Dům hrůzy...
Zatímco se sem pomalu vkrádá večerní tma a spojuje se s okolními stíny, já stojím přede dveřmi bývalého Wendtova bělidla, kterému však nikdo neřekne jinak, než dům hrůzy. Stojím tu a vzpomínám na vyprávění mé kamarádky Martiny, které mě přivedlo až sem.
V tomhle domě totiž bydlí Martinina babička a tak ho Martina dobře zná. Je to tajuplný dům, starobylý a plný tajemných zákoutí - a ze všeho nejtajemnější je jeho půda - plná stínů, temných zákoutí a míst, kde se člověk může propadnout a neví se kam. Velmi mě svým vyprávěním zaujala a tak jsem teď tu. A váhám...
Za sluníčka jsem si říkal... no jo, Martina je strašpytel, bojí se na obyčejné půdě. Ale odpoledne jsem se sem neodvážil jít, v domě bydlí hodně lidí a já tam nemám co dělat, obzvlášť na půdě, tak musím vyrazit až navečer, kdy už nájemníci nebudou chodit po domě a bude snazší nepozorovaně proklouznout. Ale teď, za kalného podvečera v předjaří, kdy v okapech chrastí voda z tajícího sněhu a všude je plno šelestů, vydávaných tajícím sněhem a tekoucí vodou, mě odvaha nějak opouští.
Hledím do temnoty chodby za otevřenými dveřmi a v duchu se přesvědčuji a říkám si, že když teď odejdu, tak jsem teda pěkný poseroutka. Navíc čím déle tu budu stát, tím pravděpodobněji někomu začnu být podezřelý. To rozhodne a já se vydám ke dveřím. A ještě před nimi se poprvé leknu. Z křovíčka vedle venkovních schůdků totiž vylétne poplašený kos. Možná to bylo poslední varování. Já ho však nepochopím a bez dalšího váhání vstoupím do nitra domu hrůzy.
Ovane mě zvláštní pach, jaký bývá v takových starých domech - možná pach plísně, vlhkých kamenů nebo vlhké omítky, nebo prostě pach, který se vsákl do zdí ze života nespočetných generací lidí, kteří se tu vystřídali před současnými nájemníky. Před dveřmi bytu v přízemí je spousta bot, asi mají návštěvu a připadá mi, že se hlasy podezřele blíží ke dveřím, tak zrychluju svůj váhavý krok. Chodba dál rovně vede nejspíš na dvůr, tak vstupuju na kamenné schodiště, které začíná v oblouku a stoupá do vyšších pater a které osvětlují poslední kalné paprsky pokročilého soumraku. Přecházím odpočívadlo, vyjdu po dalších schodech a stojím v krátké chodbičce.
Je to zajímavé, takový veliký dům, čekal jsem tu dlouhé podélné chodby, lemované dveřmi, ale žádné takové tu nejsou. Dům má asi povícero vchodů a povícero takovýchto temných schodišť. Jedny dveře jsou otevřené, tak tam nahlížím a podle dvojích dveří vedle sebe poznávám, že to býval asi společný záchod pro nájemníky domu. Raději to však blíž nezkoumám, dveře okolních bytů se můžou kdykoliv otevřít a pak by mě tu načapali bezmála jako zloděje. I tak mi srdce napětím buší až v krku.
Procházím dalším obloukem a vystupuji po schodišti do dalšího patra. Při tom mi tak táhne hlavou, co o tomhle domě vlastně vím - nějaký čas v něm bydlel dokonce i Josef Čapek, když tu studoval na německé tkalcovské škole. Z dnes už úplně vybledlé cedulky, pověšené vedle vchodu do domu si pamatuju, že se v tomhle domě odehrává i povídka jménem Bělidlo, ale už nevím, kdo ji napsal. A nevím to jistě, ale mám pocit, že tu nějaký čas bydlel i "poslední prokletý básník" Karel Šebek. Ani se nedivím, že mu v tomhle chmurném domě zahalovaly duši chmury.
Další patro, další tmavá a ponurá chodbička s nepravidelně rozmístěnými dveřmi do bytů a pootevřenými dveřmi do nějaké temné místnůstky. Zrovna se tam chystám nahlédnout, když tu náhlý zvuk z nižšího patra mě přiměje strnout uprostřed kroku. Klapnutí dveří... mužské hlasy... jejich ozvěna se odráží od oblouků stropu. Na chvíli mi připadá, že stoupají sem nahoru, ale naštěstí není slyšet žádný zvuk kroků a hlasy po chvíli tichnou a do chodeb domu hrůzy se vrací jejich tísnivý klid. Jen ztěžka se přiměju dát opět do pohybu a vykročit na další schody. Těch je však jen několik a končí nepatrnou chodbičkou, takřka zákoutím, která zprava končí malým okénkem, skrz jehož zaprášené sklo proniká několik posledních paprsků podmračeného soumraku a zleva ji ukončují mohutné dřevěné dvojité dveře, nahoře obloukovitě zakončené. Jsem už téměř u cíle a dokážu sám sobě, že nejsem strašpytel.
Opatrně tisknu starodávnou kliku levého křídla dveří, ta lehce vrzne, západka cvakne... a já opatrně dveře otevírám. Dávno nenamazané panty však vydají nepříjemně hlasité ooooorrrruááááá... a ve mně se zatají dech. Napjatě poslouchám, ale v domě je úplné ticho a na chodbě se nic nehýbe. Opatrně proklouznu škvírou ve dveřích a nesmírně opatrně je za sebou přivírám. Naštěstí tentokrát vrzly o něco méně. Dávám si na hlavu čelovku a její výrazné světlo protíná temnotu. Odráží se od neomítnuté zdi z cihel, promísených kameny a ozařuje i strmé dřevěné schody, prošlapané nohama nespočetných lidí, stoupající výš.
Vydávám se po nich a i když se snažím našlapovat co nejopatrněji, nepříjemně sténavě vržou a praskají. Naštěstí jich není mnoho, cihlové zdi se náhle rozestoupí a já stanu na prahu rozlehlé prostory. Jsem na půdě... na půdě domu hrůzy.
Panuje tu taková tma, jako by měla svou hmotnou podstatu. Světlo mé čelovky s ní bojuje jen chabě, tak přidávám na intenzitě a stříbrné světlo odhaluje spleť mohutných trámů, které ve světle vrhají temné, pohybující se stíny. A také naplňují celou prostoru typickým těžký pachem - pachem staletých trámů, vysušených mnoha horkými léty, pachem prachu a také pachem věcí, které sem nanosili nesčetní nájemníci a které tu pozvolna podléhají zubu času.
Co teď? Svůj cíl jsem přece splnil, dokázal jsem si, že nejsem strašpytel a i v zimní podvečer se odvážím na půdu domu hrůzy. Ale dokážu si představit, jak by se mi smála Martina, až bych jí o tom řekl. Že to není žádné hrdinství být na půdě pár kroků ode dveří. Když v kresleném komiksu Rychlé šípy skládaly bobříka odvahy, musel každý sám přejít až na konec sklepa a křídou na zeď udělat tři křížky. Křídu nemám, křížky nejsou potřeba, ale přejít půdu na konec, to bych koneckonců mohl. I když dům má tvar velkého písmene U, tak to možná bude dlouhá cesta. Vykročím po podlaze z prken, která se při mých krocích mírně houpou a praskají. Obejdu mohutné zdivo jednoho z mnoha komínů a pokračuji dál do nitra půdy. Po straně světlo čelovky proniká skrz dřevěné mřížoví kójí, kde mají nájemníci domu uloženou neuvěřitelnou skrumáž různých věcí. Nahlížím skrz mříž do jedné z nich a vidím skříně, kredence, nejrůznější odřené kufry, stolky, zaprášené knihy a stovky dalších věcí.
Jdu dál a světlo čelovky osvítí mohutné trámy, vedoucí mi vodorovně vysoko nad hlavou. A po mně přejede mráz, připomenou mi totiž Martinino vyprávění o tom, že právě tady, na téhle půdě, již několik lidí dobrovolně ukončilo svůj život. Na kterém trámu to asi bylo? Raději nepomýšlet.
Vykročím znovu dál a světlo ozáří několik dlouhých latí, položených napříč přes prostředek půdy. To mi znovu připomene Martinino vyprávění, tohle je asi to místo, kam se nesmí chodit, protože se tam propadá podlaha. Podívám se tam pozorněji a v té chvíli strnu, přimrazený na místo naprostým umrtvujícím děsem.
Přímo na místě, kde dřevěná podlaha úplně chybí a jen tenký zásyp vyplňuje místo mezi základovými trámy krovu totiž stojí nezřetelná, temná postava. Bez hnutí, dívá se však asi přímo na mě. Strach mě tak ochromil, že nedokážu myslet, nedokážu se pohnout a jen třeštím oči a vnímám, jak mě přejíždí mráz od hlavy až k patě, srdce mi buší a krev hučí ve spáncích. A ještě... něco... myšlenky... věčný trest... výčitky... odpuštění... vyzvednout to, co je pod podlahou v pravém rohu na konci půdy... dát na dobročinné účely nebo vrátit... pak bude... věčný klid.
Nevím, jak dlouhou jsem tam tak stál, přimrazen hrůzou... vteřinu, minutu... náhle mnou projede myšlenka na knihu Jaroslava Foglara Chata v jezerní kotlině, kde duševně nemocný soused pronásledoval ve svých nejtemnějších chvílích hlavní hrdiny po temné půdě a to mě probere ze strnutí. Obrátím se a naprosto bezhlavě se dávám na úprk ke schodům a dveřím. Ještě poslední myšlenka prolétne mou hlavu... zase nic... a to již dobíhám ke schůdkům, sbíhám je, bez ohledu na hluk rozrážím obě křídla dveří, které se rozlétnou s pekelným skřípěním a už se řítím po schodech do nižších pater. Nikdo mi nepřekáží a tak vybíhám ven, kde se mezitím úplně setmělo. Stále naplněn děsem utíkám se všech sil temnými uličkami u kostela a teprve na hlavní ulici, sotva po dechu lapaje, zmírním svůj běh do chůze a pomalu se začínám uklidňovat. Uleví se mi však až ve chvíli, kdy se za mnou zabouchnou a zamknou dveře domova.
Polovinu bezesné noci mi však nejde z hlavy jedna věc... ty roztrhané myšlenky. Hlavně jedna... jako bych to stále v duchu slyšel, i když slyšet nebylo nic... vyzvednout to, co je pod podlahou v pravém rohu na konci půdy... Byla to skutečnost nebo sen? Oslovil mě ten někdo neznámý na půdě, nebo se mi táhly hlavou jen vlastní, zmatené myšlenky. Nakonec jsem tím znaven usnul, ale i ve snu jsem znovu prožíval strach a děsivý úprk ze strašidelné půdy.
Teprve denní světlo mi přineslo rozvahu. Promluvil jsem si o tom s Martinou, která tím byla naprosto ohromená. Zároveň je ale plná činorodosti a hned projevuje názor, že se tam rozhodně musíme podívat. Vůbec se mi nechce se vrátit na ta děsivá místa, ale Martina mě přesvědčuje a tak v časném odpoledni spolu stoupáme ponurými chodbami domu hrůzy.
Na půdě není o moc světleji, než včera večer, vikýře jsou dosud zasněžené. Ve světle dvou čelovek kráčíme půdou a já s mrazením v zádech ukazuji Martině místo, kde jsem včera viděl tajemnou a strašidelnou postavu. Dnes tam naštěstí není nic a nic tu postavu ani nepřipomíná. Nebyl to tedy žádný omyl, vyvolaný strachem, který - jak známo - má velké oči. Na konec půdy přicházíme za kratší dobu, než bych myslel - půda totiž zdaleka není tak velká, jak bych čekal, od druhé poloviny domu je oddělena neomítnutou cihlovou zdí. Jdeme a díváme se do pravého rohu. Tady není podlaha pokrytá dřevěnými prkny, ale hrubě otesanými kamennými dlaždicemi. Zvedáme s Martinou některé a pod nimi nacházíme jen zásyp ze šedavé drti. Náhle však narážíme místo drti na několik volně položených cihel. Opatrně je vytahujeme a pod nimi... co to je, něco divného, něco odporného... ale vždyť je to jen nějaký špinavý hadr. Štítivě ho nadzvedáváme a pod ním se objevuje dřevěná truhlička. Tak to přece byla pravda!
Rozechvělí a plní očekávání otevíráme truhličku a narážíme na papír. Starý zhnědlý papír, popsaný inkoustem a zvláštním písmem. Těžko ho luštíme, ale daří se to.

Tohle je má poslední zpověď, má poslední vůle. Ač pevného zdraví, můj život v dnešní den skončí. Není pro mě cesty vpřed a sám musím vykonat to, co by mě čekalo s mnohým ponížením z rukou vítězů. A jako že je Bůh nade mnou, zasloužím si to.
Můj osud se začal naplňovat ve chvíli, kdy se německé pohraničí Československa stalo součástí německé Třetí říše. Stál jsem před nelehkým výběrem - buď opustit Vrchlabí, nebo kooptovat a stát se Němcem. Ač Čech, rozhodl jsem se pro to druhé. Měl jsem moc rád svůj domov, ať už leží v jakékoliv zemi.
Jenže jsem musel svým novým soukmenovcům dokázat, že si čest být Němcem zasloužím. Rozhodl jsem se zasloužit si to aktivitou a pilně vyplnit Vůdcův rozkaz o arizaci majetku v neárijských rukou. Zatímco mocnější organizovali vrchlabskou obdobu Křišťálové noci, já začal s největší možnou bezohledností zabavovat židovský majetek a cennosti. Kolik jen mi prošlo rukama cenností a pokladů. Většina jich byla odeslána do Říšské banky, ale nebyl problém si z toho něco zabrat i pro sebe.
Všechno se to stalo pouhou vzpomínkou, jen truhlička pokladů zbyla. Jak však léta plynula, přestal jsem vidět skvosty a cennosti a začal vidět slzy a utrpení, které jsem způsobil. Radost už nikdy nebyla taková.
A teď je konec. Vůdce prohrál válku a městem duní sovětské tanky. A pro mě není budoucnost. Zatímco jiní jen plnili rozkazy, já jednal z vlastní vůle... jsem tedy zrádce a jako se zrádcem se mnou bude naloženo. Proč bych měl čekat na smrt z rukou vítězů? Raději vyřknu ortel sám nad sebou a sám ho vykonám.
A apeluji na Tebe, jenž čteš tato slova. Pokus se napravit dávnou vinu a uloupené cennosti vrátit jejich majitelům nebo jejich dětem. Pokud už to nebude možné, ať jsou použity ke zmírnění utrpení chudých a nemocných. Snad tak bude alespoň část mé viny vykoupena.
Bůh ať je milostiv mé duši.

Následuje pro nás naprosto nečitelný podpis. Ohromeně Martině čtu tato slova a před mýma očima jako by vlály na vrchlabských domech vlajky s hákovým křížem, nad ulicemi byly vyvěšeny transparenty se slovy "Sieg heil" a zněla "Horst Wessel Lied". Jako by se na chvíli čas vrátil a městem znovu zněl rachot pásů tanků i salvy ze zbraní mstitelů, ukončující u zdi zámeckého parku životy německého vedení města.
Když jsme se znovu podívali do truhličky, zazářilo ve světle našich čelovek zlato. Desítky, možná stovky přívěsků, broží, řetízků, náušnic, jsou tu i prstýnky a dokonce i křížek. Padá z toho na nás tísnivý pocit. Kdo asi nosil tyhle cennosti? A jak skončil? Nejspíš špatně - většina majitelek asi zemřela v plynových komorách koncentračních táborů, padly vysílením při pochodech smrti nebo zemřely na nemoci v přecpaných německých táborech v posledních dnech války. Pokud však někdo zbyl...
Nakonec na radu Martininy babičky voláme k nálezu policii. Přijíždí s nimi i odborník na umělecké předměty a historik a společně si cenný nález odvážejí. Snad alespoň částečně bude napravena vina hříšníka, který žel Bohu, až příliš pozdě prohlédl.
Nakonec jsme na půdě znovu osaměli. Jako by však temnota, zahalující dům hrůzy už nebyla tak temná. A z posledního temného kouta jako by náhle přiletěla poslední slova... děkuji mnohokrát.

Napsal Tomáš dne 24. února 2010

Zpět na Tomášovy řeči

Jméno:
E-mail:
Web (i s http://):
Text zprávy: jsou povoleny tagy <b>, <u>, <i> a <br> , můžete psát i odkazy ve tvaru www.neco.cz nebo http://neco.neco.cz

Zpět na Tomášovy řeči