Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z chrámu Tři Grácie v Lednicko-valtickém areálu
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

ARTHUR HAILEY: Penězoměnci



ARTHUR HAILEY Penězoměnci Některé knihy jsou jen prostým čtením pro pobavení. Jiné mají kromě strhujícího děje však i něco navíc - můžeme díky nim nahlédnout do světa, do kterého může v reálném světě nahlédnout jen málokdo z nás. Jednou z nich je i kniha Penězoměnci, jejímž autorem je Arthur Hailey, autor známé knihy o záchraně letadla, zasaženého atentátem Letiště, podle níž byl natočen i film.

Heyward Roscoe, viceprezident První americké komerční banky, je na vrcholu své kariéry. Překonal všechny své soupeře, hlavně ideového odpůrce viceprezidenta Alexe Vandrvoorta, zajistil, že se banka stala věřitelem jedné z největších a nejprestižnějších firem světa a na dosah ruky má metu nejvyšší - funkci prezidenta banky. Neví však, že otěže jeho osudu svírají úplně jiné ruce a usměrní ho na úplně jinou cestu...

Dramatický a strhující děj však není hlavní devizou této knihy. Fascinující je na ni hlavně pohled do světa bankéřů, velkých peněz, bezuzdné touhy po zisku i kontrastů se světem běžných lidí... Navíc je to i pohled z části historický, kniha byla napsána v roce 1975 a tak se ledacos změnilo.

Jak začíná den pro vedoucí jedné z filiálek banky?

Středa začala v městské filiálce jako normálně.
Edwina D'Orseyová měla tento týden službu a tak přišla přesně o půl deváté, o půl hodiny dřív, než se těžké bronzové dveře otevřou veřejnosti.
(...)
Než zastrčila klíč do zámku, zkontrolovala si signál "všechno v pořádku". Signál byl na svém místě - byla to malá žlutá kartička, umístěná nenápadně v okně. Dal ji tam před několika minutami portýr, jehož úkolem bylo přijít každý den do filiálky první. Pakliže bylo uvnitř všechno v pořádku, dal signál na místo, kde ho přicházející zaměstnanci mohli vidět. Kdyby se tam byli v noci vloupali lupiči a teď čekali, že se zmocní rukojmí - nejdříve portýra - tak by tam žádný signál nebyl, což by byla pro ostatní výstraha. A zaměstnanci, kteří přicházejí později, by tam nejenom nevešli, ale okamžitě by přivolali pomoc.
(...)
Podívala se na hodinky. 8:40. Za několik vteřin ji uvědomilo jemné cvaknutí v masívních dveřích z chromové oceli, že se noční načasovaný zámek, nařízený večer před uzavřením banky, otevřel. Teď se daly uvést v činnost kombinační zámky trezoru. Do té chvíle to nebylo možné.
Edwina zmáčkla další skrytý knoflík, čímž dala znamení ústřednímu bezpečnostnímu oddělení, že se bude otvírat trezor - normálně, nikoliv z přinucení.

I přes pokrok v technice a zabezpečení se asi podobné bezpečnostní postupy moc nezměnily. Jiné věci se ale změnily k nepoznání. Takhle v jejich počátcích probíhalo placení kreditními kartami...

Ve velké místnosti, podobající se posluchárně, s tlumeným osvětlením a se zvukotěsnými stěnami a stropy, sedělo u baterie počítačových konzol asi tak padesát operátorů - většinou žen. Každá konzola měla obrazovku, podobnou televizní, pod níž byla klávesnice.
Tady se povolovaly nebo zamítaly úvěry majitelům kreditkart.
Byla-li někde při placení zboží nebo služeb předložena kreditkarta, mohl ji dotyčný podnik přijmout bez otázek, pakliže obnos nepřesahoval dohodnutou hranici. Hranice byla různá, ale zpravidla se pohybovala mezi dvaceti pěti a padesáti dolary. Při větším nákupu však bylo potřebí schválení, které bylo ovšem možno získat za několik vteřin.
Do schvalovacího střediska pršely po čtyřiadvacet hodin denně po sedm dní v týdnu telefonáty.
(...)
Ať byli obchodníci a ostatní kdekoli, vytočili si nervové centrum Keycharge v mrakodrapu ředitelství První americké komerční. Každý telefon zakotvil automaticky u operátora, který měl právě volno a jehož první slova zněla: "Jaké máte operační číslo?"
Když dostal odpověď, vyťukal číslice, které se souběžně objevovaly na obrazovce. Pak přišlo číslo karty a velikost úvěru, o nějž šlo, které operátor rovněž vyťukal a které se rovněž objevily na obrazovce.
Potom zmáčkl klapku, čímž vložil informaci do počítače, který ihned oznámil "SCHVÁLENO" nebo "ZAMÍTNUTO".

Jiné věci se ale nezměnily ani za mák. Například reklamní slogany...

Pořídila je Austinova reklamní agentura a měly podněcovat majitele kreditkart k čím dál většímu využívání úvěru.
Jedna reklama vybízela:
PROČ SE STARAT O PENÍZE?
POUŽIJTE SVÉ KREDITKARTY
A
STAROSTI PŘENECHTE NÁM!

Jiná prohlašovala:
ÚČTY NEBOLÍ - STAČÍ ŘÍCT:
"TADY MÁTE MOU KREDITKARTU!"

A třetí radila:
PROČ ČEKAT?
SVŮJ ZÍTŘEJŠÍ SEN SI MŮŽETE DOVOLIT
- UŽ DNES!
POUŽIJTE KREDITKARTY KEYCHARGE
- HNED!


Prakticky stejnými slogany, bezmála budícími pocit, že nám banky touží dát peníze pro naše krásné oči a propagujícími extrasupervýhodné kreditní karty nás naše banky krmí i dnes.
Proč čekat? Protože jeden zítřejší sen si splníte už dnes... ale ten pozítřejší budete muset odložit o tři léta. Neboť...

V bankovnictví platí axioma, že nejbohatší zákazníci si půjčují nejlaciněji. Největší sazby jsou pro chudé.

Pokud však máte peněz dost, nemusíte si půjčovat, můžete je svěřit bance a ta za vás bude výhodně investovat a peníze vám tak budou vydělávat. Nebo ne?

Otázka morálky oddělení svěřeneckých vkladů nebyla nic nového. Předpokládalo se, že banky si budou zachovávat jakousi vnitřní přehradu - někdy se jí říkalo čínská zeď - mezi svými komerčními zájmy a investicemi svého oddělení svěřeneckých vkladů. Ve skutečnosti ji nezachovávaly.
Banka, která měla k dispozici miliardy dolarů svých klientů z oddělení svěřeneckých vkladů, zaručeně těchto fondů pod rouškou investic využila k vlastním obchodům. Od firem, do nichž banka silně investovala, se očekávalo, že na to budou reagovat recipročními obchody s bankou. A často na ně byl vykonáván nátlak, aby vzali do své správní rady některého člena správní rady banky. Když neudělali ani jedno ani druhé, přešly velmi brzy investice oddělení svěřeneckých vkladů do jiných firem a banka prodala akcie první firmy, které v důsledku toho hupsly dolů.
Stejně tak se očekávalo od velkých makléřských firem, které zařizovaly velkou většinu nákupů i prodejů oddělení svěřeneckých vkladů, že si budou na svých účtech v bance udržovat velké zůstatky. Obyčejně si je udržovaly. Pakliže ne, přestěhoval se ten výhodný obchod k jinému makléřovi.
Navzdory reklamě propagačního oddělení stály zájmy klientů svěřeneckých vkladů, včetně těch příslovečných vdov a sirotků, často až na druhém místě, za zájmy banky. To byl jeden z důvodů, proč byla bilance tohoto oddělení obyčejně tak ubohá.
(...)
"Ale nikdy nesmí dát nikomu právo, aby rozhodoval za něj. Tím myslím především makléře, kteří představují nejsnadnější cestu, jak ztratit všechno, co člověk má, a bankovní oddělení svěřeneckých fondů."
"Co máš proti oddělení svěřeneckých fondů?"
"Krucifix, Alexi, víš přece moc dobře, že výsledky tvé banky stejně tak jako výsledky ostatních bank jsou strašlivé. O velké účty v oddělení svěřeneckých vkladů se staráte - do jisté míry. Střední a malé se hodí buď do společného pytle nebo o nich rozhodují špatně placení neschopní úředníčci, kteří nerozeznají stoupající akcii od hajzlpapíru." Alex se ušklíbl, ale neprotestoval. Až moc dobře věděl, že to, co tvrdí Lewis, je až na několik čestných výjimek pravda.

V knize však najdeme i tehdejší představy o bance budoucnosti...

Byla jsem si tento týden s Alexem Vandervoortem prohlédnout to, co on nazývá "bankou budoucnosti", ale co už my máme dnes.
(...)
Základní vybavení sestávalo ze dvou automatických likvidatur z nerez oceli, které si zákazníci obsluhovali sami. Likvidatury měly kabinku s uzavřeným televizním okruhem a jak vysvětloval Alex, byly napojeny přímo na počítač na ředitelství První americké komerční.
(...)
Před automatickými likvidaturami se už utvořily malé fronty, ale všechno probíhalo hladce. Jakmile zákazník vložil do přístroje kreditkartu a vyťukal prostou soustavu knoflíků, transakce byla vyřízena rychle. Někteří ukládali hotovost nebo šeky, jiní vybírali peníze. Jeden nebo dva přišli zaplatit zboží nakoupené na kreditkarty nebo nějaké inkaso. Ať šlo o cokoli, stroj pohltil či vyplivl bankovky nebo mince rychlostí blesku. (...)
Seděla jsem sama v kabince toho peněžního krámu, obrácená k televizní kameře s obrazovkou, otevřela jsem si účet a pak jsem vyjednávala o půjčku.
Když jsem si jindy vypůjčovala peníze z banky, tak mi to bylo trapné. Tentokrát ne, poněvadž jsem tvář na obrazovce před sebou neznala. Její majitel - muž bez těla, o němž jsem nevěděla, jak se jmenuje - byl mnoho kilometrů ode mě.

Při čtení knihy zažíváme dramatické vzestupy a pády, machinace a intriky, boj prostých lidí s nenasytným molochem i souboj s bezohlednou mafií, která se nezastaví před ničím. Je to strhující příběh a rozhodně kniha stojí za přečtení.


Napsal Tomáš dne 3. dubna 2011

Zpět na Tomášovy řeči