se nahrnul do toho úplně nejstaršího. Ten vypadal úplně přesně, jako vagóny ve starých černobílých filmech (naposledy jsem přesně stejný viděl v posledním dílu Hříšných lidí - rada Vacátko v něm zatkl vraha). A tak jsem jen čekal, kdy se objeví průvodčí, pronásledují černého pasažéra Ťopku a mrkl jsem ob sedadlo dál, jestli se tam neučí Lelíček portoricky snadno a rychle... Ale nic tak vyjímečného se nestalo a tak nám čas do odjezdu zpestřovalo jen občasné šíbování s parní mašinkou. Tuhle krasavici si můžete - pokud není zrovna někde na cestách - prohlédnout v Železničním muzeu ve výtopně v Jaroměři. O parních mašinkách nevím prakticky nic, takže vám o ni tady toho mnoho nenapíšu, ale až budu mít vyvolané obrázky, dám je sem a tak si ji budete moct prohlédnout sami.
No, tak nám ten čas pěkně utekl a přiblížil se čas odjezdu... a vy díky mému článečku můžete být alespoň virtuálně při tom.
Konečně (v 9:04) se z nádražního rozhlasu ozývá hlášení: "Ukončete nástup do zvláštního parního vlaku směr Žacléř, Královec, Lubawka, Kamienna Góra - vlak je připraven k odjezdu." Přichází slavnostně se tvářící výpravčí, mávne výpravkou, mašinka si vesele zahouká... a už se s typickým supěním dává do pohybu. Objevuje se průvodčí a prodává jízdenky... její naskenovaný obrázek je i obrázkem k tomuto článku.
Náš vláček budí zaslouženou pozornost... a nejenom lidí... někteří psi ze zahrad okolo trati, kteří se baví tím, že štěkají na okolojedoucí vlaky, jsou neobvyklou podívanou natolik překvapení, že údivem zapomínají štěkat.
Jízda překvapivě brzy končí - na nádraží Trutnov střed musíme docela dlouho čekat, než projedou běžné vlaky... konečně pokračujeme v jízdě. Náš vagón jede úplně poslední, takže je z něho dobře vidět na mašinku a je to docela zajímavý pohled.
Další zdržení nastává na nádraží Trutnov Poříčí, kde se musí přepřáhnout mašinka, neboť další cesta se tu lomí v ostrém úhlu. Mezitím stačili nastoupit další lidé, zamávali jsme dalšímu projiždějícímu vlaku... a pak už se mašinka s veselým houkáním rozjíždí vstříc našemu cíli. Jak jste se mohli dočíst na jízdence, náš vlak bude prvním osobním vlakem, který pojede mezi Královcem a Lubawkou od roku 1945 - a prvním vlakem po dlouhé době, neboť poměrně dlouho po tomto úseku trati nejezdily ani vlaky nákladní.
Prozatím náš vláček duní údolím mezi vrchy Vraních hor a občas přejíždí postranní údolí po vysokých viaduktech. Zajímavou zábavou je vyklánění z okna - uhýbání okolosvištícím větvím je docela zajímavou hrou na postřeh, navíc okořeněnou spoustou sazí - náš vagón je teď zapřažen přímo za mašinkou - a občasnou sprškou vodní tříště, když mašinka zahouká.
Cesta nám pěkně ubíhá, jen zastavování ve stanicích trochu zdržuje, protože někteří cestující chtějí obrázek vlaku v každé stanici. Okolo trati se místy shromáždily hloučky lidí a mávají a fotí ostošest. Potom se delší dobu stojí v Královci, kde se musí doplnit voda. Do Žacléře vede krátká pobočná trať, po které jedeme zajímavým způsobem - mašinka nyní vlak netáhne, ale tlačí. V Žacléři na nádraží kromě starosty města čeká ještě docela dav lidí - ale naštěstí všichni nenastupují - ve vagónu je i tak docela plno. Vracíme se zpět do Královce a tady nastává ten nejzajímavější okamžik cesty - mašinka vesele zahouká a najíždí na úsek trati, po kterém už cestující nejeli 59 let. Cestujících se zmocňuje slavnostní pocit a hodně lidí i stojí, mává, filmuje a fotí podél trati. Mezitím nám celník zkontroloval pasy - i když jsme teď v EU, pas je stále potřeba. Netrvá dlouho a přijíždíme na hranice. Tady se zastavuje a mašinka je ozdobena dvěma vlajkami - modrožlutou vlajkou EU a červenobílou polskou. Ale zakrátko se opět rozjíždíme a po krátké cestě mezi poli přijíždíme k prvním domům městka Lubawky. Okolo trati se sešlo docela hodně lidí, kteří na nás mávají a vypadají, že mají z našeho vlaku docela radost. Netrvá dlouho a přijíždíme na nádraží v Lubawce. To je obrovské nádraží, ale úplně zpustlé. Ale zato dneska tam je živo, jak už asi dlouho nebylo - čeká tu totiž na nás obrovský dav lidí a všichni mávají, vítají nás a něco na nás hlaholí, není nic rozumět, ale je to strašně milé a dělá nám to radost. V Lubawce se chvíli stojí a pak pokračujeme údolím řeky Bobru k cíli dnešní cesty - městu Kamienna Góra. To leží asi deset kilometrů od hranic, takže netrvá dlouho a vjíždíme do nádraží. Nádraží v Kamienne Góře má pěknou staniční budovu - postavenou v romantickém polském cihlovém stylu. Nechybí na ni vyvěšená vlajka Evropské unie. I tady na nás čeká spouta lidí - včetně starosty Kamienne Góry. Bratři Poláci tu mají i komentátora, který vyjadřuje za všechny velkou radost z českého vlaku a má radost i z toho, že k nim přijela taková pěkná česká mašinka. Bratři Poláci nás tu dokonce pěkně po slovansku hostí... pivem zdarma. A řeknu vám, polské pivo Žywiec není vůbec špatné.
Hodina na nádraží v Kamienne Góře utekla, jako voda a tak je čas nastupovat. Ve vlaku nás ovšem čeká zajímavé zjištění - bratři Poláci se nechtějí jen koukat, bratři Poláci se chtějí také svézt - po příjezdu do Trutnova totiž vláček absolvuje celou cestu ještě jednou - a tak jsou naše místa beznadějně obsazená. Tak jsem jen udělal čelem vzad a zaujal místo v chodbičce u okna. Když všichni nastoupili, bylo docela plno, ale nějak se to zvládlo a tak se úspěšně vydáváme na zpáteční cestu. Ještě se chvíli stojí na nádraží v Lubawce... a zatímco se tak stojí, vzpomněl jsem si, že Lubawka se česky jmenuje Líbava - a já se tu nemám ani s kým líbat! :o) Rozhlédl jsem se po okolních kóčách, ale ani jedna nevypadala příliš přístupně, tak jsem si musel nechat zajít chuť. :o(
Vtom ale mašinka zahouká a pokračujeme v cestě - přes hranice, Královec, Bernartice a další stanice. Zajímavé je i pozorování spolucestujících... je tu totiž parta mladých lidí z Ostravy a ti potřebují chytit vlak v Trutnově-Poříčí. Jenže čas ubíhá a zdá se, že to nestihneme. Ale mašinka frčela, co to dá a tak jsme to nakonec stihli tak akorát. A po dalším kousku cesty už končíme na hlavním nádraží v Trutnově.
Trochu mě mrzelo, že organizátoři nezorganizovali podobné přivítání, jako na nádraží v Kamienne Góře - bratři Poláci by si to zasloužili.

Fotogalerie