Včera jsem si půjčil v knihovně samé knihy, burcující moje nitro. Jednu z nich jsem začal číst dnes a ač ji
nemám ještě dočtenou, rozhodl jsem se o ní napsat na mou stránku, abych se o ní podělil s vámi - návštěvníky
mé stránky.
Jmenuje se
Uvěří nám ještě někdy? Dopisy z fronty a jejím autorem je
Michael Moore, autor filmu
o válce v Iráku Fahrenheit 9/11. Vydalo ji nakladatelství Euromedia k. s. - Knižní klub v Praze a její ISBN je
80-242-1427-X.
Autory téměř celé knihy jsou vlastně američtí vojáci, bojující v Iráku nebo jejich blízcí, kteří posílají z Iráku
Michaelovi Moorovi dopisy... a z těch on sestavil knihu, naplněnou bolestí, smutkem a pocity zrady a zmařených nadějí.
Její obsah je natolik burcující, že jsem se rozhodl do tohoto článku něco z něj přepsat, abych vás motitvoval si přečíst
celou knihu. A to hlavně ty, kteří se dívají na vládu USA skrz růžové brýle a zavírají oči před skutečností.
"Pokud se tato válka rozroste ve světový konflikt a příjdou v ní o život tisíce mladých Američanů, nebudou to
američtí senátoři, kdo bude umírat. Půjde o americké vojáky, příliš mladé na to, než aby mohli kandidovat do Senátu."
SENÁTOR GEORGE MCGOVERN (z první strany knihy)
Média jistě věděla, jaká nálada začíná mezi našimi jednotkami převažovat. Jejich váleční zpravodajové jsou v Iráku
jeden zatracený den za druhým, zatímco já tam ani nevkročil! Jak to, že jsem to přesto zjistil tak snadno, kdežto
oni vůbec ne?
Odpověď samozřejmě zní, že média věděla moc dobře, jaké pocity chovají naši vojáci ohledně této války. Věděla - a
tajila to. Stejně, jako to dělala s mnoha dalšími fakty souvisejícími s touto válkou a s "důvody", proč jsme ji
vůbec rozpoutali. Tajila to, nebo se přinejmenším dívala stranou. Sama sebe cenzurovala tak, aby to nemuseli dělat
ti výše postavení. Není přehnané nebo nečestné či nevděčné tvrdit, že náš svobodný tisk nejprve odmítl dělat svou
práci - klást zásadní otázky a vyžadovat přesvědčivé důkazy předtím, než vůbec dovolil prezidentovi, aby nás zavlekl
do války - a pak pokračoval tím, že líčil morálku našich jednotek v Iráku tak, že to nemělo s pravdou nic společného.
(Předmluva, str. 17)
Jsem seržant americké armády a sloužím v táboře Warhouse, Bákuba v Iráku.
(...)
Často si kladu otázky jako: kam vlastně naše země míří? Jsou snad všichni slepí? Kdy už začne někdo říkat pravdu?
Váš film (Fahrenheit 9/11) ve mně konečně probudil naději. Všichni mí kamarádi z armády se ptají: Co tady děláme?
Proč tady vůbec jsme?
(Jsou snad všichni slepí, str. 25)
Každý z nás vojáků přísahal, že bude prosazovat a hájit Ústavu Spojených států amerických. Ale tahle válka nemá
s prosazováním a hájením Ústavy nic společného!
(Váleční otroci, str. 26)
Většina z nás sem přišla jako dobrovolníci v důsledku hrozby ze strany al-Kájdy. Byli jsme hrdí na to, že sloužíme
Americe a staráme se o bezpečnost celého světa.
(...)
Já jsem sem přijel před dvěma lety v souvislosti s válkou v Afghánistánu. Ale když zaduněly válečné bubny v Iráku,
nedokážu vám ani vylíčit, jak hrozný pocit - jako když se potápíte - se nás tady zmocnil. Mohli jsme jen bezmocně
přihlížet tomu, jak se náš vysoký morální kredit a všeobecná podpora, kterou jsme cítili po 11. září, skoro přes
noc vypařily.
(...)
Vzhledem k tomu, že státy Zálivu všeobecně opovrhovaly Saddámem a jeho syny, byla irácká invaze obecně vnímána jako
nenávistný konfikt mezi Bushem a Husajnovými. Fakt, že irácký lid bude nevýslovně strádat jen kvůli této dlouholeté
"krevní mstě", vyvolal mezi místními Araby vzrůstající zlobu. Bush rozpoutal jménem celé západní společnosti bouři,
která nás rychle pohltila, a s jejímiž důsledky budeme (my i naše děti) bojovat ještě spoustu příštích desetiletí.
(Jako když se potápíte, str. 28 a 29)
Když došlo k vyhlášení války, Amerika odlištila všechny obyvatele Iráku a nadělala z nich naše nepřátele. Dokonalým
příkladem tohohle programu je zneužití AAFES (něco jako náš Wal-Mart) jako propagandistickýho nástroje, kterej začal
chrlit trička a hrníčky s potisky, co se navážely do Iráku a jeho obyvatel. Teprve při pobytu v Iráku jsem opravdu
něco zjistil o Iráčanech a o tom, jaký je to žít ve válkou zničený a poražený zemi.
(...)
Jsou tady rolníci, co neměli ani ponětí o nějkaý Pouštní bouři nebo operaci Svoboda Iráku. Když jsem to zjistil,
uvědomil jsem si, že tuhle válku fakticky rozpoutala hrska lidí, který z toho měli prospěch, vůbec ne ve jménu
iráckýho lidu. My jako příslušníci Koaličních sil jsme tyhle lidi neosvobodili, naopak, uvrhli jsme je ještě do hlubší
chudoby.
(...)
Taky jsem slyšel, že Bush zakázal médiím informovat o tělech, co se vracejí do Států v plastikovejch pytlích - a že
tohle brilantní rozhodnutí stačil udělat právě včas, aby takový zprávy neohrozily nastávající prezidentský volby!
(Pojďte za nás umřít, str. 32 a 33)
Je tady spousta civilistů, kšeftmanů, rozlezlejch po celý zemi. Lidi z firem jako Blackwater, Kellog Brown and Root,
Halliburton a tak. Tihle civilisti tady dělaj všechno možný, co si dokážete představit, od zajišťování bezpečnosti
až po organizace večírků!
(...)
Vyhazujeme do vzduchu peníze na takovýhle sračky, ale kolik z toho fakt poslouží Iráčanům! Na tomhle si někdo vzadu
pořádně nahrabe, ale Iráčani to nebudou!
(...)
Tihle chlápci si z těch zatracenejch válek dělají zlatej důl, a tím, kdo za to bude platit všema možnýma způsobama,
jsme my vojáci. Až bude po válce, co mě čeká? Nemám páru. Můj život je v tuhle chvíli ve slepý uličce. Jenom doufám,
že se dostanu domů živej.
(Operace zákaz cenzury, str. 36, 37 a 38)
Už nikdy nebudu hrdě salutovat vlajce a zpívat Pod hvězdnatým praporem.
(Nenávidím svýho vrchního velitele, str. 43)
Fakt je ten, že se ztrácejí MILIONY a MILIONY dolarů, který platěj jak americký daňoví poplatníci, tak i
Iráčani tomu neuvěřitelnýmu množství nenažranců a tyranů všude kolem.
(Nenažranci a tyrani, str. 44)
Jeden příklad za všechny: na konci května 2003 jmenovala CPA (Koaliční prozatímní zpráva) guvernérem Nadžáfu
sunnitu. Město bylo pod vojenskou kontrolou pluku První námořní divize. Nadžáf je městem šíitů, kterým se
sunnitský starosta nelíbil. Šíité začali protestovat. Velitel námořního praporu se rozhodl vypsat svobodné volby
nového prozatímního starosty, který by sunnitu nahradil. Různé nadžáfské frakce začaly navrhovat své kandidáty,
celé město bylo pokryté plakáty a kandidující si najímali pouliční řečníky, kteří měli posluchače přiklonit na jejich
stranu. V týdnu voleb se námořníkům podařilo obnovit vysílání místní televizní stanice za využití vlastních zdrojů,
a přenášeli tak průběh voleb do blízkého okolí (mimochodem to byla první funkční irácká televizní stanice po válce).
To byla demokracie v praxi: lid promluvil a dal svůj hlas a moc zvolenému kandidátovi. Pokud si to vybavuju správně,
došlo k tomu na konci června 2003.
O několik dní později CPA vyhlásila, že volby byly neplatné, protože námořníci nemají mandát k tomu, aby oranizovali
volby nebo měnili starostu dosazeného CPA. Událost, které mohla být společným vítězstvím Američanů i Iráčanů z
Nadžáfu, se změnila ve fiasko jen proto, že CPA nedokázala ustoupit ani o krok ze svého stanoviska. Námořníci vyšli
z této aféry jako bezmocní a šíité ve Svatém městě ztratili veškerou víru ve smysluplnost americké přítomnosti v
Iráku.
Diví se snad ještě někdo, že Sadr získal pro své protiamerické výpady v Nadžáfu takovou podporu?
(Pěšák uprostřed válečné vřavy, str. 52)
A takhle by se dalo pokračovat ještě dlouho, ale lepší bude, když si knížku přečtete sami. Vřele vám ji doporučuji,
už jen pro pohled z kapku jiného úhlu, než nám zprostředkovávají zmanipulovaná a zpolitizovaná média.
