Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z chrámu Tři Grácie v Lednicko-valtickém areálu
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

AMÉLIE NOTHOMBOVÁ: Kyselina sírová


NOVÁ REALITY SHOW

Zapomeňte na VyVolené, Big Brothera, Kdo přežije... nejdrsnější a nejpůsobivější reality show všech dob právě začíná.
Sledujete první díl reality show

KONCENTRACE!!!

Nastala chvíle, kdy už jim utrpení druhých nestačilo. Potřebovali z něj mít podívanou.

AMÉLIE NOTHOMBOVÁ: Kyselina sírová Kyselina sírová je knihou uznávané belgické spisovatelky Amélie Nothombové a je to kniha svým tématem hodně neobvyklá a ojedinělá. Docela jsem se v knihovně rozmýšlel, jestli si mám takovou knihu vůbec půjčit a číst, nakonec jsem si ji ale půjčil a přečetl jsem ji jedním dechem. Její výpověď, její styl, její nadnesení témat k přemýšlení... to mě tolik zaujalo, že jsem se rozhodl se o tuto knihu podělit i s vámi a doporučit vám ji.

Kniha se odehrává v nepřívětivém táboře, podobném nacistickým koncentračním táborům. Netrestají se tu však zločinci, ani se tu neprovádí etnické čistky... je to místo, kde se natáčí televizní reality show věrně simulující podmínky koncentračního tábora. Jak se jí zúčastnit?

K tomu, aby člověka zatkli, nebylo třeba žádné zvláštní kvalifikace. Zátahy se dělaly všude možně, odveden byl každý bez výjimky. Jediným kritériem byla příslušnost k lidské rase.
Toho rána se Pannonika procházela v botanické zahradě. Přišli pořadatelé a pročesali park křížem krážem. Dívka se náhle ocitla v nákladním autě.
Bylo to ještě před prvním vysíláním; nikdo nevěděl, co ho čeká. Všichni hlasitě protestovali. Na nádraží je nahnali do dobytčích vagonů. Pannonika si všimla, že je natáčejí - kamery je sledovaly na každém kroku a neztratily ani zrnko z jejich strachu.


Dalšími z účastníků reality show jsou kápové - dozorci.

K tomu, aby se člověk stal pořadatelem, také nebylo zapotřebí žádné zvláštní kvalifikace. Vedení nechalo předstoupit uchazeče a vybralo z nich jedince "s nejvýmluvnějším obličejem". Ti pak museli vyplňovat různé psychologické dotazníky.
Přijali i Zděnu, která v životě neuspěla u žádné zkoušky. Byla proto na svůj úspěch patřičně hrdá. Teď může říkat, že pracuje v televizi. Je jí dvacet, nemá školy, a už dostala první zaměstnání; okolí se jí konečně přestane posmívat.
Vysvětlili jí, v čem pořad spočívá, a chtěli vědět, jestli jí to šokuje.
"Ne", odpověděla. "Je to prostě síla."
Lovec lebek se zamyslel a prohlásil, že o to přesně jde.
"Lidi to chtějí," dodal. "Vyumělkovanost, komedie, s tím je konec."
Prošla i dalšími zkouškami, v nichž prokázala schopnost bít neznámé osoby, bezdůvodně je urážet, prosadit si autoritu a nedat se obměkčit nářky.


Uvedení TAKOVÉ reality show samozřejmě budí patřičný rozruch...

V novinách se nepsalo o ničem jiném. Úvodníky zapáleně tepaly, svědomí národa se rozhořčovalo.
Diváci si hned po prvním dílu vyžádali pokračování. Pořad se střízlivým názvem "Koncentrace" dosáhl rekordní sledovanosti. Nikdy předtím nebylo možné pozorovat hrůzu v přímém přenosu.
"Aspoň se něco děje," říkali lidé.
A kamera měla co natáčet. Klouzala svýma mnohočetnýma očima po barácích, v nichž byli vězňové umístěni. Byly to hotové latríny s jedním slamníkem nad druhým. Komentátor líčil zápach moči a vlhký chlad, který televize bohužel zprostředkovat nedokázala.


Koncentrace začala a její křivka sledovanosti letí strmě vzhůru. Diváci se rozčilují, proklínají kápy a vězňové jsou kladnými hrdiny.

Kdyby existovala sebemenší možnost, že by se některý z vězňů dostal z tábora živý, k čemuž ovšem dojít nemohlo, stal by se z něj hrdina. Diváci zbožňovali oběti. A pořad je velmi šikovně uměl ukázat jen v tom nejlepším světle.
Vězni nevěděli, kdo z nich je právě natáčen ani co všechno diváci vidí. Což ještě přispívalo k jejich utrpení. Hroutili se a měli panickou hrůzu, že je při tom kamera sleduje. Nejen, že zakoušeli bolest z psychické krize, navíc se styděli za to, že se z nich stala atrakce. A pravdou je, že kamera se okamžikům hysterie nijak nevyhýbala.
Na druhou stranu je ani nevyhledávala. Věděla, že v zájmu "Koncentrace" je ukazovat toto trpící lidství hlavně v jeho kráse. Proto velmi brzo zaostřila na Pannoniku.


Na dalších stránkách pak společně sledujeme osudy hlavní hrdinky knihy, krásné dívky Pannoniky, která se nedává zlomit bitím ani krutými podmínkami a stále si uchovává svou hrdost, důstojnost a lidství a povzbuzuje k tomu i druhé.
Při příchodu do tábora je každému vězni přidělen třípísmenný kód a číslo a tak vlastně nikdo nezná jejich jméno. Při čtení knihy společně poznáváme, jakou cenu má pro člověka jeho jméno.

Ve skutečnosti byla kápo Zděna posedlá stejnou vášní jako EPJ 327 - toužila znát křestní jméno CKZ 114. I když její pořadové číslo řvala čtyřicetkrát za den, nebylo pro ni dostačující.
Není náhoda, že lidé mají křestní jména, nikoli jen pořadová čísla. Křestní jméno je klíčem k jejich osobě. Jemným cvaknutím v zámku, když se člověk snaží otevřít dveře do jejich nitra. Kovovou hudbou, umožňující vstoupit.


Jak děj knihy běží dál, sledujeme jak se o Pannoniku začíná kápo Zděna zajímat čím dál víc, až je jí jako posedlá. Snaží se zjistit její jméno a pak ji mít, jen sama pro sebe.
Poznáváme však také, co člověku pomáhá přežít nelidské utrpení a podmínky...

Romain Gary byl během druhé světové války vězněn v jednom z německých lágrů. Vězni tam měli přibližně stejné životní podmínky jako my tady. Nemusím vám vykládat, jak jsou nelidské, ale hlavně jak člověka zbavují lidskosti. Vězni tam byli na rozdíl od našeho tábora rozděleni podle pohlaví. Gary byl ve svém táboře svědkem, jak se z ostatních mužů, stejně jako z něj, stávají ubozí divoši, trpící zvířata. Horší než to, co prožívali, byly myšlenky, co se jim honily hlavou. Uvědomovali si to, což jim způsobovalo největší muka. Byli neustále ponižování pomyšlením, jak hubený příděl lidství jim zůstal, a tak si už nepřáli nic jiného než umřít. Až do dne, kdy jeden z nich přišel na geniální nápad: vymyslel si dámu."
(...)
"Rozhodl, že od té chvíle se budou všichni chovat, jako by mezi nimi byla skutečná dáma, s níž by mluvili s patřičnou úctou a před níž by se báli jakkoli selhat. Všichni jeho nápad přivítali. A tak se stalo. Postupně si uvědomili, že jsou zachráněni. Tím, že žili ve vznešené společnosti fiktivní dámy, zcivilizovali se. Během jídla, které bylo stejně mizerné jako to naše, začali zase mluvit, ba co víc, diskutovat, konverzovat, pozorně naslouchat jeden druhému. Zdvořile se obraceli k dámě a vyprávěli jí pouze věci, které jí byly hodné. Dokonce i když s ní nemluvili, zvykli si na myšlenku, že je neustále pozoruje a proto se musí chovat tak, aby ji nikterak nezklamali. Dozorci si samozřejmě jejich horlivého snažení všimli, zaslechli něco o přítomnosti nějaké dámy a začali slídit. Obrátili tábor vzhůru nohama, ale nikoho nenašli. Tohle duševní vítězství udrželo vězně při životě až do konce."


Je to zvláštní, nepochopitelné ale takovéhle věci opravdu fungují. Vymýšlení příběhů, hraní divadla nebo třeba upnutí se k jedinému cíli... to vše pomůže udržet zdravý rozum i tam, kde je život čirým šílenstvím.
Zamýšleli jste se někdy nad tím, kdo nejvíce ovlivňuje to, co běží v televizi?

"Kdo má podle vás největší vinu?" zeptal se EPJ 327.
"Kápové", odpověděl muž.
"Ne, pořadatelé", ozval se někdo, kdo nikdy nemluvil.
"Politici, protože takovou věc nezakážou", mínila MDA 802.
"A co myslíte vy, Pannoniko?" zeptal se EPJ 327.
Natalo ticho jako vždy, když se pozornost obrátila na ni.
"Myslím, že největší vinu mají diváci", prohlásila po chvíli Pannonika.


Nemá asi cenu, abych vám z dramatického děje, plného neobvyklých myšlenek a tématů k přemýšlení, prozrazoval více, nejlepší je si knihu přečíst. Nejvíce na ni oceňuji to, že si vzala na paškál kritiku televize a vzrůstající míru toho, že z ponižování, násilí, hádek a urážlivé vtipnosti se dělá velká podívaná a snad i norma chování.

Kniha po svém uvedení sklidila velikánskou a dle mého nespravedlivou kritiku. Autorka byla obviňována, že znevažuje holocaust, což dle mého není vůbec pravda nebo že nepoužívá umělecky vytříbený jazyk. Přesto si kniha vydobyla místo na slunci a rozhodně stojí za přečtení.

Napsal Tomáš dne 28. srpna 2011

Zpět na Tomášovy řeči