Noc kostelů. Dvě slova a kolik se toho za nimi skrývá. Desítky, možná stovky míst, tisíce lidí... a jediná noc v roce, noc v níž ožívají kostely. Zaplněny svitem i tajemnými stíny zvou návštěvníky i do svých jindy skrytých zákoutí, nechávají promlouvat svou staletou historii a šeptají o tajemstvích víry.

V letech minulých i u nás ve Vrchlabí o Noci kostelů zářila okna některých z nich - Zámecké kaple nebo kostela v Hořejších Herlíkovicích. Letos poprvé se rozzáří i okna největšího kostela, novogotického kostela svatého Vavřince.



Nad kostelem nebe pomalu mění barvu z podmračené šedé na sametovou barvu noční tmy a my procházíme kostelní předsíní, dveřmi ze skla a dřeva a... už jsme tam, pod vznosnou lomenou klenbou nesenou štíhlými sloupy, k níž stoupal už nespočet modliteb i nadějí, že budou vyslyšeny.

Teď však stoupáme i my a to ve stopách těch, kteří pronášejí svou modlitbu ne slovy... ale hudbou, zpěvem... a srdcem. Jdeme totiž na kůr.



Jeho největší částí jsou varhany, které zespodu nevypadají zdaleka tak veliké, jaké opravdu jsou - jejich skříně zabírají většinu kůru a na kůr se chodí skrze ně - je zvláštní pocit, stát v tom dřevěném průchodu a slyšet harašení skrytých táhel a mechanismů uvádějících v život jednotlivé píšťaly - od obrovských čtvehranných s hlubokým hlasem rozechvívajícím zdi kostelní až po štíhlé kovové, zpívající hlasem jasným jako polnice andělské.

Pohled z kůru skrz loď víry naplněnou jasem světel je nádherný...



Krása v kameni, štuku a skle...



Schody nás však zvou na další cestu k nebesům. Nejdříve to jsou kamenné točité schody postranní věžičkou a poté strmé dřevěné skrz členitou kostelní věž. Našemu oku je v dnešní výjimečnou noc dovoleno padnout i na místa, jenž zůstávají jinak skrytá...



Tajemná půda, kde jsou pod trámy krovu vidět klenby, které při pohledu zdola vypadají pevně a nevyvratitelně, při pohledu shora však působí nečekaně křehkým dojmem. Při průhledu nezdobenou půdou také lépe než dole vynikne to, že je kostel postaven ve tvaru obrovského kříže.

Při putování kostelní věží se můžeme také zamyslet nad pomíjivostí lidského života.



Už téměř nic dnes nepřipomíná to, že okolí kostela bylo po dlouhá staletí posledním příbytkem vrchlabských občanů. Kříže a rovy dávno zmizely a jen několik náhrobků bývalo zasazeno ve zdi prostého gotického kostelíku. I jeho čas však pominul - za krásné hraběnky Aloisie Černín-Morzin byl zbořen a na jeho místě postavili větší a vznešenější kostel novogotický. Náhrobní desky však nezanikly s kostelíkem - byly zasazeny do zdi v jednom z pater kostelní věže. Jedné z nich však byla jen polovina... až do chvíle, než bylo potřeba cosi kopat v půdě kolem kostela a při tom kopání byla nalezena i druhá polovina. Po nespočetných letech se tak obě poloviny znovu setkaly.

Někteří si myslí, že tahle deska dokonce patřila samotnému Kryštofovi z Gendorfu, šlechtici, který proměnil Vrchlabí z prosté vesničky v hornické město. Nakonec i on putoval poslední cestou na hřbitov u vrchlabského kostelíku, ale kde sní svůj věčný sen, to už dnes neví nikdo. Čas setřel všechny rozdíly mezi pánem a kmánem.

Vedle je zasazen náhrobek, z něhož na nás hledí kamenný rytíř v plné zbroji.



Je to manžel dcery Kryštofa z Gendorfu Pauly Hanuš Certys z Karyše. Možná byl statečný, možná byl mocný... ale čas a historie má zvláštní cestičky. Činy a sláva upadly v zapomnění a zbylo jen jméno kopce na jižním okraji Vrchlabí. Na něm stávala tvrz pro paní Paulu a pana Hanuše postavená a Fuchsberg - Liščí kopec - časem pojmenovaná - prý podle zrzavé barvy vlasů a vousů pana Hanuše. Tvrz už dávno vzal čas, kopec však nese dodnes tohle jméno znějící téměř zapomenutou vzpomínkou na jeden dávný lidský život.

Stoupáme dál kol hodinového stroje a naše cesta končí na zvonici krásně ozářené měkkým zlatavým svitem.



V každé ze čtyř kamenných stěn zvonice je dvojice velkých novogotických oken, zakončených lomeným obloukem. Když se nezvoní, jakou zakrytá kovovými žaluziemi, ty jsou naštěstí dnes otevřené a nám proto krom složitého trámoví nic nebrání vyhlédnout ven na noční Vrchlabí. Třeba na jeho hlavní ulici a náměstí.



Při pohledu z vedlejšího okna padne náš zrak na nedaleký klášter, v němž má své důstojné sídlo Krkonošské muzeum a na klášterní kostel svatého Augustina, jehož okna dnes také září v temnotě noci.



Na opačné straně naše oči spočinou na střeše kostelní lodi, jíž z našeho pohledu zakončuje střecha příčné lodi zvané transept. V místě, na kterém se obě střechy sbíhají, se tyčí k nebi štíhlá věžička zvaná sanktusník.



Zvonici samotnou zaplňuje složité trámoví, na němž jsou zavěšené tři zvony - svatý Vavřinec, svatá Anna a svatý Václav. Po válečných rekvizicích na dlouho umlkl krásný hlas zvonů... až díky velkému úsilí, veřejné sbírce i darům bohatých a dobrých lidí a hlavně díky umu zvonaře pana Manouška od roku 2002 znovu hlaholí zvony nad Vrchlabím.

Zvláštní je pocit, stát tady v noční zvonici, kterou zní jen tichý hlas dívky jenž tu dnes zvonici střeží a něžně občas ťukne srdcem svatého Vavřince o jeho tělo, aby nás potěšil jeho čistý hlas. Vypravuje tu všem, kdo jsou ochotní naslouchat příběh zvonice i zvonů - do jejího povídání se občas vloudí slůvko připomínající krásnou zemi, která už tisíc let sdílí své dějiny s Čechami - Moravu. Líbí se mi to a když tu nikdo jiný není, povídám si s ní o tom - opravdu pochází z Moravy, ale už více než deset let jsou jejím domovem Krkonoše a má to tu ráda - přesto ale na mluvu své rodné země nezapomněla a to je dobře.

V kostele bude za chvíli začínat koncert Vrchlabského chrámového sboru, ale mně se dolů nechce. Atmosféra noční věže, její světla a stíny, tichounké šumění deště i zvony jako mlčenliví strážci města... to všechno budí krásný pocit v nitru, chuť stanout tady a snít...

Vlastně ani nevím, proč jsem chtěl zůstat tady na věži místo té dívky moravské, co střežila zvonici přede mnou. Snad jsem jí chtěl pomoci pro její vlídné oči, snad pro zvědavost kdo vystoupá až sem ke mně v dnešní tajemnou Noc kostelů. Ale hlavně pro noční kouzlo kostelní věže se zlatavým svitem světel a tajemnými stíny mezi trámy více než sto let starými. A také pro krásný výhled na město, zářící světlem jako velké ohniště obklopené temnými a mlčenlivými horami.



Ještě před chvílí tu byl ruch, stále noví lidé stoupali po kamenných točitých schodech i strmých schodech dřevěných, aby se potěšili pohledem i čistými hlasy zvonů. Teď však je v kostele koncert Vrchlabského chrámového sboru a proto již nezní věží ani ozvěna lidských kroků. Ticho vládne ve zvonici... jako by stála kdesi mezi oblaky a ne nad rušným městem. Jen v trámoví to občas tajemně zapraská a čas od času tiše cvakne soukolí hodinového stroje.

Ale slyš! Vítr zavanul skrz lomená novogotická okna až k nám. Vánek tichý jako dech. Jeho šepot s přibývajícími minutami sílí a v krovu věže nad námi zní temným a smutným nápěvem. Nebe před krátkým časem stříbřité splývá teď s temnými horami a světla horských bud pohasínají v přívalu temných mračen. Jen ona svědčí o tom, že se čas nezastavil v kraji, jenž ustrnul v napjatém očekávání.

Vzdálený blesk náhle šlehá z těžkých mraků a noční temnota se zdá ještě temnější. Jindy mi v podobných chvílích zní v mysli slova písní o pokání a slzách v dešti, ale tady není to správné místo ani chvíle na zpěv. Jen hluboký zvuk hromu nese se teď nad horami, jako by dávní bohové znovu udeřili do bubnů dávno pohřbených v zapomnění.

Znovu ticho... znovu blesk... do tísnivých chvil před dalším zahřměním doléhá až sem k nám tiché šumění prvních jemných kapek deště, jenž dopadají do korun stromů kolem kostela. Stromů tiše rostoucích na hrobech zrušeného hřbitova a svými kořeny objímajích kosti těch, pro něž už jen nebesa roní slzy. Další hrom... další blesk... znovu hrom po mnohem kratší době. Lehký déšť se mění v pravý nebeský příval. Oslepující záblesk... a po něm temnota hlubší než předtím... jediným rázem pohasla světla zvonice i města...

Hluboká tma vládne teď ve zvonici, déšť s šumem dopadá na jehlancovou střechu věže a divoký vítr skučí v trámoví. Co chvíli záře blesku na drobnou chvíli ozáří zvonici, trámy a zvony. Hromový rachot se téměř slévá v jeden nepřetržitý sled ran a temného doznívání, až mám pocit, jako by se kamenná věž lehce chvěla. Asi by bylo nejlepší utéct dolů, jenže beze světla odtud pro mne cesta nevede. Zůstávám proto nehnutě sedět na zemi uprostřed zvonice.

Dvojitý záblesk a ohlušující rána dalšího hromu. Tvrdé rány do střech i předprsní oken. Bouře na nás udeřila s plnou silou a zuřivostí a z nebe padá příval ledových krup, dopadajících s duněním na střechu věže. Hromový rachot neustává a trámoví sténá pod náporem zuřivého vichru. Ale ještě něco je slyšet - slabý tón, který chvílemi zaniká v rachotu bouře, ale neustává.

Je stále silnější... krásný chvějivý čistý tón - jako když po posledním úderu doznívá... zvon? Že by síla bouře dokázala rozhoupat těžký zvon? To přece není možné! Navíc ani ten nejsilnější hrom by nepřehlušil úder srdce zvonu. Při dalším záblesku rychle vzhlédnu - ale zvon Svatý Vavřinec visí bez pohnutí. Nerozhoupaný... ale přesto zní. Bez úderů, jako když zvon doznívá... ale teď zní stále silněji a naléhavěji. A teď... nový tón, stejně čistý, jen o něco vyšší. To Svatá Anna zní svým krásným něžným hlasem... a nejen ona - i Svatý Václav, nejmenší ze zvonů... všechny naše zvony, pořízené z příspěvků mnoha dobrých lidí teď zní v krásném souzvuku...

Bez hnutí naslouchám a v duši náhle cítím klid. Klid a mír... všechno napětí a strach náhle opustily mou mysl... i všechny myšlenky... jen souzvuk hlasů tří zvonů rozechvívá mé nitro a naplňuje ho jasem.

Jak dlouho to trvalo? Minutu... deset... nevím. Hlas zvonů pozvolna utichá a na zvonici teď vládne podivuhodné ticho. Bouře pominula a jen déšť tiše šumí v korunách stromů u kostela. Náhle znovu vzplanou světla, ozáří zvonici a já si uvědomím, že bez hnutí hledím na jediné místo - tam, kde na těle zvonu stojí ozdobný nápis: "Svatý Vavřinec Pokoj lidem dobré vůle."



Z kostela až sem na věž doléhá tiše hlas varhan a zpěv Chrámového sboru. Je čas přestat snít, rozloučit se pohledem se svatým Vavřincem, svatou Annou...



...svatým Václavem...



...i tou milou dívkou a seběhnout věží až dolů do kostela. Jsem tu včas na několik posledních taktů, pak s ostatními lidmi tleskám Chrámovému sboru i varhaníku panu Hanušovi. Koncert skončil, ale odejít by bylo předčasné, čeká nás procházka kostelem.

Vrchlabský kostel je z pohledu historie téměř novostavba - světlo světa spatřil v 19. století - ale přesto cesta jím je plná zajímavostí. Jeho novogotická architektura je stejně krásná jako její gotický vzor, s ní ladí i novogotické oltáře se sochami, ale najde se tu i stará křtitelnice, obrazy i postranní oltář, jenž býval oltářem v původním gotickém kostelíku. Pozoruhodná je i historie varhan - jejich píšťaly byly zhotoveny z cínu získaného z rakví v kryptě pod kostelem pohřbených šlechticů. Na každém kroku je vidět, že kostel žije - všude jsou zpěvníčky, svíce a spousta květů.

Úžasná památka na doby minulé je pro dnešní výjimečný večer vystavená v jedné z bočních kaplí - na čtecím pulpitu je tu otevřená obrovská a silná kniha. Není to ale ledajaká kniha, je to kronika našeho kostela - psaná po generace německy i česky, špatně čitelným kurentem i krasopisným psacím písmem - stránku po stránce vypráví o historii kostela, města, farnosti i celé země. Je úžasné takovou knihu vůbec vidět, zlehka se jí dotknout, cítit vůni jejích stránek ze silného ručního papíru.

Procházka kostelem končí, jen pár posledních šeptů nese se s ozvěnou lodí kostelní, kroky lidí doznívají pod lomenými klenbami... a přece k odchodu ještě čas nenastal.



Jen dva nebo tři jsme tu zůstali... a dvě krásné mladé ženy, které nás teď zvou k usednutí do lavice a otevření mysli i duše veršům a té nejkrásnější víře.

Kde se rodí ta nejkrásnější a nejupřímnější víra? V palácích, v honosných chrámech... tam víra bývá nezřídka jen přítěží nebo prostředkem moci. Nejkrásnější víra se rodí tam, kde je jí nejvíc zapotřebí - tam, kde je život utrpením a jediné co zbývá je naděje a snění.
Takovým utrpením byl i život v pracovních lágrech a věznicích doby socialismu. Lidé tam trpěli zimou, hladem, vyčerpáním z těžké práce i surovým zacházením dozorců... a jen svět v jejich mysli byl jim vysvobozením ve chvílích klidu. Víra, že bude zase líp... že se zrodí nová naděje...

Tak i pán jménem Václav Renč, odsouzen na 25 let těžkého žaláře jen pro svou víru, hledal v nevlídných celách pevnosti Leopoldov útěchu ve víře a z ní se zrodily krásné verše - verše o životě Panny Marie, nazvané Popelka nazaretská. Verše, které posilovaly jeho samotného i jeho spoluvězně, verše zapisované jen v skrytu miniaturním písmem na vzácné cigaretové papírky. Velké dílo, které bylo sepsáno až dlouho po propuštění z toho co si pamatoval autor i jeho spoluvězni. Dílo, které přežilo svého autora a dnes promlouvá o něm i o tajemství víry.

Jen malou část nám ty dvě mladé ženy čtou - chvíli jedna a chvíli druhá propůjčují své něžné hlasy veršům o Zvěstování, o cestě do Betléma, o narození Ježíše - ten známý krásný příběh z Lukášova evangelia - a přece jiný... dá se číst mezi řádky těch krásných veršů, že jejich autor jej sám prožíval - v těžkých chvílích ve své mysli žil tímhle příběhem a ten mu dával naději a sílu žít.

Víc a víc na mě verše působí svou radostí z toho, že Bůh lidi neopouští, ze zrození naděje, až je víc prožívám než poslouchám... pak stačí jen aby můj pohled padl vzhůru, na obrovský kříž a na to, jak tahle nově zrozená naděje dopadla... nezvány derou se mi slzy do očí a i když se jim snažím bránit, neubráním. Naštěstí jak víme z Bible... naděje neumírá nikdy...

Příběh končí a je čas jít - naposledy se pohledem loučím s lodí kostela plnou světel a stínů, příběhů let minulých i tajemství víry. Byla krásná, ta dnešní Noc kostelů...

Napsal Tomáš 26. května a 30. prosince 2014

Zpět na Tomášovy řeči