Dnes 12. února 2014 pořádala Správa Krkonošského národního parku v novém Vzdělávacím centru Krtek mimořádně zajímavou přednášku, nazvanou Krkonošské názvosloví aneb proč se Szrenica jmenuje Jínonoš. Povídání mě tak zaujalo, že jsem si z něj udělal spoustu poznámek do mého diáříku a teď se zčásti o ně s vámi podělím, zčásti budu psát i z jiných zdrojů.

Názvosloví na české straně Krkonoš
Přednáška bude mít dvě části - ta první se týká názvosloví na české straně Krkonoš.

V té první nám přednáší Dr. Harvalík z Ústavu pro jazyk český a bere to poměrně hodně ze široka - jeho část přednášky není ani tak o krkonošských názvech jako spíš obecně o práci jazykovědců. Rozhodně je však zajímavá, i když pro mě zčásti stejná jako ta loni o krkonošském nářečí.

Ukazuje nám a seznamuje nás s jednotlivými částmi internetové stránky Ústavu pro jazyk český, která se nám objeví na adrese http://www.ujc.cas.cz. A obzvlášť podrobná je řeč o části jménem Český jazykový atlas, ve kterém jsou pomocí mnoha map zaznamenaná desetiletí výzkumu jazyka a nářečí. Bohužel internetová verze má daleko do ideálu.

Část jazykovědy, zabývající se jmény a názvy, se nazývá onomastika. Její podobor toponomastika se zabývá zeměpisnými jmény. Jednotlivým názvům se říká třeba hydronyma - názvy řek a vodních ploch, oronyma - názvy hor a míst v horách nebo třeba hodonyma - jména cest.

Na české straně Krkonoš vznikaly názvy pozvolna, v průběhu času - některé české, některé německé, obě etnika si je vzájemně přebírala, někdy nepřesně překládala a vzájemně komolila. Po druhé světové válce byly nepřeložené německé názvy přeloženy a postupně se ustálily ve formách, jaké je známe dnes.

Jedním z nejznámějších toponomastiků byl pan Antonín Profous, který se místními jmény a jejich původem zabýval celý život a výsledky svých výzkumů zvěčnil v obrovském díle, nazvaném Místní jména v Čechách – Jejich vznik, původní význam a změny, kterému se dnes říká povětšinou Profousův slovník. V jeho online verzi zadáte jméno města nebo vsi, která vás zajímá a dozvíte se, jaké různé tvary to jméno má v různých historických dokumentech i jak asi vzniklo.

U Vrchlabí to vysvětlování autor neměl moc složité...

Ve jménech Vrchbělá a Vrchlabí je první člen Vrch- vlastně adverbiální akk. sg. od nom. vrch, který však ve významu "na vrchu" se stal přívlastkem ve smyslu "vrchní, horní" a se jménem srostl ve složeninu přívlastkovou s prvním členem ustrnulým: Vrchbělá = Horní Bělá. Ten adverbiální akk. sg. vrch se béře také za předložku s gen.: vrch koně jezditi, Němec. Bab. 216 (Geb. HM. IV 503 a Janko v ČMF. 21/335n.). Zde tedy z výrazu "vrch Labe" = na horním toku Labe vzniklo jméno Vrchlabie > Vrchlabí jako z výrazu "pod hradem" povstalo podhradie > podhradí a j.

Narozdíl od jmen vsí a měst je jméno řeky Labe původu prastarého, keltského, kde slovo "elb" znamenalo velká řeka. V antických pramenech se Labe označuje jako Albis - světlý, bílý, čistý. Z latinského jména řeky vzniklo latinské jméno pro Vrchlabí - Albipolis.

Jméno potoka Bělá vzniklo překladem německého jména Weissbach - Bílý potok. Naši předkové kdysi říkali Bělé "Vejsplach" nebo "Vejsplašský potok" a z tohoto jména povstalo jméno pro údolí potoka - krkonošsky Vejsplacha, dnes používané Vejsplachy nebo vůbec nepoužívané rádobyspisovné jméno Výsplachy. Původ tohoto jména nikdo nepitval, ale asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že to je prostě zkomolené německé jméno Weissbach.

Jedna paní by ráda věděla, jak vzniklo jméno části Vrchlabí jménem Liščí kopec. Pan Profous se však jmény částí obcí moc nezabýval, navíc v jeho době byla na Liščím kopci jen pole, i když jméno Liščí kopec nesla v té době i osada, jíž dnes říkáme starším jménem Berlín. Mně chvíli bolí huba, nakonec překonám svou introvertní povahu a všem vysvětlím, co o tom vím. Kdysi jsem totiž někde četl, že Liščí kopec se nejmenuje podle lišek, ale podle šlechtice, který se jmenoval Hanuš Cetrys z Karyše. Ten byl manželem nejstarší dcery majitele Vrchlabí Kryštofa z Gendorfu Pauly z Gendorfu a Kryštof z Gendorfu jim dal na kopci na jih od Vrchlabí postavit tvrz. Protože byl pan Hanuš rezavý jako liška, začalo se tvrzi říkat Fuchsberg - Liščí kopec - a i když byla tvrz v 19. století zbourána, jméno už kopci zůstalo.
Podle jména osady Fuchsberg - Liščí kopec - se někdy vysvětluje i jméno Liščí hory, že tam chodili pást dobytek lidé z osady - ale více se jazykovědci přikládají k prostému pojmenování hory podle lišek.

Kdysi samostatná obec, dnes část Vrchlabí, získala název Podhůří po druhé světové válce, před ní se však jmenovala Harta a tenhle název je dodnes používaný, používanější než Podhůří. Podle Profousova slovníku slovo "hart" znamená les, horský les nebo pevná písčitá půda, neobdělaná půda, pastvina.

Ke jménu několika vsí se jménem Kunčice uvádí pan Profous vysvětlení, že jde o "ves lidí Kunkových nebo Kuncových". Já ale slyšel, že jméno Kunčic nad Labem bylo inspirováno úplně jiným jménem - jménem královny Kunhuty, manželky Přemysla Otakara II.

Horní a Dolní Branná dostaly jméno podle slova brenný - blátivý nebo kalný. Tak vlastně sdílejí název se sousedními Horní a Dolní Kalnou.

Jméno Valteřice prý vzniklo z německého jména Waltersdorf - ves lidí Walterových. Takové vysvětlení se mi ale vůbec nelíbí.
Z Valteřic totiž pochází můj dědeček a ten zná mnohem pěknější vysvětlení. I když tam není přímo jmenovaná, Valteřice jsou tou vsí, kde se odehrávala pohádka Hrnečku vař. Než mladá přišla z trhu a zavolala Hrnečku, dost, hrneček navařil tolik kaše, že jí byla plná vesnice. Jenže v těch dobách nepřišla ani trocha jídla nazmar - lidé se rozbíhali z vesnice a volali v krkonošském nářečí na lidi "Valtě bžíce" na znamení, že mají přiběhnout se lžícemi na kaši. Z jejich volání pak povstal název pro vesnici, které dodnes někteří staří lidé říkají Valtěřice.

Horní, Prostřední a Dolní Lánov získaly své jméno z německého Langenau - "dlouhá mokřina" nebo "dlouhá louka".

Na přednášce byla řeč jen o Vrchlabí a Liščím kopci - a také o jménu vesnice Poniklá.
V pradávných pravěkých dobách totiž byly Krkonoše ostrovem uprostřed nekonečného moře - a ve vodách kolem tohoto ostrova se vytvořily korálové útesy, z nichž dnes lidé u Lánova a Černého Dolu těží vápenec, dříve těžili i kolem Vrchlabí. Zajímavější je to však u Albeřic, Bozkova a kolem Poniklé, kde ve vápenci vznikly jeskyně. V Poniklé je i ponorný potok, který tam mizí pod zemí. Mizet se ve staročeštině řeklo "ponikat" - a z toho vznikl název vesnice. Nářečním zkreslením téhož slova vzniklo na Moravě jméno ponorné řeky Punkvy.

Názvosloví na polské straně Krkonoš
Po přestávce přichází druhá část přednášky a s ní i pan Jacek Potocki a polský pan profesor, jehož jméno jsem bohužel zapomněl. Tématem teď bude názvosloví na polské straně Krkonoš.

Zatímco u nás vznikaly názvy hor, potoků a různých míst po celou dobu historie, protože tu Češi žili společně s Němci po staletí, na opačné straně Krkonoš bylo všechno jinak. Tam žili jen Němci, území bylo součástí Pruska a Poláci sem zavítali zřídkakdy. Až v roce 1677 pánové Michał Kazimierz Radziwiłł a Teodor Billewicz poprvé vystoupili na vrchol Sněžky. V 19. století putoval po Slezsku polský básník Maciej Bogusz Zygmunt Stęczyński a vymýšlel pro různá místa polské názvy, ale jeho rukopis nebyl publikován až do 30. let 20. století.

Když nahlédneme do starého Kafkova průvodce po Krkonoších, vytištěného koncem 19. století, popis výletu do Slezska vypadá úplně jinak než dnes.



Flinsberg se dnes jmenuje Świeradów Zdrój (Wurzelsdorf je český Kořenov), Petersdorf dostal jméno Piechowice, Warmbrunn jsou lázně Cieplice, Hirschberg je velké město Jelenia Góra a Schmiedeberg se dnes jmenuje Kowary. Jak k tomu došlo?

Po skončení 2. světové války bylo obnoveno Polsko jako samostatná země, ale ne v původních hranicích - při poválečných jednání velmocí bylo dohodnuto, že se západní hranice na úkor Německa přesune až "k Nise", východní hranice se adekvátně k tomu posune západněji a území mezi původní a novou hranicí připadne k Sovětskému svazu. Chvíli byly tahanice o tom, která Nisa se stane novou hranicí mezi Polskem a Německem - Churchil měl na mysli Kladskou Nisu, Stalin Lužickou Nisu. Proto byla v kraji mezi těmito dvěma řekami nejistota až do srpna 1945, kdy Stalin prosadil svou vůli a hranicí se stala Lužická Nisa. Tak se staly součástí Polska i Krkonoše.

Krkonoše, kde do poválečného odsunu žili Němci a kde polské názvy neexistovaly. Spolu s příchodem nových polských osídlenců vyvstala tedy potřeba stanovit nové názvy měst, vesnic, hor, potoků, řek a důležitých míst. Názvy vznikaly živelně a ze začátku v tom byly obrovské zmatky - některá místa měla třeba i tři názvy - jeden vytvořil stát, druhý železnice a jiný používali lidé. Některé názvy byly politické nebo přehnaně vlastenecké - Boudě u Sněžných jam se třeba začalo v té době říkat Wawel podle královského hradu v Krakově (název byl rychle zrušen, ale mezi tím zdomácněl mezi Čechy a ti jí tak říkají dodnes, zatímco Poláci název zapomněli). Proto byla stanovena úřední komise pro stanovení místních názvů, která stanovila názvy měst, vesnic, vod a nejdůležitějších míst.

Další názvy a jména vznikaly mezi 50. a 80. léty. Stejně jako u nás některá místa dostala režimem ovlivněná jména a stejně jako u nás je lidé moc nepoužívali. Jména pro místa v horách vymýšlel polský horský spolek a komise jazykovědců pak měla co opravovat, protože beskydský spolek chtěl do Krkonoš zavést valašské nářeční názvy z Beskyd a Tater. Některé nářeční názvy a označení však nakonec prošly a existují dodnes - moaka = mokřad, hala = vysoko položená louka, obdoba slovenského hoľa (Hala Izerska = Velká Jizerská louka). 15% v té době vytvořených názvů jsou vlastně chybné, ale lidé si na ně zvykli a už je nikdo nezmění.

Poslední etapa stanovování názvů začala v 90. letech a probíhá vlastně dodnes. Stejně jako u nás začalo vycházet mnoho map a turistických průvodců, bylo třeba pojmenovat místa dosud nepojmenovaná nebo přejmenovat nejrůznější socialistické názvy. Někteří vydavatelé i schválně vymýšleli nové názvy, aby poznali, kdo od nich opisuje.

Proč se Szrenica jmenuje Jínonoš
Szrenica je 1362 metrů vysoká hora na západě Krkonoš, ležící v Polsku kousek od české hranice.



Dnes se většinou používá polský název Szrenica, ale hora má i zajímavý český název Jínonoš. Prvním jménem však bylo německé jméno Reifträger, někdy psaný i jako Reiffenträger nebo Rafträgersteine. Název mohl vzniknout ze slov Der Reif(en) = obruč, Das Reff = krosna, nůše nebo Der Reif = jíní, jinovatka a der Träger = nosič. Český název vznikl překladem německého. Stejně tak vznikl i polský název Szrenica, protože szron = jíní, jinovatka.

Napsal Tomáš dne 20. listopadu 2013

Zpět na Tomášovy řeči